Která střecha je bezpečnější?

19.12.2012 Přestavby, Střechy, fasády

Včerejší zprávy přinesly informaci o kritickém stavu ženy, na kterou ze šikmé střechy spadl dvacetikilový kus ledu. Šikmou střechu přitom úřady stále vyžadují i na nových domech.

*

Střecha je částí stavby, která musí nejenom chránit objekt tepelně, ale také bezpečně zachytit přívalové deště nebo tání sněhu. A právě šikmá střecha se v zimě stává velmi nebezpečnou pro kolemjdoucí; sníh přes den roztává,
v noci se mění na těžký led a na šikmé střeše se neudrží.

Běžně bývá šikmá střecha považována za bezpečnější než plochá. Snad všechny rovné střechy předválečných domů totiž někdy protekly – a to přímo do pokojů. Pokud zateklo střechou šikmou (to bývalo zcela běžné), voda pronikla jen na půdu, ale do bytů se tak snadno nedostala. Prázdný a špatně utěsněný půdní prostor byl dostatečně větraný, umožnil tedy, aby krov zase vyschnul. Dřevěným krovům tak velké nebezpečí nehrozilo.

Dnes se však podkroví využívá pro bydlení a konstrukce šikmé střechy se dostala do zcela jiných podmínek. Při zateplování půdy jsou rizika narušení dřevěných konstrukcí mnohem vyšší.

Problémy ploché a šikmé střechy

Současné stavitelství už umí plochou střechu izolovat kvalitně, a pokud přece jen vzniknou problémy kvůli špatnému návrhu nebo nekvalitní práci, nehrozí tak velká katastrofa, protože stropní konstrukce pod rovnou střechou jen málokdy bývají ze dřeva. Také nejstarší domy s plochou střechou pocházejí až z třicátých let, kdy už se stavěly stropy železobetonové. Na rozdíl od dřeva zůstává železobetonový strop i po mnoha desetiletích dostatečně únosný, třebaže střechou občas zateklo. Při přestavbě nebo opravě domu se pak strop nemusí bourat a stavět znovu.

Zato šikmé střechy se staly konstrukčním „oříškem“ v okamžiku, kdy se podkroví začalo využívat pro bydlení a střecha se zatepluje. Konstrukce krovu je téměř vždy dřevěná a dřevěné krokve se při zateplení uzavírají jako do konzervy. Pokud se do nich dostane vlhkost, nemohou dostatečně proschnout. Začíná proces hnití, který ohrožuje statiku celé střechy. Běžné systémy zateplení šikmé střechy jsou proto citlivé nejen na nekvalitně provedenou hydroizolaci, ale i na další možné způsoby pronikání vlhkosti do skladby střechy, ať už ze strany interiéru či exteriéru. Vlhkost se do dřevěných konstrukcí může dokonce zabudovat už při samotné stavbě (nedostatečně proschlé dřevo či jeho navlhnutí před položením střešní krytiny).

Izolování plochých střech

Ploché střechy nebývají zcela rovné, pod určitým minimálním spádem (od 0,5 do 10˚) je z nich voda odváděna do okapů za atikou (nízká zeď pohledově zakrývající střechu), tedy na okraji střechy, nebo do vnitřních odpadů umístěných uprostřed střechy.

Skladby rovných střech se řeší jako jednoplášťové, nebo dvouplášťové s větranou vzduchovou vrstvou. Oba typy se volí v závislosti na použitých materiálech a jejich uspořádání v konstrukci střešního pláště. Stejně jako
u obvodového pláště platí zásada, že tepelná izolace se klade z vnější strany nosné konstrukce, v interiéru zůstává vrstva se schopností tepelné akumulace. Směrem zevnitř k vnější straně se řadí materiály od nejvyššího po nejnižší difúzní odpor, aby střecha „dýchala“ směrem ven.

Dvouplášťová střecha lépe chrání obydlené prostory pod střechou i před přílišným horkem v létě, je také vhodnější nad prostory s vyšší vlhkostí. Pro případy oprav starších domů se ale častěji používá jednoplášťový střešní plášť, především kvůli omezené výšce atiky a předem dané konstrukci stropu.

Základní jednoduchou skladbu jednoplášťové střechy tvoří nosná vrstva (konstrukce stropu), tepelná izolace a nad ní umístěná hydroizolace (izolace proti vodě). V případech vyšší relativní vlhkosti vnitřního prostředí se pod tepelnou izolaci vkládá ještě parozábrana, to je folie, která nepropouští ani vodní páru. Rozdíl mezi hydroizolací a parozábranou nejlépe pochopíme srovnáním s goretexovou obuví: tato textilie je dobrou izolací proti vodě, ale propouští ven vlhkost, protože molekula páry je tisíckrát menší než molekula vody. Kdyby se namísto goretexu použila parozábrana, nohy by se nám nepříjemně potily.

Protože poruchy hydroizolace či její dožití jsou nejčastějším důvodem zatékání střechy, volí se někdy opačné pořadí vrstev: nad nosnou konstrukci se klade nejprve hydroizolace, na ni teprve izolace tepelná, která ji chrání před poškozením a účinky povětrnostních vlivů. Tato tepelná izolace však nesmí být nasákavá (vhodný je například stabilizovaný polystyren), navíc je opatřena ještě další vrstvou, tzv. stabilizační (například kačírek, drobné oblázky). Skladba s opačným pořadím je nejvhodnější také pro střechy zelené, protože kořínky rostlin by při přímém kontaktu mohly hydroizolací prorůstat.

(Při rekonstrukci nebo přestavbě domu s plochou střechou, kdy se musí měnit izolace, je dobré zamyslet se právě nad možností střechu ozelenit: zeleň je nejen příjemná na pohled, ale také optimální z hlediska životního prostředí.)

Pro správnou funkci ploché střechy je prvotním předpokladem dokonalá vodotěsnost celé střechy: kvalitní hydroizolace, perfektně provedené spoje pásů izolace a všechny detaily při napojení na jiné konstrukce nebo doplňující prvky. Celá střecha se vlastně stane izolační vanou, dostatečně vysokou pro případy přívalových dešťů nebo velkého množství sněhu. Příčinou problémů mohou být i nesprávně zvolené vpusti. Některé jsou vhodné jen do interiéru, v jejich zápachové uzávěrce voda zamrzne a roztrhne ji.

Na izolaci proti vodě by se u střechy rozhodně nemělo šetřit, důležité jsou nejen její vlastnosti (schopnost odolávat vysokým teplotním rozdílům), ale
i životnost. Nejběžnějším materiálem bývaly asfaltové pásy, ne všechny jsou však vhodné jako střešní krytina. Izolace musí mít nenasákavou vložku (tkaniny ze skleněných vláken, folie z plastových vláken, kovové folie). Jejich životnost bývá kolem 30 let. Optimální jsou izolace ze syntetického kaučuku: jsou pružné i ve velkých mrazech, při vysokých teplotách se sice roztahují, ale zase se vracejí do původního tvaru. Velkou výhodou při provádění je možnost předem vyrobit bezesparou izolaci na míru celé střechy (spoje se provádějí vulkanizací, jsou bezpečnější než lepené nebo svařované na střeše). Cenově kaučuk odpovídá nejkvalitnějším asfaltovým pásům, a jeho životnost je vyšší, až 70 let.

Pokud se plochá střecha využívá jako terasa, musí mít ještě další vnější vrstvu, odpovídající provozu: například mrazuvzdornou dlažbu nebo dřevěný rošt. Této problematice se budeme věnovat podrobněji v některém z příštích článků.

Zateplování a hydroizolace podkroví

Šikmá střecha by teoreticky mohla mít stejnou skladbu jako plochá střecha nebo svislý obvodový plášť, jejím největším problémem je však dřevěná konstrukce krovu. Dřevo je choulostivé na působení vlhka, pokud nemá možnost znovu pořádně vyschnout.

Při běžných systémech zateplení dochází k překrytí krokví z obou stran: z vnější strany hydroizolací a krytinou, z interiéru podhledem s parozábranou. Dřevo nemůže „dýchat“. Vlhkost, která se k němu nějakým způsobem dostane, časem způsobí vznik hniloby, následně i ztrátu stability celé konstrukce. Tepelná izolace, která se většinou vkládá mezi krokve, bývá nasákavá, a vlhkost se v ní drží. Kromě toho, že mokrá izolace „nehřeje“, její přítomnost ještě více ohrožuje dřevo. Z tohoto důvodu se do skladby střešního pláště navrhuje větraná vzduchová mezera, aby vlhkost mohla alespoň částečně odcházet.

Správné zateplení a izolování šikmé střechy je velmi složitá problematika; vyžaduje odborný návrh a bezchybné provedení. V žádném případě by se střecha neměla zateplovat svépomocí, stavbu by měla provádět jen firma
s dostatečnými zkušenostmi. Jakákoliv chyba se může projevit závadami, které povedou až k rozebrání střechy a stavbě nového střešního pláště.

Klasická skladba zateplené šikmé střechy bývá dvouplášťová nebo tříplášťová, to znamená s jednou, nebo dvěma vzduchovými mezerami (viz obrázky). Zásadní rozdíl mezi oběma systémy spočívá především ve vlastnostech hydroizolační folie. Kontaktní hydroizolace může být položena přímo na tepelné izolaci, druhý typ hydroizolace s mikroperforací se jí nesmí dotýkat, mezi ní a tepelnou izolací je nutná další vzduchová mezera. Právě tady spočívá velké nebezpečí: u dvouplášťové střechy, kde se hydroizolace dotýká tepelné izolace, se vždy navrhuje kontaktní folie, ale stavební firma
(z neznalosti nebo kvůli úspoře financí) často nedodrží projekt, a při stavbě použije nevhodný levnější typ. Vzniká pak stejný efekt, jaký známe z bydlení ve stanu. Stanové plátno nepromokne, pokud se ho při dešti nedotýkáme, v místech doteku však proteče.

Dalším možným důvodem navlhnutí tepelné izolace a dřeva je nedokonalé napojení hydroizolace nebo parozábrany, případně jejich dodatečné narušení při dalších stavebních úkonech: například vyříznutí otvoru do parozábrany při instalaci zásuvek a svítidel, nedostatečné utěsnění folií kolem průniku potrubí (větrání kanalizace). Také nesprávné odvětrání vzduchových mezer se projeví zvýšenou vlhkostí uvnitř skladby střechy.

Při současných zvýšených požadavcích na sílu tepelné izolace už nestačí výška prostoru mezi krokvemi (14 cm). Krokve se tedy buď nastavují dřevěným profilem, nebo se další izolace klade ze strany interiéru. V prvním případě je nevýhodou větší spotřeba dřeva, v druhém je výhodou určitá ochrana parozábrany před porušením při dodatečných instalacích, ale nevýhodou je snižování prostoru půdy.

Dokonce i správně navržená a perfektně provedená střecha může navlhnout. Za určitých podmínek (záleží na venkovní teplotě, vlhkosti a tlaku) se totiž vlhkost z venkovního prostředí dostává do střechy právě větrací mezerou. Z tohoto a dalších důvodů někteří odborníci preferují zcela jiný způsob zateplení – bez větrací mezery. Jde o takzvané „teplé“ střechy, kde se nad krokve pokládá integrovaná vrstva zastávající funkci tepelné izolace i hydroizolace současně. Dřevěné krokve zůstávají v interiéru, vlhkost je tedy neohrožuje. Tepelná izolace, která je současně hydroizolací, není samozřejmě nasákavá, ani jí voda neuškodí. U nás jsou známé dva systémy tohoto typu: první používá pro zateplení dílce ze stabilizovaného polystyrenu, na které se přímo kladou těžké (pálené nebo betonové) tašky, druhý systém zvolil panely s polyuretanovou pěnou v hliníkovém obalu.

Teplé střechy rizika provětrávaných střech neřeší, protože je předem vyloučily. Protečení nekvalitně provedené teplé střechy má za důsledek jen mokrou skvrnu na omítce, ale není ohrožena samotná existence střechy. Případné opravy se většinou dotýkají jen detailů napojení, ale provádějí se z vnější strany, dokončený interiér se tedy nemusí „bourat“ a obyvatelé odstěhovat.

Další výhodou teplé střechy je odpadnutí všech speciálních folií (hydroizolace, parozábrana), větracích prvků na střešní krytině, úspora dřeva (distanční latě, nastavení krokví), výška tepelné izolace se může zvyšovat, aniž by zmenšila prostor půdy. Z hlediska ohrožení střechy a vnitřního prostoru je tento způsob zateplení šikmé střechy určitě bezpečnější. Jeho odpůrci vytýkají polystyrenu horší zvukovou izolaci, v prostředí s vyšší hladinou hluku je však možné polystyren kombinovat s dalšími materiály uvnitř interiéru (například těžším heraklitem).

Věra Konečná
Ilustrační foto Jaroslav Hejzlar a Jan Maloušek