Nezakrývejme si oči před realitou…

11.11.2011 Architektura

Rozhovor s Martinem Rajnišem komentuje dva domy zcela odlišné kvality. Podíl špatné stavební produkce a architektury je u nás asi dvě stě ku jedné. Směřujeme opravdu do kulturní Evropy?

S Martinem Rajnišem jsme si povídali o stavu současné české architektury rodinných domů. Protože je složité popsat, v čem spočívají zásadní chyby běžné stavební produkce, rozhodli jsme se srovnat jeden špatný a jeden dobrý dům. Vzali jsme si k ruce dvě publikace: katalog typových rodinných domů a knihu České bydlení, Domy, 77 rodinných domů z let 1989 až 2006 (vydal Prostor – architektura, interiér, design, 2006).

Zalistovali jsme katalogem a zastavili se zhruba v polovině u domu Elegant 101. Nešlo přímo o Elegant, protože je zcela jedno, jestli člověk otevře katalog na stránce 115, nebo jiné, úroveň typových domů je podprůměrná na všech.

Z publikace Domy jsme vybrali rodinný dům v Květnici od Kamily Amblerové. Mezi 77 domy této knihy jsme našli některé velmi dobré, a především jsou to domy různorodé, ukazují odlišné cesty, kterými je možné vytvářet soudobou architekturu.

Aniž bychom chtěli majitele typových domů urážet, připadá nám nezbytné upozornit na zoufalou kvalitu této stavební produkce. Přimět k zamyšlení stavitele domů dalších.

***

Lidé často ani nevědí, co mají od svého bydlení čekat, jak poznat kvality, anebo spíše nešvary nabízených domů. Kde jsou kořeny takové neznalosti?

Mně by připadlo hrozně nefér, kdyby to vyznělo, že na ně člověk zhlíží ze svý profesorský „vysoký židličky“, ostře péruje nějakýho člověka, kterej se k takovýmu domu dostal jako slepej k houslím. Protože ho skutečně ani nenapadne, že ten dům je hroznej paskvil.

Je zajímavý, že podobný ubohosti se u některejch výrobků nevyskytujou. Není úplně paskvilní televize, ani auto, motorka, letadlo. I džíny jsou džíny, a ty nejhorší jsou pořád nositelný kalhoty.

Tady jsou lidi od mala „školený“ k hroznejm interiérům. Začíná to už ve školce. Stačí se rozhlídnout, jak jsou třídy vyparáděný… Tahleta „estetika“ začíná už u hraček, u domečků pro panenky. Táhne se dál k nehoráznýmu vymustrování dětskejch pokojů, pak dítě přijde do školy a na nástěnkách vidí podobnej paskvil. Vošklivost se traduje od kolíbky až do hrobu, na vymóděnejch rakvích – v trošku ponuřejší podobě – končí až s lidským životem.

Tohle není nákaza, to je totální rozšíření, pandemie. A je potřeba s tím něco udělat. Jakoby v Čechách žily dva zcela odlišný kmeny. Jeden je úžasně rozšířenej a staví si ohavný baráky, a druhýmu, kterýho je podstatně míň, se líbí krásný baráky. Teď jde o to, najít cestu. Bez urážení a vytahování ukázat, v čem jsou ty domy prvního kmene špatný a nepřijatelný.

Proti Elegantu 101 jsme postavili dům v Květnici. Mají oba domy něco společného?

Jsou na klasickým obdélníkovým půdorysu, mají klasickou sedlovou střechu. To jsou ale veškerý podobnosti, co by se daly najít, pak už jsou diametrálně odlišný. Jako by jeden couval někam do minulosti zapomnění, zatímco ten druhý se naprosto jasně hlásí k současnosti a táhne lidi dopředu.

Kde se tu Elegant objevil, z čeho je odvozený?

Z takovýho německýho domečku, kterej se tady začal vyskytovat někdy před první světovou válkou. Je to prapodivnej kompromis mezi vilou a vesnickým domem. Vlastně nemá vůbec žádnej styl a řád. Bez hlavy a paty si k sobě přitáhl věci, který se odvolávaj na měšťanskej eklektismus: branka, sloupy, okna, slavobrána se vstupem, řešení arkýřů a v podstatě i hodně těžkopádný stavitelství. Ten dům načerpal některý prvky z německýho, respektive bavorskýho pololidovýho stavitelství, naproti tomu se některejma věcma jakoby hlásí, ale hodně špatně, k tradici eklektickejch staveb z Anglie nebo Francie. Dokonce vlnkou a schodama před vstupem naznačuje i vznešenost některejch čínskejch staveb. Dalo by se říct naprostá stylová splácanost.

Ten dům zároveň nemá žádnej rozumnej prostorovej koncept. Tím, že ho spodek přeříz na takový dvě „polohlavy“, tak ani jedna z nich není pořádně veliká. Kdyby se vstup udělal z boku, a nebylo to dvoupatrový, tak je to vlastně paneláková dispozice. Ten dům nemá žádný spojení se zahradou, je už předem připravenej na hroznej fakt, že bude zakrátko ze všech stran obestavěnej – jen s nepatrnejma odstupama – dalšíma barákama, už předem je dělanej na tu zoufalou situaci, která tak často v satelitech nastává.

Co Elegant vypovídá o svém majiteli?

Majitele mi je předem dost líto. Nechat si vnutit hodně nepovedenej projekt, kulturní šitózu. Vlastně tím dopředu dává zcela jasně najevo, že ve stavění, architektuře a kultuře je naprosto bezradnej, dezorientovanej. Jestliže je ochotnej akceptovat takovej názor, to znamená, že je to člověk bez rozhledu, bez vlastní úvahy. Pořídil si dům, kterej ho zcela vyřazuje z kulturní elity.

Je to člověk, kterej věnoval i relativně dost peněz něčemu, co zcela určitě bude ztrácet na ceně. Uvázal si dům jako celoživotní ruksak na záda. V okamžiku, kdy ho bude chtít prodat, zjistí, že prodejní cena mu nikdy nevrátí pořizovací náklady. Akceptoval dům se spoustou cukrlat a každá zbytečnost je zdrojem neplech do budoucna.

Je to člověk, kterej si nechal vnutit polohu, jako by se narodil, žil a a svý nejlepší léta strávil v době svý babičky. K takovýmu domu si může postavit ani ne auto, spíš kočár z třicátých let, a to je neuvěřitelně smutný. Tenhle dům a priori z člověka vysává energii: zakopává ho někam pod průměr lidský společnosti, vzdaluje ho svým vzdělanějším a modernějším současníkům. Časem ho omrzí a bude se do něj vracet s nechutí – a to je přesnej opak, co by měl rodinnej dům poskytovat.

Podívejme se teď na dům v Květnici. Vnějšími rozměry není Elegantu 101 tak vzdálený. Celková podlahová plocha je u Elegantu 245,5 m2 (z toho je pouze 117 m2 určeno pro vlastní bydlení), Květnice má celkovou plochu téměř stejnou, 250 m2.

Když se ale člověk podívá do dispozic, tak je to všechno jiný, jen ne panelák. Má docela skvěle vyřešenej přízemek, kterej několika směrama koresponduje se zahradou a se svým horním patrem. Stěny, který budou porostlý zelení, vlastně dělají to, co má dům poskytovat – vytvářej mezi přírodou, zahradou a domem řadu meziprostorů.

Dům je ve svý podstatě nesmírně jednoduchej. Zatímco Elegant je opatlaně složitej, tenhle vychází z jedný jasný a zřetelný myšlenky. Tvarově sedlovou střechou se hlásí k dlouhatánský tradici českejch domů, je to vlastně stavba, která se nestydí za to, že ve svým obrysu je jako stará stodola nebo statek. Kombinace cihly, dřeva a skla dává úžasné možnosti. Je to dům, kterej člověka nabíjí energií. Ta energie je všude v přírodě, a zatímco Elegant ji odhání, tenhle ji přitahuje.

Ten dům nejen že je současnej, nejen že nekopíruje „elegantní“ kudrlinky, nejen že nechává za sebou stát nejrůznější eklektický styly, ale vydal se svou vlastní cestou. Je zcela evidentně příkladem symbiózy mezi zelení a stavbou. Mezi zahradou a domem, mezi exteriérem a interiérem. Zelený plochy dávají dojem, že člověk (přestože je uvnitř v teple a suchu), tak je částečně svou duší pořád ještě venku, na zahradě.

Zatímco Elegant se bude ve svý ceně hroutit, tak duch Květnice dle mýho názoru bude narůstat, protože to je jeden z individuálních, ale přitom velmi klidnejch a k všeobecnýmu vkusu harmonickejch domů. Nebude problém ho prodat a nebude problém ho prodat se ziskem. Jak poroste zahrada, bude se kvalita domu zvyšovat.

U Elegantu je zahrada od domu v podstatě oddělena, a může být jakkoliv dobrá, pro obyvatele skoro žádnej smysl nemá, těma pár vokýnkama se stejně nikam nedokoukaj. Naopak dům v Květnici zahradu přímo vyžaduje. Je škoda, že se víc zeleně nepodařilo dostat na pozemek už při postavení tohodle domu.

Ten dům má v zásadě jediný handicap, a to jsou sousedi. Který jsou podobný jako Elegant. Ale takovej je bohužel osud zastavěnejch zón. Není to rozhodnutí architektů, je to rozhodnutí investorů, kteří tam stavěj.

Proto si dům v Květnici vytvořil podmínky pro rychle rostoucí popínavou zeleň: bude se dívat do vlastního mikrosvěta s rozptýleným zastíněním a příjemnou atmosférou pohledově svěžích zelených stěn. Co tento dům říká o svých majitelích?

Že to jsou lidi, co maj odvahu a rozhled, klobouk dolů. Který jsou víc než rovnocennejma partnerama střední třídě na Západě – Švýcarům, Angličanům. Který do Čech přinášej kulturu, půl generace po revoluci už se vracej znova tam, kde Česko kdysi bylo. Na mapu kulturní Evropy, na mapu architektury. Takovýhle domy jsou naprosto rovnocenný skvělejm stavbám z Japonska, Ameriky, Skandinávie, Švýcarska, Rakouska.

Naopak každej Elegant tuhle zemi posouvá hloubějš a hloubějš do kulturní propasti, do kulturní neviditelnosti. Lidi, který se rozhodnou, že na mnoho generací svou zem takovýmhle způsobem zatlučej do zadku Balkánu, jsou podle mýho názoru nebezpečný. Asi jako jsou pro společnost nebezpečný náckové nebo komunisti nebo zloději nebo úplatkáři.

Když člověk staví dům, má si to pořádně rozmyslet. Špatný vzdělání, nedostatek odvahy a nedostatek orientace je možná vysvětlením, ale není omluvou. A nebude nikdy omluvou, že majitelé Elegantů zůstali trčet někde hluboce v minulosti, peněz a technologií využili k tomu, aby si zrealizovali ten nejubožejší sen, jakej si člověk může představit.

A dům v Květnici doufám přinese majitelům po všech stránkách neskonale větší radost než prokletej Elegant.

Neradostně budou muset v Elegantech bydlet i příští generace, které si je nevybraly. Představme si třeba pocity kulturně vzdělaného člověka, který se do domu přižení…

Sám za sebe můžu říct, že kdybych měl nevěstu a musel se přistěhovat do domu Elegant, tak by to patrně skončilo rozvodem. Nedokážu si představit, jak bych v takovýhle hrozný stavbičce žil, protože od probuzení až do soumraku by mě ne jedna, ale tisíce věcí dráždily. Buď bych upad do naprostý letargie, anebo bych jednou vzal Molotovův koktejl, hodil ho tam, zapálil a odešel. Protože si myslím, že takovejhle dům je svým způsobem kulturní zločin.

Mně míň vadí, upřímně řečeno, když někdo vytuneluje nějakej podnik, než když si postaví takovejhle barák. Ten tunel, to jsou jenom peníze, je to sice hnusný, ale peníze se dají zase penězi napravit. Zatímco todle jsou vředy, je to svrab. Těžko si představím, co by muselo přijít, aby to všechny Eleganty smetlo z krásný tváře český země. Snad jen zemětřesení.

Kolik takových domů po republice vůbec vzniklo? Dá se to odhadnout?

Pan doktor Vrbka v katalogu říká, že se realizovalo 15 tisíc jejich rodinnejch domů. Těch rozumnejch domů v knize Domy je 77.  Zatímco jedna publikace mluví o 77, druhá o 15 tisících. To je 200 x tolik. Já bych řek, že i poměr mezi pěknejma a nepěknejma domama je zhruba stejnej, každej dvoustej je rozumnej.

Když se řekne, že průměrná parcela má 600 čtverečních metrů, tak 15 tisíc takovejhle domů je 9 milionů čtverečních metrů český země. To je 9 čtverečních kilometrů, s komunikacema zhruba 15 čtverečních kilometrů země, která je obrácená v prach a kulturní bídu. Země, která nás zařazuje tam, kam probůh nesmíme patřit. Do naprostý kulturní periferie, do ubohosti a do míst, ze kterejch jsme se vyhrabali před mnoha a mnoha staletíma. Jako by úžasnej kulturní vývoj, kterej tady proběh od prvních Přemyslovců až po Václava Havla, vůbec neexistoval a my jsme zrovna vylezli někde ze zemljanek, strašně jsme zbohatli a vůbec nevíme, co s těma penězma máme dělat. Tak jsme se podobně jako Rusové nebo Libyjci vrhli na tu největší kulturní mršinu a jako mouchy po ní lezem, kulturní hnus si rozmazáváme po celým těle.

Není možný todle nechat jen tak. Bez komentáře. Nikdo nikomu nemůže upřít právo postavit si hnus. Ale nám nikdo nemůže brát právo tyhle věci porovnávat a komentovat.   Nekomentujeme to kvůli nějaký obchodní aktivitě, komentujeme to ryze jako stavební a kulturní počin. Zároveň pokud mluvíme o majitelích, tak mluvíme jenom o asociacích, který se nám v hlavě honěj, když takovej dům vidíme a představujeme si, co je to za člověka, co je to za rodinu. Není to samozřejmě konkrétní majitel.

Je absurdní, že pan prezident se strašlivě ohradil proti Národní knihovně, ale tohle je kulturní průšvih nesrovnatelnýho kalibru proti jakýmukoliv jednotlivýmu baráku. Prezident, když už se vyjadřuje k architektuře, tak si má všímat něčeho do nebe volajícího – a to jsou tyhle domy. V každý moderní zemi se stavěj ohavný stavby. Ale ten poměr je v některejch zemích třeba tři ku jedný, nebo dvě ku jedný. Mluvím o Skandinávii, Švýcarsku, o některejch provinciích kanadskejch, specielně těch západních. Já bych rád, abychom si uvědomili, že pokud se z koeficientu dvě stě ku jedný nevyhrabem alespoň na dvacet ku jedný, lépe deset ku jedný anebo dvě ku jedný, tak nemůžeme říct, že se Čechy vrátily mezi země s mezinárodně uznávanou kulturou a architekturou.

Obrazy, sochy, filmy, knížky, to všechno sice máme v hlavě, ale je to málo vidět, zatímco architektura je to, co vidíme, když se rozhlídneme kolem sebe. A jestliže vidíme poměr stoky doktora Vrbky dvě stě ku jednomu domu z Květnice, tak je to tentokrát už smrtelně vážně na emigraci.

Věra Konečná

***

Prof. akad. arch. Martin Rajniš vystudoval FA ČVUT a postgraduální studium na AVU u profesora Cubra (1971), absolvoval Školku architektury (1979) architekta Hubáčka v SIAL Liberec. Roku 1986 založil DA studio. Se spoluautory postavil Obchodní dům Máj na Národní třídě, pavilon na Světové výstavě ve Vancouveru, sérii rodinných domů, vil a výstavních pavilónů, řadu administrativních budov v Praze, podílel se na projektech Centra Smíchov. V letech 1990-97 vedl ateliér architektury na VŠUP v Praze. Více než osm let strávil na cestách, s vyjímkou Antarktidy navštívil všechny kontinenty. V současné době vede projekční kancelář e-MRAK. Společně s Kamilou Amblerovou a Václavem Horeckým postavili Hráň u Slavonic, která byla jednou z nominací ČR na Mies van der Rohe Award 2009.