Ekologická architektura ve stínu moderny

Rekreační a sportovní komplex Park Holiday Benice Petra Suskeho (SEA) získal vloni – spolu s dalšími čtyřmi realizacemi – titul Stavba roku. Stalo se tak krátce poté, co vydavatelství Era vydalo knihu Petra Suskeho „Ekologická architektura ve stínu moderny“.

Autor v ní příjemně neformálním, někde až poetickým, jinde humorným jazykem předkládá své postřehy a názory, které se přirozeně nashromáždily za léta projektování a pedagogické činnosti. Srozumitelně a s použitím vysvětlujících ilustračních fotografií vyvádí čtenáře z omylu, že moderní architektura nemůže být ekologická (a naopak). „Je možné, že architektura s přídomkem ekologická vůbec nevznikne. Protože se její podstata stane součástí architektury obecné.“ Teoretik architektury Vladimír Czumalo v doslovu říká, že kniha je o opravdové ekologické architektuře, která se teprve rodí…

*

Jakým čtenářům je kniha určena, odborníkům, nebo laikům?

Vznikla z mé vlastní potřeby zareagovat na některé zkreslené představy toho, co se nazývá ekologickým nebo moderním. Při jejím vzniku jsem nemyslel na nějakou konkrétní skupinu čtenářů. Není to kniha s ambicemi stát se vědeckou literaturou, kde bych každý názor podpořil ještě odkazem na jiné odborné statě. Vznikala spontánně. Občas jsem slyšel nebo přečetl něco, co mě popudilo; pak o tom člověk přemýšlí třeba při jízdě autem a dojde k závěru, že odpověď je úplně jasná, ale druhý den už na to zapomene. Tak jsem si začal zapisovat poznámky. Tento „pytlík poznámek“ jsem se pokusil nějak seřadit, aby byl srozumitelný. Kniha je tedy adresována poučeným laikům stejně jako odborníkům.

Proč se jmenuje Ekologická architektura ve stínu moderny?

Název vymyslel pan doktor Blažek a mně přišel hezký, protože se stále setkávám s konfrontací ekologie (nebo toho, co se za ni vydává) s moderní architekturou. Pojem „ekologická architektura“ je ve své podstatě nonsens, protože architektura obecně vzniká jako obrana proti přírodě: neprší na mě, není mi zima, nežerou mě komáři. Ale chápeme ji jako architekturu, která se snaží vztah člověka a přírody optimalizovat. Společně s panem Blažkem si myslím, že dobrá architektura je současně ekologická – v holistickém chápání tohoto pojmu. Kniha je dialogem mezi tím, co se nazývá ekologická architektura, a tím, co se nazývá moderní architektura. Nejsou v rozporu, jen ekologická je vždycky kontextuální, snaží se vztahy optimalizovat. Moderní architektura také, ale může mít i jiné priority.

Tady jsou ekologové bohužel prezentováni aktivisty, kteří chovají kozy a vracejí se někam do předminulého století a hrozně se zlobí na ostatní, co tak nežijí. A protože jsem postavil hliněnou hospodu a slaměný dům, byl jsem automaticky zařazen do téměř stejné skupiny. To mi trochu vadí, i kvůli tomu vznikla tato knížka a s tímto názvem.

V knize dělíš současné architekty na modernisty a tradicionalisty. Do které z těchto skupin by ses sám zařadil?

Snažím se to v knížce vysvětlit. Tradici nezatracuji, hledám důvody, proč tradiční forma vypadá tak, jak vypadá. Tradiční funkční nebo konstrukční uspořádání, pokud je stále aktuální, bych nezahazoval, mám tedy k tradici kladný vztah. Ale uvědomuji si, že žijeme v třetím tisíciletí, mnohé se změnilo a je hloupost vracet se. Řekl bych, že jsem spíše zastáncem moderní architektury, ale moje realizace dost často s tradicí koketují.

Ekologickou architekturou se zabýváš 20 let. Chápeš ji dnes jinak než na začátku?

Prošel jsem si ekologickým romantismem, jehož výsledkem je hliněná hospoda. Ve Francii jsem se náhodou zúčastnil stavby hliněného domu a byl jsem tím oslněn, pokoušel jsem se převést hlínu do současné architektury. Rok předtím  jsem žil v Belgii, kde se stále stavějí tradiční statečky, a protože jsem vyrostl obklopen panelákovými škatulemi, viděl jsem v navázání architektury na tradice určitý půvab.

A navíc si myslím, že po roce 89 byla trocha romantismu docela na místě. Po panelové a šumperácké šedi jsem se spíš divil, že někdo chce další betonovou kostku, kterou si nastudoval ve švýcarském časopise. Ve švýcarské vesnici, která je vyřezávaná (teď už falešně) stále dokola ze stejných domečků, je to osvěžující prvek, ale vedle panelákového sídliště a betonové trafačky trochu nuda.

Dostal ses tedy už do jiné polohy?

Určitě, dnes to vidím jinak – taky kontext se změnil. Na našich stavbách je to vidět, i když trochu „romantiky“ mám rád stále.

Zkraje jsem si jako většina myslel, že ekologie spočívá v používání místních surovin, dřeva, hlíny a slámy, v nízkoenergetickém provozu, pasivním přijímání sluneční energie. Pak ale zjistíš, že všechny tyto věci ekonomicky moc nefungují, že všechno si žádá dotace nebo nějakou oběť stavebníka. Nejhorší je, když si vybuduješ něco, co ti jenom šetří energii, ale nepřináší žádné další radosti z bydlení. Tak si začneš pokládat otázku, co ta ekologie vlastně je. U nás se pořád mluví o tom, že ekologie rovná se úspora energií. To je samozřejmě zajímavé téma, ale tvoří jen nepatrnou část. Ekologie je věda sto let stará, zabývá se optimalizací všech vztahů v přírodě, mezi živočichy vzájemně, mezi neživým a živým. Jakmile jde o vztahy, jde o kontext. A také je důležité, jak se člověk v domě cítí, jak barák vnímá i ten, co jde okolo.

O nutnosti úspor energií nemůžeme pochybovat. Nejsou ale pasivní domy příliš velký extrém?

V rámci energetických úspor ve stavebnictví někdo vymyslel pojmy nízkoenergetický a pasivní a zaškatulkoval domy do nějakých limitních hodnot. Je správné šetřit energií, to je logické. Každý sedlák šetřil už od středověku, když neměl dost dříví, měl peřinu a v ložnici netopil. Kdyby nešetřil, stálo by ho to další práci. Dosáhnout energetických úspor, které požaduje škatulka „pasivní“, ale znamená přijmout řadu drahých technických opatření, která už mají problém s ekonomikou a ovlivňují životní styl. Stejné je to s „alternativními“ zdroji. Slunce nám posílá neuvěřitelnou energii; kdybychom ji uměli uchopit, bylo by to fantastické. Nemuseli bychom kopat uhlí, kupovat drahou naftu nebo podporovat, koho nechceme. Ale myslím si, že zatím to neumíme levně.

Když započteme výrobu materiálů, přípravu všech technologií, dopravu, opravy a starosti s provozem, nejsem si jistý, jestli je to to pravé. Chápal bych tato řešení jako státní politiku: budeme topit dráž, ale nějak to lidem dorovnáme finančně, protože chceme přestat dovážet naftu z důvodů politických a jiných. Ale začít musíme investicemi do vědy a vývoje, aby náklady na výrobu solární energie byly alespoň srovnatelné s tradičními zdroji.

Na titulu knihy jsou skromné rybářské domky na norském pobřeží. Znamená ekologie i naši osobní skromnost?

V úvodu o skromnosti píšu, a to jsem převzal z americké publikace pana Braungarta „Cradle to Cradle“ čili „Od kolíbky do kolíbky“. Tam se říká, že skromnost je nesmysl, protože člověk, stejně jako většina tvorů, se chce mít co nejlíp. A nemůžeme ho nutit, aby si raději nasekal dřevo a zahřál se prací namísto otočení knoflíkem plynového kotle. Přirozenou touhu „mít se líp“ ale nesmíme zaměnit za plýtvání. Skromnost, kterou hlásá třeba Erazim Kohák, vede k tomu, že ekologie je chápána jako levicová záležitost. Ekologie, respektive to, co nazýváme ekologickou architekturou, je podle mne směr výsostně liberální, vycházející z individuálních potřeb. Ekologická architektura by měla poskytnout každému svobodu, aby se mohl radovat ze své formy bydlení, ze svého životního prostoru – a nekazil ho druhým. Spíše než o skromnosti by se mělo mluvit o ohleduplnosti.

Věra Konečná

Foto Ester Havlová