S Janem Bočanem o Hlavním nádraží

14.12.2012 Rozhovory

U příležitosti otevření výstavy a vydání monografie přinášíme
vzpomínku na osobnost Jana Bočana rozhovorem z roku 2006,
kde se vyjadřuje k plánované rekonstrukci Hlavního nádraží.

*

Hlavní nádraží v Praze bylo v 60. letech největším průjezdným železničním nádražím ve střední Evropě, projekt nové odbavovací haly byl připravován pro frekvenci až 210 tisíc cestujících za 24 hodin. Z architektonické soutěže na odbavovací halu (1970–1971) vyšel vítězně návrh architektů Jana Šrámka, Jana Bočana a Aleny Šrámkové, projekt byl zpracován v letech 1971–1974 a realizace proběhla v letech 1972–1979. Architektonické ztvárnění odbavovací haly je ve znamení zřetelné snahy autorů pravdivě přiznat úctu k technickému vybavení
a zobrazit pravdivě, že se jedná o podzemní prostor.

V roce 2002 vypsaly České dráhy veřejnou obchodní soutěž na investora rekonstrukce a revitalizace Hlavního nádraží. Vítězem této obchodní soutěže se stala italská společnost Grandi Stazioni, SpA, která si pro projektovou činnost vybrala sdružení projektantů Metroprojekt Praha, a.s., & Ing. arch. Patrik Kotas, Ateliér designu a architektury. Přes protesty odborné veřejnosti, že by tento významný architektonický úkol měl respektovat autorská práva a zasloužil si formu mezinárodní soutěže podle všech legálních pravidel, se nic nezměnilo. Italská firma si ponechala projektanta, který pouze plnil její přání zvyšovat si ekonomické ambice plynoucí z lukrativních pronájmů atraktivních prostor v místě mezinárodní důležitosti.

*

Jak se staví investor k vaší budově odbavovací haly?
Italský investor má sice zkušenosti s přestavbou několika velkých evropských nádraží, ale nevnímá budovu odbavovací haly jako stavbu, která pro nás má význam architektury určitého období. Nádraží v 70. letech reprezentovalo architekturu celé východní Evropy, byla to snad jediná moderní stavba v bloku tehdejších socialistických států. Přestože se režim bránil západním vlivům, mnohé neuhlídal (zvláště ve volnějších šedesátých letech), kultura mu unikala, protože jí příliš nerozuměl. Díky vyhraným soutěžím na ambasády jsme se dostávali do zahraničí, pracovali jsme ve Švédsku, Londýně, Brazílii, měli jsme možnost vidět architekturu venku a byli jsme s ní v kontaktu. Naše stavby v zahraničí byly ještě méně pod kontrolou režimu a dodnes si jich místní architekti považují. Pokud si tedy někteří cizinci myslí, že jsme teprve nedávno spadli se stromu, jsou na omylu.

Jaké pojetí přestavby vám společnost Grandi Stazioni předložila?
Snažíme se s paní Šrámkovou, abychom se k budově zachovali slušným způsobem. Původně jsme si mysleli, že se budeme starat jen o to, co už v budově je, a dáme současnému projekčnímu týmu návod, jakým způsobem pojmout nově vložené věci. Italové ale měli naprosto odlišné představy, chtěli stavbu „očesat“ až na holé konstrukce a zabalit je do zcela odlišného pojetí. Hlavní architekt Patrik Kotas je na jedné straně rád, že s ním spolupracujeme, ale na druhou stranu se dostal do velmi nevděčné pozice mezi oběma protichůdnými názory. Projekt, především jeho provozní řešení, už sice od prvotního záměru prošel velkými změnami, ale stále narážíme na nepochopení. Chceme spolupracovat, ale ne za každou cenu. Jsme ochotní přistoupit na určité kompromisy, ale nemůžeme popřít původní koncept budovy.

Můžete nám jej připomenout?
Když jsme odbavovací halu tenkrát dělali, měli jsme takovou ideu vstupu do města, prolínání živé a mrtvé přírody. Nahoře bylo kolejiště, nad ním skleněné střechy, to byla ta mrtvá příroda technicistní, která má spoustu šroubků, páček, motorů. Ona je sice mrtvá, ale pohybuje se. A přechází v mostní konstrukci, kde už se nic nepohybuje. Z druhé strany vstupuje do haly park, to jsou živé buňky, tráva, stromy. Živá příroda zmrtví, stanou se z nich kameny,
a ty se dostávají pod tu znehybněnou technickou konstrukci. Zespoda nahoru jde keramika, shora dolů prostupují ocelové sloupy. Přestože je to vnitřní prostor, má charakter exteriéru, a nemůže se nazdobit jako pokojíčky ve vile.

Jak si představujete prostor po revitalizaci?
Zpracovali jsme návrhy v několika variantách včetně vizualizací, kde je patrné nejenom provozní, ale i prostorové řešení. Jsme pro to, aby eskalátory vedly po stranách v návaznosti na vstupy a uprostřed byla rampa. Centrální prosklený prostor v hale by neměl mít strop, ke kterému není žádný důvod,
a navíc by zakryl pohled na původní technicistní strop. Proto chceme, aby skleněná stěna procházela až nahoru.  Můžeme přistoupit na to, aby tento vložený prostor měl půdorys obdélníku se zaoblenými rohy, když si kulaté rohy investor přeje (dali bychom přednost ostrým hranám a čistému průhledu, bylo by zřejmé, že nová konstrukce se starou budovou nijak nesouvisí). Ale v žádném případě nemůžeme akceptovat elipsu, která se objevila v první verzi. Tvarově s prostorem vůbec nekoresponduje.

V původním konceptu hrály velkou roli materiály, detaily…
Všechny detaily jsme měli tenkrát konstrukčně promyšlené, aby stavba během prováděcího projektu svůj vzhled nijak nezměnila. Přestože výrobní možnosti byly velmi omezené a neměli jsme možnost použít zahraniční materiály, myslím, že výsledek měl jednoznačný a soudobý výraz.
Italové například přišli s tím, že chtějí vyměnit obložení, na stěnách novou keramikou. Souhlasili jsme, protože se mění otvory. Na stěnách může být keramika, ale když na zemi zůstává žula, keramika by měla být v tónech žuly.
Odmítavý postoj máme k dalšímu návrhu, aby se změnila barevnost železných trámů na stropě. Jenomže povrch železa je daný výrobní technologií, chemickou cestou vznikla barevnost korodující oceli, která měla podtrhnout technicistní charakter stavby. Natřít je teď nějakou „elegantní“ barvou je nesmysl. Nemůžeme z trámů najednou udělat něco lesklého, obalit prvky sádrokartonem. Je to prostě mostní konstrukce, pod kterou je vlastní město. Nádraží má trochu romantický nádech, už Dvořák se sem chodil dívat na mašinky, ale je to skutečný provoz, kde jezdí vlaky, opravdový svět. Není možné z něj udělat falešnou vilu s nafouknutými tvary, markýzami
a podobnými hloupostmi. Dekorativismus jako nové pojetí odbavovací haly je pro nás tedy naprosto nepřijatelný.

Připravila Věra Konečná

*

Prof. Ing. arch. Jan Bočan se narodil 17. října 1937 v Českém Brodě.
Po studiích architektury na pražském ČVUT začal pracovat ve Sdružení projektových ateliérů, kde spoluzaložil ateliér Beta, poté pracoval v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy.
Jedním z nejlepších a pro dekádu 60. let určujícím je hned první významný Bočanův projekt Budovy československého velvyslanectví v Londýně, na kterém spolu s architektem Janem Šrámkem pracoval mezi roky 1968–1970. Velvyslanectví bylo oceněno Britským královským architektů (RIBA) jako nejlepší stavba v londýnském hrabství daného období, ještě v roce 2004 se dostalo mezi deset nejlepších realizací posledních 50 let. Jak upozorňuje historik architektury Rostislav Švácha, „je to ocenění, s jakým lze u nás srovnat pouze Perretovu cenu za věž na Ještědu pro Karla Hubáčka (1969).“
Bočanova dvojvila na pražské Babě, kterou stavěl svépomocí několik let, ale nakonec obýval jen mnohem kratší dobu, se dočkala slávy až s novými majiteli: v roce 1991 vlámský architekt Jef Geys uspořádal v Sao Paulu bienále architektury 20. století. Pro tento projekt vybral architekt Guy Mertens 18 reprezentativních staveb z celého světa. Jan Bočan se tak (bez svého vědomí) ocitl v té nejlepší společnosti architektů – Jeana Nouvela, Alvara Sizy, Adolfa Loose, Ludwiga Mieseho van der Rohe a dalších.
V roce 1999 založil Jan Bočan projekční kancelář Bočan and partners. Důležitou součástí jeho života byla také pedagogická činnost na FA ČVUT v Praze od roku 1990, kde vedl desítky diplomantů. V roce 2003 byl jmenován docentem, o tři roky později profesorem. V roce 2009 dostal cenu Grand Prix Obce architektů za celoživotní dílo. Poté, co realizace v Tbilisi získala od Svazu architektů Gruzie a Ministerstva výstavby Gruzie Cenu za nejlepší realizaci roku v Tbilisi, se Bočan stal profesorem honoris causa na fakultě architektury Technické univerzity v Tbilisi. Zde také poslední rok svého života vedl ateliér. Zemřel 7. prosince 2010.

Zdroj: Galerie Jaroslava Fragnera