Rozhovor s Josefem Pleskotem

24.04.2009 Rozhovory

Rozhovory asi nemáš moc rád…

Nemám, je ale zvláštní, že lidi je rádi čtou. Dokonce si podle nich někdy vyberou svého architekta, když mají pocit, že se ztotožňují s jeho myšlením.

Na základě rozhovoru, který jsme spolu dělali před lety, se mi ozval klient, jestli bych mu nepřestavěl rodinný domek z osmdesátých let. Moc se mi do toho nechtělo, šlo o velmi špatnou koncepci, určitě znáš ty domy posunuté o půl patra, polovina šikmé střechy u hřebene uskakuje dolů a ve zlomu vzniká svislý pás, většinou prosklený. Ale nechal jsem se přemluvit, klienti byli zajímaví lidé, velmi vzdělaní a kultivovaní, vystudovali jadernou fyziku. Nakonec mě zaujal i problém, jak se taková stavba dá transformovat do podoby, která odpovídá současným požadavkům majitelů. Přestavba velmi proměnila jejich životní styl, dům se celý otevřel a prosvětlil, a na rozdíl od jiných staveb jsme v něm řešili také interiér se všemi detaily.

Detaily tě jinak nezajímají?

Nejsou natolik důležité, vadí mi, když se kvalita současné architektury posuzuje podle dokonalosti detailů. Podstata je v přesném konceptu, forma následuje teprve až za obsahem. Dnes není příliš oblíbené ani slovo kontext, ale právě všechny souvislosti dávají architektuře smysl. Měla by vycházet z urbanismu, ne z formálního, ale ze skutečných širších vztahů a potřeb lidí.

Vadí mi, jak se dnes zachází s krajinou, jak se zbytečně zastavují hodnotné pozemky. Proto mi nevadí, když staveništěm je „smeťák“, ovšem s kvalitním okolím.

Naši předkové stavěli spíš na horších pozemcích, ty lepší nechávali volné. Byli moudřejší než my?

Nedělali to ani tak kvůli samotné krajině, ale na špatném pozemku se nedalo hospodařit. V zemích s vyspělejší kulturou stavění se dnes znovu na krajinu dívají velmi rozumně. Když jsme se zúčastnili mezinárodně posuzované práce, při níž se hodnotila ekologie stavby, právě za výběr pozemku – namísto volného místa jsme zvolili už použitou, dříve zastavěnou parcelu – nám udělili velmi vysoký počet bodů. Urbanismus a architektura mají být o tom, jak stavbu správně začlenit, neublížit okolí a nenarušit vztahy. Třeba objekt Metrostavu lidé v Libni přijali docela vstřícně, přestože je to „plechovka“. Nechali jsme pod ní ale volný prostor, který je veřejnosti k dispozici. Budova lidi nijak neomezuje ve volném pohybu, nepřekáží jim.

Zmínil ses o ekologii. Moje neteř, která pracuje ve vídeňském ateliéru zaměřeném na ekologickou architekturu, také říká, že důležitý je především dobrý urbanismus. Když člověk dojíždí do práce přes dvacet kilometrů, projede za rok víc energie, než spotřebuje celý jeho nízkoenergetický dům.

Přesně tak. Myslím, že se přeceňuje ekologie jednotlivých staveb, jejich zateplení, úspory při vytápění. Příliš jsme si zvykli na vysokou teplotu v bytech. Stačilo by chodit doma ve svetru namísto ve spodním prádle, snížit teplotu o stupeň dva a úspory se vyrovnají zatepleným domům.

Ortodoxní ekologové mi připadají stejně demagogičtí jako památkáři. Extrémní pohledy brání přirozenému běhu života a vývoji. Ani s památkáři nesouhlasím, že je potřeba zachovat všechno staré. Pokud se nejedná o zcela výjimečné památky, život budovy by měl být limitovaný její potřebností, ale i životností materiálů. Potřeby lidí si samy řeknou, co je třeba opravit, a co se zbourá. Zánik budov může být stejně přirozený jako vymírání živočišných druhů, které se nepřizpůsobí novým podmínkám, nebo smrt jednotlivců. Násilné prodlužování mládí nebo i celých životů mi připadají divné. Člověk má sice povinnost starat se o svůj vzhled a zdraví, ale měl by také umět přijmout přirozené stáří, i na něm si najít to pěkné.

Při návrhu nových domů mě uklidňuje právě to, že každý dům se jednou dá zbourat. Má svůj čas vyměřený.

Máš stejný přístup ke zcela odlišným typům staveb? Kde jsi bral inspiraci například při návrhu tunelu valem Prašného mostu a co tě ovlivnilo u malých bytů v Horažďovicích?

Val Prašného mostu násilně přerušil spojení Horní a Dolní části Jeleního příkopu, které původně bývaly jediným prostorem. Možná nejlepší by bylo val zrušit a odvézt, ale takové řešení by bylo příliš nákladné, museli jsme se vejít do limitu deseti milionů. Vycházel jsem ze zkušeností, že tunel působí na lidi stísněným dojmem, potřeboval jsem tedy odstranit příčiny možné klaustrofobie, dostat do něj co nejvíce světla a vyvolat dojem neuzavřeného prostoru. A také ho opticky zkrátit, aby se cestou nepřerušila kontinuita obou prostorů. Tunel nemá strop, vysoký vejčitý průřez se zakulacuje a cihly jsou kladeny tak, aby působily jako vzdušný proutěný košík, a vlastně ani podlahu, protože místo ní pod roštem protéká Brusnice. Navíc krajní třímetrové úseky jsou jakýmsi ostěním, takže se délka samotného tunelu ještě více zkrátila.

Dojem proutěného výpletu jsi měl promyšlený předem?

Měl jsem na dvoře ateliéru položený model průřezu 1:1, ležel jsem v něm a zkoumal, jak se pásky lomí, aby očekávaný optický vjem vznikl. Velmi náročná pak ale byla skutečná realizace, zkušení odborníci ji považovali za nemožnou a několik firem zakázku odmítlo.

U bytového domu v Horažďovicích šlo také především o širší souvislosti, pohledově jsem nabídl soukromý pozemek veřejnému prostoru. V dnešní době se mnozí stavitelé domů obklopují vysokou zdí, aby dovnitř nebylo vidět, v požadavcích na vlastní soukromí jsme nesmyslně nároční až bezohlední. Dobré urbanistické vztahy jsou založeny na tom, co si kdo „ukradne“ a co za to na oplátku nabídne. Když si z veřejného ukradnu výhled na celý horizont (to je ta nejlepší krádež), měl bych zase například kus svojí zahrady dát pohledově k dispozici veřejnosti.

Jak si představuješ další vývoj moderní architektury? Bude se pokračovat v „krabicích“, nebo je příští etapa naopak popře? Nebyly směry jako postmodernismus nebo dekonstruktivismus jen slepou uličkou?

Tak bych to asi nespecifikoval. Byly určitou etapou, která posunula vývoj. Něco se vyzkoušelo, neosvědčilo, ale díky tomu si architekti mohli uvědomit platnost podstatných zásad. Nové názory nebo myšlenky se nemusejí ujmout okamžitě, někdy jejich vývoji brání momentální technické možnosti, ale třeba vyvolají hledání odpovídajících konstrukcí a naleznou uplatnění až za dalších padesát let.

V tom vidím vývoj a posun, nejde tedy jen o to, jestli se budou stavět zrovna krabice. I když často zkouším oblá tělesa a neohraničené prostory, krabice mám rád. Ale záleží na místě, kam se má stavba umístit. Někam se bude hodit krabice, někam třeba bublina.

Věra Konečná / pro katalog k výstavě art&interior 2005

Foto Tomáš Souček, Jan Malý a Martin Verner


AP atelier

Josef Pleskot absolvoval Fakultu architektury na ČVUT Praha v roce 1979 a několik let na ní působil jako asistent. Projekční praxi získal v Krajském projektovém ústavu Praha, od roku 1991 působí ve vlastní projekční kanceláři AP ateliér, v současné době interně spolupracuje s architekty Davidem Ambrosem, Pavlem Fantou, Isabelou Grosseovou, Markétou Jurečkovou, Helenou Kohlovou, Danielem Křížem, Zdeňkem Rudolfem, Andrejem Škripeněm a Jiřím Trčkou.

Mezi realizace ateliéru oceněné v GPA patří Továrna Megafyt R ve Vraném nad Vltavou, Rekonstrukce a dostavba radnice v Benešově, Vila ve Vraném nad Vltavou, Rekonstrukce Lvího dvora na Pražském hradě, Galerie AP, Cesta z Opyše do Dolního Jeleního příkopu na Pražském hradě, Bytový dům v Horažďovicích. Průchod valem Prašného mostu si vysloužil ocenění i na mezinárodní úrovni, získal cenu nejlepší evropské cihelné stavby Brick Award 2004. Hlavní cenu Grand Prix architektů 2008 získala realizace Nového ústředí ČSOB v Praze-Radlicách, tato stavba byla také nominována na Mies van der Rohe Award 2009.