Co bychom měli vědět o oknech

13.06.2009 Okna, dveře, vrata, zimní zahrady, Přestavby

Možná si říkáte, že k výměně oken za nová nepotřebujete ani architekta, ani žádného dalšího odborníka.

Každá přestavba staršího domu je velmi riskantní bez odborného projektu. Pokud chcete opravovat svůj domek svépomocí, zřejmě už máte alespoň takové zkušenosti, že bez stavebního povolení se nepustíte do žádných zásahů do konstrukcí. Mezi ně patří i změny rozměrů okenních otvorů. Vybourání většího otvoru do nosné obvodové zdi totiž vyžaduje nové nadokenní překlady, to znamená také statický výpočet a návrh zabezpečení při stavbě. Dokonce i „pouhá“ výměna oken za stejně velká (laicky vysazené původní rámy) někdy může dům staticky ohrozit, zvláště je-li konstrukce domu stářím nebo vnějšími vlivy narušena.

Potřebujeme světlo a výhled ven

Vzhled a velikost nových oken souvisí s  koncepcí celé přestavby, s dispozičními úpravami a novým využíváním domu. Zásadní roli bude hrát také architektonická či historická hodnota stavby. U památkově chráněných objektů s velkou pravděpodobností nepřipadá v úvahu žádná změna výrazu fasády, ani nová okna se tedy pohledově nebudou lišit od původních. Ostatní domy mohou respektovat svůj stavební styl, ale změnu užívání a přestavbu přiznají i navenek – například zachovají svou podobu do ulice vzhledem k okolní zástavbě, zatímco do soukromého dvora se otevřou novými velkými okny, která lépe odpovídají současným potřebám, prosvětlí byt a propojí ho těsněji se zahradou.

Jiné domy si mohou dovolit zásadní změnu nejen vnitřní struktury, ale také vnějšího vzhledu, upravují se proporce fasády, mění se také rozměry oken, starý dům se může proměnit ve zcela moderní stavbu. Ve všech případech je však zapotřebí citlivý přístup architekta – ke stavbě samotné i k jejímu okolí.

Při větších přestavbách bude návrh nových okenních otvorů vycházet ze stejných zásad jako pro novostavby. Velikost okna musí odpovídat hygienickým normám, dostatečné osvětlení místnosti ovlivní nejen plocha skleněné výplně okna v závislosti na rozměrech prostoru, ale také orientace ke světovým stranám, výškové umístění okna, jeho proporce nebo zešikmení. Velkou roli hraje také členění oken a průřezy rámů, křídel, sloupků a příčlí, také příliš široké pilíře mezi okny zhoršují rovnoměrnost osvětlení, na psychiku člověka navíc špatně působí velké kontrasty jasu.

Protože plocha skla by měla být co největší, profily se podle možností volí minimální. Členění křídel na menší tabulky má svůj význam při nutném zachování historické podoby okna, u současných oken je však nesmyslné (v minulosti se křídla dělila jen z toho důvodu, že naši předkové neuměli vyrobit větší plochu skla). Při rekonstrukcích se sice respektuje původní členění kvůli zachování výrazu objektu, ale pouhé napodobení vlepením tenkých příčlí mezi skla působí komicky, zvláště když se použijí „zlaté“ tyčky. Funkční konstrukci, jakou okno určitě je, tím posunete do oblasti kýče.

Pro rovnoměrné osvětlení místnosti je optimální, aby okno bylo co nejvýše – horní část okna je důležitá především pro prosvětlení vzdálenější části místnosti. Při stejné ploše zasklení je účinnější okno široké než vysoké. Příliš vysoký parapet (nad obvyklou výškou 90 cm) zase zhoršuje osvětlení v těsné blízkosti stěny s oknem. Našikmené okno, například střešní, dává prostoru více osvětlení než svislé okno stejně vysoké.

Pro pohodu v interiéru je pro člověka důležitý i kontakt s okolím a výhled ven. Ze svislého i střešního okna by měl vidět jak stojící, tak i sedící člověk, výhledu nesmí bránit okraje, ani vodorovné členění okna.

Orientace ke světovým stranám

Pro správnou volbu velikosti a proporcí oken je rozhodující funkce místnosti a orientace ke světovým stranám. Obytné místnosti – obývací pokoje a ložnice – už podle hygienických norem vyžadují přímé oslunění alespoň po určitou část dne (východ, jih a západ), naopak pro pracovny a ateliéry je vhodnější rozptýlené světlo ze severu. Severní osvětlení by měly mít také místnosti, u kterých je nežádoucí tepelný účinek slunce (kuchyně, spižírny).

Z hlediska energetických ztrát domu jsou severní okna nevýhodná, pro obytné místnosti je nejvhodnější stranou jih, kde velká okna za  slunečných zimních dnů přitápějí dům solární energií. Jižní sluneční paprsky dopadají v zimě pod malým úhlem a prostupují hluboko do prostoru, vyhřívají tedy nejenom skleněné plochy (známý skleníkový efekt), ale také podlahy, případně i vnitřní příčky z těžkých materiálů. Naopak v létě stojí jižní slunce vysoko a nežádoucímu prohřívání zabrání i malá stříška nebo clona.

Nepříjemnou světovou stranou bývá přes léto především západ, který místnosti nadměrně zatěžuje horkem. Nízké slunce prohřívá celý prostor až do večera, na tuto stranu by neměly mít okna místnosti určené ke spánku. Pro ložnice je opět vhodnou světovou stranou jih, případně východ. Ranní slunce ještě není tak teplé, pro někoho může být i příjemnou psychickou vzpruhou při vstávání. Na energetických přínosech v zimě se však východní okno nijak nepodílí.

Pro běžné činnosti člověka a jeho pohodu v bytě je důležité světlo velmi dobré, ale zároveň rozptýlené. Oslnění nebo kontrasty jasu nám naopak budou velmi vadit. Stejně nežádoucí je v letních měsících tepelná energie, která přichází okny do bytu spolu se světlem. Clonění oken a ochrana před přehříváním jsou nezbytností, navíc i mnohem levnějším způsobem, jak si zajistit příjemné klima, než energeticky náročná klimatizace.

Zajímavou atmosféru a světelné efekty v domě může navodit hra slunce přicházejícího do místností v různou denní dobu tak, aby „potěšila oko“, ale nezatížila prostor horkem. Proto někdy doplňují základní osvětlení ještě štěrbinová okna z východu či západu, ale musí být navržena velmi opatrně, aby kontrastním jasem nezhoršila podmínky pro potřebnou funkci místnosti.

Otevření bytu do zahrady

Pokud je možné zvětšit okenní otvory jen v určité části stavby (většinou odvrácené od ulice), tím citlivěji se musí zvážit účinky nových oken na kvalitu bydlení, s ohledem nejen na dobré osvětlení, ale i tepelnou pohodu v domě.

Zahradní fasáda obrácená k jihu zřejmě nebude působit velké problémy, z velkých skleněných ploch s dostatečným tepelným odporem nemusí mít majitelé domu v zimě žádný strach. Venkovní terasa přičleněná k obytnému prostoru by ale měla mít možnost ochrany před sluncem v létě, například markýzou nebo ještě lépe pergolou s rostlinami. Zastínění terasy poskytne příjemné venkovní posezení a účinně cloní před sluncem i okna (nevzniká skleníkový efekt). Zelené zastínění pergolou je vzdušnější a osvěžující, opadávání listů na podzim navíc přirozeně uvolní cestu slunci v době, kdy ho v bytě uvítáme.

Ani zahrada na východní straně domu vás nemusí odradit od dostatečného prosvětlení domu. Zastínění oken je třeba řešit s ohledem na funkci místnosti, dopolední slunce může být nepříjemné například pro kuchyni, kde se v té době připravuje oběd, a už sporák či trouba zvyšují teplotu prostoru. Východní fasádu do zahrady uvítají naopak majitelé, kteří jsou přes den v zaměstnání a podvečerní chvíle si užívají s rodinou: večeři venku už mohou trávit v příjemném stínu.

Navazuje-li zahrada na dům ze severu, případné větší okno či celá prosklená stěna by měla splňovat nejnáročnější požadavky na tepelnou ochranu. Okna špičkové kvality a skla s velmi nízkým koeficientem tepelného prostupu jsou sice náročnější cenově, ale v tomto případě budou nezbytností. Propojení bytu se severní zahradou však bude velmi příjemné v horkém létě, kdy navazující venkovní sezení po celý den ochrání stín.

Západní fasádu do zahrady s velkými okny bude nejvhodnější řešit formou hluboké „lodžie“ (u vícepodlažních domků přistavěné přes všechna podlaží), jejíž stěny a střecha částečně zabrání dopadu slunečních paprsků na skla oken a pronikání tepla do interiéru. Ostatně lodžie dobře poslouží oknům také v chladnějším období, kdy od severozápadu žene vítr na okna největší množství srážek. Kvalitě západních oken by se měla věnovat stejná pozornost jako oknům na sever, navíc by měla být opatřena i venkovními žaluziemi, protože západní slunce je opravdu hodně nízké a pod stříškou „podleze“.

Jak se okno vyvíjelo

Okno jako otvor pro osvětlení a větrání obytných místností se objevovalo už u nejstarších lidských příbytků, dokonce v obytných jámách. V době bronzové se okno často vyskytovalo v jižní Itálii a na Krétě, místo zasklení se používal pergamen nebo tkanina. Z jižní Evropy se okno rozšířilo do severní, jen v některých oblastech Skandinávie je neznali ještě ani v 16. století. Poměrně brzy se objevilo také zasklení oken, už staří Římané zasklívali do olověných lišt. Ve 12. století už byla v Evropě zasklena většina oken bohatších domů.

Zpočátku se okna zasklívala kulatými terčíky spojovanými olovem, v průběhu 17. a 18. století se přecházelo na lépe průhledné šestihranky, které se měnily na stále větší okenní tabulky. Dřevěné dvoukřídlé okno ze šesti nebo osmi tabulek se dodnes nejčastěji objevuje u historických objektů. Dvojité zasklení oken je známé až z doby baroka, do té doby se křídla s jedním sklem zavěšovala většinou na vnitřní straně zdí, takže otvor na fasádě působil plasticky. Teprve později se přidávala další vnější křídla, která pak často lícovala s fasádou.

Velké změny ve tvarosloví oken přinesla až průmyslová výroba skla v druhé polovině 19. století a s ní spojená technologie výroby tabulového skla a vývoj okenního kování. Okenní tabule se zvětšily a usazovaly do rámů pomocí tmelů, důmyslné kování umožnilo nové způsoby otevírání. Na počátku 20. století už převládalo okno členěné do písmene T, nahoře s větracím křídlem, dole byla dvě otvíravá křídla. Radikální změnu přinesl funkcionalismus v 30. letech, který původně vysoké úzké okno změnil na široké a pro dokonalé prosvětlení místností využíval okna pásová, procházející někdy přes celou fasádu. Moderní architektura, která na zásady funkcionalismu v mnohém navazuje, ale musí současně respektovat daleko náročnější požadavky na tepelnou izolaci budov. Velké prosklené plochy dnes může používat díky novým technologiím dvojitého či trojitého izolačního zasklení.

Jak na nová okna u starých domů

Skloubit požadavky památkářů (nebo jen přání majitele) na zachování stylu domu, a přitom splnit současné nároky na dobré prosvětlení obytných místností není při přestavbě starého domu snadné, často ani možné. Zvětšením okenních otvorů by se natolik změnily proporce fasády, že napodobení původních tvarů oken by působilo nepřirozeně, z historické stavby by se stal směšný paskvil. Citliví architekti raději zachovají velikost a tvar stávajících oken a pokusí se doplnit osvětlení novými většími okny jen v částech stavby, kde to pohledově tolik nevadí. Pak je ale poctivější tvarově přiznat současnou dobu této přestavby, nesnažit se vkládat repliky tam, kde nikdy nebyly. Přizpůsobit se starému ještě neznamená nesmyslně kopírovat, úctu k historickému domu mohou vyjádřit jiné architektonické prostředky, třeba volba vhodných materiálů.

Pro snadnější pochopení můžeme uvést příklad přestavby domku na fotografiích: autorka řešení, prof. akad. arch. Alena Šrámková zachovala atmosféru malého domku na okraji města, všechna jeho okna mají tvar a členění odpovídající původnímu stylu (v této části stavby je umístěna intimní část ložnic). Z navazující bývalé stodoly vznikl velký dvoupodlažní obytný prostor s kuchyní, jídelnou a galerií, ze dvou stran prosvětlený velkými prosklenými stěnami. Nové okenní otvory už tvarově nenavazují na původní okna, vznikly totiž v místě, kde dříve žádná okna nebyla. Přiznávají tuto skutečnost i nové potřeby rodiny současným členěním celé stěny, jejíž jednoduché pojetí bez falešných historizujících dekorů zároveň původnímu stylu nekonkuruje, nechává vyniknout poetiku oken s okenicemi.

Věra Konečná

Foto Jaroslav Hejzlar