Experiment z 80. let

06.10.2009 Ekologie, Individuální bydlení, Rodinné domy

Jiří Zídka
Řadový dům, jehož autor se nesmířil s tehdy dostupnými technologiemi, vznikal „na koleně“ a předběhl svou dobu o dvacet let.

V polovině osmdesátých let se architekt Jiří Zídka se svými kolegy pustil do projektu experimentálního rodinného domku, kde chtěl uplatnit vlastní představy moderního bydlení. Takovému pojetí však neodpovídaly výrobky, které poskytoval náš tehdejší stavební průmysl. Použité stavební technologie tedy byly výsledkem vlastních nápadů zpracovaných jen na základě teoretických znalostí a zdravého selského rozumu, spíše intuitivně než praktickou zkušeností s tím, co se v zahraničí už zcela běžně používalo.

Jiří Zídka nejen navrhoval, ale i sám vyráběl střešní příhradové nosníky, sádrové panely podhledů, rámy posuvných oken a dveří, detaily kování, úchytek panelů… Po roce 1989 si najednou připadal jako stavitel modelů lodí v láhvi, který úzkým hrdlem prostrkává pinzetu, kousek po kousku slepuje modýlek a po jeho dokončení někdo urazí dno láhve. Sotva byl totiž dům postaven, na náš trh pronikly zahraniční firmy se všemi výrobky a technologiemi, které po několik let sám pracně vymýšlel a prověřoval.

V době stavby jeho nápady připadaly některým kolegům až příliš experimentální, detaily možná zbytečně pečlivě řešené, obvodové pláště přehnaně „vědecky“ zateplené, ekologický pohled se zdál téměř nesmyslný. Tradiční výstavba byla mnohem jednodušší. Teprve později, když jsme přejali všechny běžné technologické systémy ze zahraničí, dostal pohled na experimentální dům nový rozměr. Důmyslností svého řešení daleko předběhl svou dobu a po více než dvaceti letech provozu je vlastně modernější než většina nových současných domů.

Dispoziční řešení

Rodinný dům byl postaven jako řadový domek na jižním svahu a při pohledu ze severní ulice vypadá jako nízký přízemní objekt. Směrem do zahrady se však rozrůstá o obytný suterén. Celá jižní fasáda je opatřena zimní zahradou, jejíž podlaha je výškově umístěna v polovině mezi podlahou přízemí a suterénu, je tedy snadno přístupná z obou podlaží a navazuje na terén venkovní zahrady.

Stavba měla odpovídat modernímu způsobu života, přestože dispozice byla velmi prostá a ovlivněná zásadami tradičního japonského bydlení. Jeho vliv se podepsal na bohatém prosklení, na těsném propojení obytného prostoru se zelení a promítl se i do konstrukce, která vychází z jednotného modulu 90 x 90 cm. Původně byl dům navržen s posuvnými příčkami, jejichž pomocí by se dispozice dala snadno měnit, jednotlivé místnosti propojovat či naopak oddělovat podle momentální potřeby. Od těchto příček se nakonec upustilo, obytný prostor zůstal volně otevřený a stabilní uzavření ložnic poskytuje potřebné soukromí jednotlivým členům rodiny. Posuvné stěny se však uplatnily u prosklených konstrukcí, kde díky nim nehrozí bouchání dveří a rozbití skel při průvanu.

Do vstupní předsíně se vchází ze závětří chráněného nejen přesahující střechou, ale od severu i pevnou stěnou z laminátových desek, prosvětlenou oknem. Předsíň je vybavena šatními skříněmi a s obytným prostorem je propojena prosklenou stěnou s posuvnými dveřmi. Celý obytný prostor s kuchyní je volně otevřený, pohledově přes celoprosklenou stěnu také se zimní zahradou. Vedou z něj schody do suterénu, kde jsou umístěny další dvě obytné místnosti. Z obdélníku obytného prostoru je vykousnuta část se šatnou, koupelnou a WC. Koupelna je přístupná nejen ze šatny, ale i z obytného prostoru, dvojí vstup má také ložnice. V době, kdy se dům stavěl, měli majitelé malé děti, a tak místo ložnice byl v přízemí pokoj dětí, aby matka mohla být přes den s dětmi v neustálém kontaktu. Později děti dostaly pokoje ve spodním podlaží a ložnice se přestěhovala do přízemí. Dnes už se dospělé děti osamostatnily a v suterénu je kromě technického zázemí domu ateliér pro práci doma.

Ekologie = ekonomie

Okna obytných místností obou pater vedou do nevytápěné zimní zahrady, z přízemí velká okna přes celou stěnu, ze spodního podlaží zešikmená okna, která spojují strop suterénu a podlahu zimní zahrady. Dnes už takové řešení není neobvyklé, ale získat na ně stavební povolení před pětadvaceti lety bylo téměř nemožné. Prosadit projekt se zimní zahradou předsazenou obytným místnostem se podařilo jen díky tomu, že šlo o experimentální dům, který získal podporu časopisu Mladý svět.

Zimní zahrada v zimě ušetří vlivem skleníkového efektu část nákladů za topení. Teplota v ní většinou ani při mrazech neklesá pod 5° C, zimní slunce ji během krátké chvilky vyhřeje, takže se v ní daří i teplomilným rostlinám. Z fíkovníku, který se zakrátko rozrostl do obřích rozměrů, se sklízí dvakrát ročně úroda kolem 10 kg plodů. Brzy na jaře se při odpoledním slunci vytvoří atmosféra teplého léta, a tak se bazén využívá ke koupání mnohem dříve než venkovní, aniž by jeho provoz zatížil rodinný rozpočet. Slunce přitápí dům nejen zimní zahradou, ale také mu zajišťuje teplou vodu pomocí slunečních kolektorů umístěných na jižní straně střechy.

Veškerá solární opatření by samozřejmě byla málo platná, kdyby dům nebyl dobře tepelně izolován. Obvodový plášť architekt Zídka navrhoval v době, kdy u nás se sendvičovým zdivem nebyly žádné zkušenosti a normou předepsaný tepelný odpor měl hodnotu R=1 m2KW-1. Vlastní skladba tepelně izolačního fasádního systému (se vzduchovou mezerou k odvětrání) má odpor trojnásobný. Na zdivo z děrovaných cihel CD INA jsou kladeny desky z minerální plsti, povrch fasády tvoří vlastnoručně vyrobené panely z polystyrenu, po obou stranách opatřené půlcentimetrovou vrstvičkou betonu. Vzduchovou mezeru využil architekt na severní straně ještě k dalšímu účelu, zasouvají se do ní posuvná okna (opět vlastní výroby). Ani okna se tedy nemohou rozbít, když se dům příčně provětrává.

Technická řešení

Celý objekt je zastřešen dřevěnými příhradovými nosníky vlastní konstrukce, které jsou uloženy na ocelových vaznících a na fasádě jsou obaleny laminátovými deskami. Tvar nosníků vytvořil rovnou střechu lehce vyspádovanou směrem ke středu, kde se odvodnění přičlenilo k vnitřním rozvodům v bloku hygienického vybavení. Střecha je pokryta Optifolem, plošně svařenou gumou, na které jsou nasypány oblázky chránící střechu proti přehřívání. Na severní straně střecha překrývá vstupní prostory, na jižní straně jsou na ní umístěny sluneční kolektory, které sklonem přirozeně navazují na šikmou část konstrukce zimní zahrady.

Aby se dům v létě nepřehříval, provětrávání zimní zahrady je řízeno čidlem; zapíná se automaticky, jakmile teplota stoupne nad stanovenou hodnotu. Okna z obytného prostoru do zimní zahrady mají vlastní speciální konstrukci. Izolační dvojskla šířky 90 cm jsou upevněna jen dole a nahoře, na bocích jsou jejich okraje překryty hliníkovým páskem s izolací. Konstrukce vylučuje tepelné mosty, a přitom je natolik subtilní, že při pohledu z interiéru do zimní zahrady ji téměř nevnímáme. Na vnější straně jsou skla opatřena žaluziemi, aby se v létě interiér ještě lépe chránil proti slunci. Naopak v zimě sluneční paprsky procházejí až do interiéru a v jarních nebo podzimních dnech, kdy je sluníčko ještě příjemné, lze obytný prostor se zimní zahradou volně propojit posuvnými dveřmi.

Dům získal výraznou barevnost, dokreslující moderní pojetí stavby, fasádními panely nenáročnými na údržbu. Vrchní vrstvička betonu na panelech umožňuje malbu aplikovat bez nanášení omítky, jednoduchou úpravou se barva může kdykoliv obnovit nebo i změnit.

Stropy v interiéru jsou doplněny podhledem ze sádrových desek 90×90 cm. Jednotlivé panely jsou přichyceny pružinkovými úchytkami, které při jakékoliv opravě dovolují demontáž každé desky samostatně.

Keramická podlaha v celém domě je vyhřívána podlahovým topením, které v době výstavby také nebylo běžnou záležitostí. Dům nemá plynový kotel, podlahové teplovodní topení je napojeno na akumulační zásobníky vody, vyhřívané nočním elektrickým proudem. Na rozdíl od podlahových systémů vytápěných přímo elektřinou má tento způsob mnohem levnější provoz. Dlažba s možností snadné údržby se použila především kvůli provázání bytu se zimní zahradou a venkovními prostory, nevyžaduje přezouvání, volně se může pohybovat doma či venku kromě členů rodiny i dlouhosrstá šeltie.

Smysl pro řešení konstrukčních detailů architekt Zídka prokázal nejenom při stavbě, ale také při vybavování interiéru, u nábytku. Majitelé si představovali velmi skromné, neokázalé zařízení, které nebude finančně příliš náročné. Příkladem může být kuchyňská sestava: na starších fotografiích jsou namísto horních skříněk ještě drátěné police na talíře, na novější fotografii už je vidět skříňky s vlastním systémem zvedacích dvířek, které nepřekážejí při vaření. Skříňky jsou uloženy v konstrukci z Jäklových profilů, jejíž součástí je závaží udržující dvířka ve stabilní poloze. Dvířka se vyvažovala (přidáváním ocelových tyčí do ocelové trubky) tak dlouho, dokud nenastala rovnováha.

Zajímavých detailů je v domě ještě spousta, ale především je důležité, že dům splnil požadavky svých majitelů jak po provozní, tak i po estetické stránce, cítí se v něm velmi příjemně. Představy architekta se naplnily, jeho velmi náročný a důsledný přístup se potvrdil jako oprávněný, přestože ve své době vzbuzoval nejen údiv, ale tak trochu i nedůvěru.

Věra Konečná

Foto Jaroslav Hejzlar a archiv autora

*

Zastavěná plocha 130 m2, obytná plocha 110 m2

Konstrukce: obvodové stěny z děrovaných cihel CD INA + provětrávaný zateplovací systém; střecha z ocelových vazníků na rozpon 9 m, na nich dřevěné příhradové vazníky; střešní krytina Optifol + kačírek; strop suterénu z ocelových I profilů a keramických vložek Hurdis; podhledy stropů ze sádrových panelů, na podlahách keramické dlažby; okna s izolačním zasklením, vlastní konstrukce ocelových rámů; vytápění centrální podlahové teplovodní, akumulační zásobníky na noční proud