- Bydlení IQ - http://www.bydleni-iq.cz -

Rozhovor s Michalem Kuzemenským

„Dobrej film může existovat sám o sobě, architektura nikdy. Architektura vždycky patří všem. Je naší součástí stejně, jako je naší součástí jídlo a sex.“


DĚTSTVÍ
Kde a jak jsi vyrůstal?

V Praze na Žižkově. Žižkov byl okouzlující. Pak jsem při asanaci na vlastní oči viděl, jak šel sousední barák k zemi. Náš dům byl další na řadě. Na fakultě jsem si uvědomil, že Žižkov mě natrvalo poznamenal. Vybavily se mi zadní trakty domů atd. Zbytek hezkýho dětství jsem prožil na sídlišti v Ďáblicích. Obě zkušenosti se mi nakonec úplně propojily. Když jsem byl malý, rodiče byli studenti medicíny, k narozeninám jsem jako dětskou hračku dostával kufřík s fonendoskopama.
Jaké jsi byl dítě?

Hodně nepoddajný a introvertní. Utíkal jsem ze školy. Na základní škole jsem byl zásadně nespokojenej, protože všechno velelo mně. Na třídních schůzkách se rodiče styděli, protože nejdřív se mluvilo o třídě, pak o klukách, co propadaj´ a vzápětí se mluvilo o mně. Ale ti, co propadali, byli nejzajímavější, protože měli šťávku. Bavilo mě se k nim vždycky připlácnout. Už jsem nechtěl jít dál studovat, chtěl jsem jít na učňák; taky proto, že na obor letecký mechanik dávali zdarma kožené bundy. Můj kariérní cíl byl chuligán. Nakonec mě máma uplatila koženou bundou a já šel na střední školu s maturitou. Volba stavební průmyslovky padla vylučovací metodou.
Co jsi dělal ve svém volnu?
Dost často jsem vůbec nepotřeboval kamarády, protože jsem si imrvere sám vymejšlel. Ne baráky, ale subrealitu. Bavilo mě trhat se rodičům a škole z dozoru. Vymyslel jsem území, naplánoval ho a udělal mapy. Odpoledne jsme místo školy chodili se spolužáky území osídlovat. Celý mý dospívání pak bylo zabalený v punkový muzice.
Četl jsi?

Furt. Máma mi podsouvala knížky o trochu dřív, než se normálně podsouvají. Robinson Crusoe nebo Tajuplný ostrov jsou v podstatě o osídlování. Jejich realita v realitě mě fascinovala. Přečetl jsem si Na plechárně od Johna Steinbecka a říkal jsem si, že bych to chtěl mít v hlavně takhle srovnaný, aby mi nic dalšího nechybělo. Asi ve dvanácti jsem si přečetl kultovní knížku Linda a Jakub o squaterech. Působila na mě jako na zjevení. Ve Foglarovi na mě bylo moc dobra, ale Karla Maye jsem sjel asi celýho.
Ale tam taky bylo dost dobra.
Bylo, ale věděl jsem, že se na tom dozajista dá odcestovat. Nedávno jsem z legrace přemejšlel nad tím, že Karel May mě vlastně poznamenal i negativně. – Dodnes život beru jako hrdinství. Pravdomluvnost a tak… Jako kdybys byl ty ta drticí pěst, která všechno vyřeší. Nesmíš udělat žádnou sviňárnu, protože tě někdo čte jako knihu. Musíš stát na straně spravedlnosti.
Karel May nám v našem mladém kapitalismu asi zadělal na spoustu problémů…
Přesně. Doma jsem kladl otázky o ceně úspěchu, a tak mě máma jako úspěšnej vědec dala vědět, jaká je cena úspěchu a co to úspěch je. Měl jsem denně na talíři, co to je dělat nějakou věc se zápalem a tvořit. Nebo případně, jak se staví na stranu outsiderů.
O čem jsi snil? Promítal ses do něčeho?
V sedmi letech jsem viděl film, kde jezdil Steve McQeen autem s obytným přívěsem, živil se jako rodeový jezdec a celou dobu byl na cestách. Když jsem po třicítce film viděl znovu, opravdově jsem si zaplakal. Můj sen v dětství byl být na cestě.
Kdybychom měli v době našeho dospívání svobodný přístup k informacím a mohli s nimi svobodně nakládat, asi bychom mohli jednodušeji pochopit, kdo jsme a kam patříme.
Bolševik nás okradl také o jednu podstatnou informaci o tom, kdo je vlastně architekt ve společnosti. Neuvědomil jsem si, že architekt je součást hlavního dění. Jenže mě hlavní dění nezajímalo. Zajímal mě život na plechárně.
Kdy sis začal přestavovat, že bys chtěl být architekt?
V sedmnácti, když jsem podruhý pracoval v ateliéru Jany Novotné.

ŠKOLA
Cos čekal od vysoké školy?
Že budu někde, kde mě to baví. Očekával jsem v zásadě akorát to, že mi zjednoduší přístup k těm lidem, který bych si rád tak jako tak našel. Na škole jsem důsledně hledal odborníky, který mi to školení dají. To se podařilo.
Naučila tě škola chápat architekturu? Naučila tě základní definici počínání architekta?
Šik nás učil navrhovat stavby, a zároveň neztratit ze zřetele, co to znamená ve společnosti, která má dějiny a kontinuitu. Poloha architektury jako deštníku nebo zrcadla nebo otisku není v naší společnosti doposud pochopená. Momentální zájem o design a lifestyle se zaměňuje s architekturou. To považuju za flagrantní omyl. Fór je v tom, že mi později Šik řekl, že nás pro zdejší poměry vlastně zkazil. Že nás učil, co je architektura v řádných podmínkách, v kulturním světě, ale my se tady potýkáme s hlubokou minulostí.
Ale architektura je jenom jedna.
Nenaučil nás, jak tady vykonávat naše povolání. Společenská věda ve společnosti, která se teprve hledá a je nemocná, trpí stejnými společenskými neduhy. Po škole jsem zjistil, že architektura je u nás prakticky neprodejná věc.

SPOLEČNOST
Podle čeho se orientuješ v současné společnosti? Jaké máš zdroje informací? Jakými se řídíš autoritami?
Nejsem schopen vnímat autority. Kdybych byl věřící, mohl bych odpovědět, že Bohem.
Ale o Šikovi v tom smyslu mluvíš…
Ne. Mezi námi byl vždycky problém autority. Bral jsem ho úplně vážně, ale byl jsem jeden ze tří, který vyloučil z ateliéru.
Ty jsi vůl…
Pak mě zase vzal zpátky.
Podle čeho se konstituuje páteř tvých životních postojů?
Kápnul jsi na alfu a omegu našich životů. Jde o základ všeho a architektura je proti tomu malinký otisk, protože ona z toho pak vychází úplně samozřejmě a je ti jasný, co máš dělat. Někdo řekl, že každej člověk potřebuje v životě vlastní oblouk, aby si uvědomil, že život nevede odnikud nikam a že není vše možné. Je velice dobře poznatelné, když někdo jede bez této koleje. Václav Bělohradský to umí vysvětlit v jednom odstavci. Já ne.
Čím jsi svobodnější a vnímavější, tím lépe vidíš, mezi kolika slepými cestami se někde nachází ta správná.
Nebo kolik věcí si musíš zakázat. Bohužel doposud sedím na dvou židlích. Když přestoupíš do alternativy – ať už mezi propadlý žáky nebo mezi pankáče, který žijou ve větráku – tak ti to najednou přijde až moc jednoduchý. Když se zapojíš mezi budovatele libovolnýho režimu, taky je to moc jednoduchý. Jsem poznamenanej kličkováním na hraně. Snažím se, abych nespad´ ani na jednu stranu. Poslouchám muziku a dělám baráky. Ještě před čtyřmi pěti lety jsem to rozděloval. Teď se s klienty bavím i o tom, co dělám za muziku, nebo že občas spím v kufru auta. Ale zároveň zůstávám seriozní pán, který zákazníkovi navrhne dům s okapy, bude-li si to přát.
Je pro tebe těžké uchovat si konzistentnost postojů v závislosti na odlišných společenských a lidských prostředích?
Kdyby neexistoval problém obživy, tak ne. Ale zjišťuju, že občas jenom zírám a připadám si, že se kolem mě mluví marťansky.
Začneš se učit marťansky?
Začnu, abych byl schopen přeložit si jazyk daného prostředí a mohl si říct, kam až marťansky dojdu.
Ale to už se dotýkáš hranice upřímnosti a hranice pokrytectví.
Přesně tak. V zásadě se můžeš rozhodnout o dvou věcech: vychovávat, nebo nevychovávat. Ale komentovat nelze. Čím ostřeji nastavíš vlastní profil, tím užší tě čeká cesta. A tím se snižuje pravděpodobnost, že po ní půjdeš bez ztráty desítky.
Je to ten dlouhodobě udržitelný postoj svobodného člověka ve svobodné společnosti?
Nevím. Vyzkoušel jsem si i polohu vytí s vlky za peníze, ale ono to stejně nefunguje. Každej jsme nějak postavenej a máme nějaký propozice. – Taky známe lidi splachovací, takže se jich tyto dilemata netýkají. – Ale když jsi člověk, kterýmu se všechno zadírá pod kůži, je nezbytný žít život tak, aby ti šel k tělu, jinak se to v minutě projeví na zdraví. Byl jsi svědkem, když jsem po druhý operaci ležel sešívanej ve Vinohradský nemocnici. Crohnův syndrom mívají přezodpovědnělý lidi – novináři, právníci, doktoři…, který si berou práci moc k tělu.
Mám pocit, že se v tobě silně promítá tvoje máma tím, že ti dala pevnou životní integritu.
Jestli jsi to pochytil z tohohle hovoru, tak jsi dobrej psycholog. Ona ví, co je za co, chceš-li něco dělat. Vidím to na jejím životě. Škola jako instituce není nic. Ale máma, Jana Novotná, Miroslav Šik, Jirka Matouš, Tomáš Hájek a pár dalších jsou lidé, s kterými jsem se potkal a společně s nimi generoval řád nebo kousek tý svý klenby.

ARCHITEKTURA
Jak architekturu vnímáš obecně?
Architektura je deštníkem, architektura střeší. Je společenskou vědou, kdežto například fotografie už je komentářem. I umění je do jistý míry komentářem. Ale architektura právě naprosto postrádá tyhle vlastnosti. Musí postrádat.
Syntetizuje?
Jistě, ale je to jiná kategorie. Řekněme, že fotografií můžeš bouřit, komentovat. Filmem můžeš bouřit, rebelovat, bejt ironickej. Ale pokud vznikne stavba, kdy všichni říkají: jé, to je výjimečná a úžasná věc, říkám, že jde o exces. Není to architektura. Je skvělé, pokud se povede exces, a zároveň je architekturou, což se teď jednomu našemu kolegovi podařilo.
Myslíš Marka Chalupu a hotel Metropol?
Jo. Pořád ještě je tam ta část, o který mluvim. Dobrej film může existovat sám o sobě, architektura nikdy. Architektura vždycky patří všem. Je naší součástí stejně, jako je naší součástí jídlo a sex.
Architekturu přirozeně vymýšlíš abstraktně a nehmotně, ale architektura, jak ji přijímá veřejnost, je konkrétní a fyzická. Mohli bychom se posunout o kousek dál ve všeobecné úrovni kvality života, kdyby si rozhodující většina z nás uvědomila, že architektura je vystavěné lidské prostorové prostředí, takže přirozeně stále zůstává nehmotná?
Nevim, ale připomněl´s mi jednu historku. Jeden člověk postavil hezkou galerii, a když mu řekli, že se tam ty díla prostě nevyjímají, on na to odpověděl, že ta díla asi tedy nejsou dost silná. V duchu jsem si řekl: chlape, tvoje architektura žije v konkrétním světě, je pro svět udělaná a z něho pochází. Pokud je skvělá, ale excesivní – i v pozitivnim slova smyslu, v zásadě míří do úplně jinýho světa.
Jako kdybys zaparkoval Rolls-Royce na vrakovišti?
Ano. – Jeden člověk zabývající se píár nadšeně vykládal o „efektu Bilbao“. Řekl, že Bilbao bylo špinavé, nudné a hnusné město, kde se nedělo nic do té doby, než se tam postavilo to „UFO“ (Gehryho Guegenhaimovo muzeum, pozn. aut.). Na to jsem si řekl: Ty vole, právě jsi řekl, že iks stovek let zpátky se tam nedělo nic. Jdi to těm lidem, který tam po iks generací žijou, říct. Jako kdybych ti řekl: hele, než ses se mnou potkal, tak tvůj život stál za hovno.
Žijeme v post postmoderní době, a jak prý Havel řekl, jde nám o růst růstu růstu…
Architektura se řídí společenskou poptávkou. Myslím, že z ničeho jinýho nevyplývá. Každá společnost má jinou architekturu. – Nemyslím design. V momentě, kdy se ti podaří vybočit ze společenské poptávky – i když dobře, tak je to de facto omyl. Společnost poptává v určité chvíli určitou věc, a moc nevěřím na to, že architekti jsou učitelé společnosti. Společnost dává architektům poptávku, ale jenom zlomek společnosti poptává excesivní architekturu.

NAVRHOVÁNÍ
Pracuješ s nějakou vlastní formou definice architektury?
Ve třeťáku průmyslovky, na projekční praxi, mi Jana Novotná ukázala, jak se navrhuje. Jednou mě poslala, abych zakreslil vyšlapaný cestičky ve sněhu na Náměstí míru. Když jsem po náměstí chodil, říkal jsem si, ty vole, o tom to je: Jdeme se podívat, jak to tady chodí, a pak to navrhneme proto, jak to chodí. Nenápadně mi podsunula fakt, že se nenavrhuje pro navrhování, ale že se navrhuje pro realitu. Její zásluhou jsem pochopil, že nevymejšlíš disciplínu jako hmotu A k hodině B, ale že vymejšlíš život.
Když na začátku návrhu položim filosofii – nestylizuju barák, ale navrhuju jeho rozvrh. Jednotlivosti návrhu vyplynou konsekventně a v rámci koherentního celku. Můžu se poctivě odvolat na to, co už formuloval Šik v teorii, který se říká analogická architektura: Vezmu kořeny – místo stavby, historii parcely, soukromé obliby, houkající vlak,… – jako prvky koláže. Čím jich je více, tím lépe. Čím jsou lépe prožité, tím lépe. Zamíchám je v tyglíku, setřu hranice koláže a výsledkem se stane soudobej celek. Jsou v něm všechny zdroje, ale už to chutná jako jeden nápoj. Pro mě je každej dům – i novostavba na louce – vlastně dostavba. Vždycky se přece k něčemu obracíš. Dělat architekturu znamená, že chodíš na to místo, pozoruješ všechno, co tam je. Pán jde s laptopem, zatroubí vlak, v tu chvíli máš trochu chřipku, máš v hlavě vzpomínky z dětství… Do tyglíku zamícháš věci dlouhodobý obliby a krátkodobý reflexe. Zamícháš-li dobře, tak ten výsledek je svým způsobem nečitelným a ne extra nápadným. Málokterý přirozený prostředí je přece extra nápadný.
Jak patří k profesi architekta vizionářství?
Jeden kamarád mi řekl, že lidi se dělej na tlačiče a brzdiče. A on že se považuje za tlačiče. V zásadě tím chtěl říct, že dělá future style. Mě diagnostikoval jako brzdiče. Řekl jsem mu, že v době, kdy tato planeta může jít do kopru během pikosekundy, mám pocit, že brzdič je spíš velkej tlačič.
Kaplický říká, že domy jsou proti autům a dalším technickejm výrobkům strašně pozadu. Já si říkám, že jediný, co nejde dopředu, je člověk. Je pořád stejnej: Kaká a čůrá, rozmnožuje se a potřebuje teplo. Celkový mraveniště se samozřejmě mění, zdokonalují se nástroje, ale architektura není tím, čím je vidlička a nůž. Architektura není nástroj, produkt nebo věc, architektura jsme my, naše bytí. A to se nemění, anebo se to mění velice opatrně. Architektura je odrazem společnosti, tudíž těžko se někam odrážet, když společnost zaujímá pořád stejný stanoviště.
Daří se ti oddělovat profesní a soukromý život?
Musel jsem se krok po kroku a úplně banálníma metoda naučit, co znamená vypnout cestou domů. Trvalo mi to asi pět let. Doma jsem schopen vést architekturu jenom v podprogramu, ale nelze na ni přestat myslet úplně.

FILOSOFIE A PSYCHOLOGIE
Dokážeš definovat hranici, kde končí příroda a kde začíná architektura?
Nedokážu. Takovou otázku jsem si nikdy nepoložil. Museli bysme si oba pojmy definovat. Ale říkám, že zeměkoule je zeměkoule. Ve volný krajině se chovám úplně stejně jako ve městě.
Řekněme, že příroda je to, co vytváří životní podmínky na Zemi nezávisle na člověku a architektura je životní prostorové prostředí, které vzniklo jako výsledek lidské vůle. Je úkolem architekta hledat harmonii pro výsledný celek?
Zeměkoule je jenom jedna. Byl bych rád, kdyby architektura mohla vznikat nezatížená intelektuální hrou. Harmonizaci, o který mluvíš, vidím v pravdivosti zdrojů. Snažím se k procesu přiblížit, jako bych skoro nebyl. Snažím se bejt zprostředkovatelem. Tím nemyslím ty módní kecy o architektuře bez architekta, naopak, pro to, co říkám, musí být architekt velice silně přítomen.
Při navrhování pracujeme s pojmy, které se pokaždé opakují: čas, prostor, světlo, teplo, energie, materiály, duch místa… To platí pro Grónsko stejně, jako to platí pro Afriku. Tyto pojmy zohledňuje každý obyvatel zeměkoule, ať chce, nebo nechce. Proč každý člověk? Protože uvedené pojmy jsou součástí světa dávno před tím, než se na zeměkouli člověk objevil. Všechno ostatní jsou „civilizační nánosy“.
Znám člověka, kterej by mi na to řekl, že člověk není slepice a potřebuje toho víc. Život nejsou siločáry pohybu, ani ozubený kolečka. Bytí je něco jinýho.
Pojmy, o kterejch mluvíš, jsou jenom základní pracovní nástroje. Například světlo neřešíš pro biologickej organismus, ale řešíš ho i pro ducha toho organismu. Chytrost postmoderny je v tom, že brala z reálnejch zdrojů. Filosofie je nesmírně důležitá, protože stanovuje vnitřní řád návrhu.

ZÁKAZNÍCI
Jací zákazníci za tebou chodí?
Více a více se mi stává, že za mnou chodí kvůli filosofii. Chtějí použitelnou věc, protože vědí, že jsem praktickej člověk a nelpim na sobě, nepromítám se do návrhu. Chodí za mnou lidi, kteří si v životě nepotřebují dokazovat svůj význam excesivní architekturou. Víc je zajímá, co z okna vidí, než jak okno hraje na fasádě.
Jak tvoje návrhy ovlivňuje psychologie klienta?
Dokud nemám pocit, že zákazníka čtu, nejsem schopen návrh vytvořit. Můžu začít navrhovat, když si myslím, že jsem ke klientovi našel klíč. Většinou ho najdu na docela banálním místě. – Teď teda mluvíme specificky o bydlení. Jeden zákazník mi na svý parcele řekl: támhle budu mít cirkulárku, kde si budu řezat polena a támhle bude složená hranice dříví, protože odtamtud z pole vane západní vítr. V ten moment jsme přestali řešit nějaký designy fasád a podobně.
Představuju si situaci, kdy bych pro takového pána použil „efekt Bilbao“ a nadiktoval mu, jak to bude. – Ne, on má diktovat mně. Můžu jenom pomoct, nebo ublížit.

Co si představuješ, když se díváš dopředu?
Vysnívám si dobu, kdy si developeři budou moci dovolit prodávat ne tak atraktivní a křiklavý zboží. Do značný míry se teď prodává zboží dvou extrémů. První extrém zastupuje barevný rádijko z čínského obchodu, druhý extrém zastupuje předražený a předesignovaný rádio Bang&Oluffsen. Těším se, až se developer bude moci opřít o českou společnost – tím pádem začne důvěřovat architektovi a zákazníkovi nabídne nedrahou pragmatickou a velice užitnou věc. Těším se, až bude naše společnost postavená tak, že začne brát menší zřetel na design návrhu, a víc bude brát na zřetel filosofický základ návrhu.

Jiří Schmidt

*

Ing. arch. Michal Kuzemenský (*1967 Praha)

Studium

1990–92 v ateliéru Miroslava Šika, 1994 absolvent Fakulty architektury ČVUT Praha

Praxe

1994 zakládá s Janem Šépkou skupinu Nová Česká Práce

1994 zakládá vlastní projekční kancelář, která se od roku 2001 jmenuje  my architekti

od 1999 člen České komory architektů

od 2001 člen správní rady Nadace české architektury