Rozhovor s Evou Jiřičnou

02.06.2009 Rozhovory

Eva Jiřičná žije od roku 1968 v Londýně, kde získala světové renomé svým neobyčejným pojetím tradičních materiálů, skla, kovu a kamene.


Váš otec byl architekt, narodila jste se ve Zlíně. Ovlivnila otcova profese a unikátní architektura Zlína vaši volbu povolání?

Zlín ve mně zanechal hluboké vzpomínky. Moji rodiče přišli do Zlína na inzerát, Baťa hledal architekty. Nastěhovali jsme se do standardního baťovského dvojdomku, jen jsme měli k dispozici obě půlky, a kolem byla typická zahrádka. Tam jsem se narodila v době, kdy Němci vstupovali do republiky, v roce 1939. Do Zlína utíkali během války všichni, kdo měli s Němci nějaké potíže – trénoval tam Zátopek, byl tam Voženílek, Čapek, malíři, sochaři. Byl to ostrov, kde se dalo trošičku svobodně žít, i když Baťa musel odejít. Zlín byl tehdy takové vlastenecké centrum. I za války se stále něco dělo, stavělo se, hrály se české muzikály, poprvé jsem tam jela trolejbusem. Vzpomínky z dětství jsou se Zlínem spojeny velice úzce. Chodila jsem tam do školky, hrála si s kamarády. Lidi měli otevřené dveře do zeleně, žádný strach z krádeží. Měli jsme tam spoustu přátel, takže jsem i později jezdívala do Zlína na prázdniny a vzpomínky zůstávají velmi živé. Nedávno jsem se byla podívat v Památníku Tomáše Bati a na výkresech jsem našla tatínkův podpis… Takže si myslím, že ke Zlínu tak nějak patřím.

Tatínkova profese mě myslím nijak neovlivnila, architekturu jsem původně studovat ani nechtěla. Bavila mě chemie, ale neměla jsem ráda učitele a nechtěla jsem u něj maturovat. Architektura byla nakonec tak trochu protest proti všem, kteří mě od ní odrazovali: „Vedle mužů se nemůžeš nikdy prosadit.“ I když byl tatínek architekt, neměla jsem o architektuře ani ponětí, nebyla jsem vůbec připravená. Vždycky mi ale šly technické předměty, matematika, fyzika, rýsování, deskriptiva. Tyto zkoušky jsem dělala hned v prvním ročníku a měla jsem čas na jiné předměty – chodila jsem na konstrukce se stavební fakultou, abych těm klukům dokázala, že holka se může architekturu taky naučit. Školou jsem sice prošla s jedničkami, ale žádný skvělý architekt ze mě nebyl, architekturu jsem začala chápat teprve na postgraduálním studiu na akademii u profesora Fragnera.

Cítíte po těch letech v zahraničí ještě nějakou sounáležitost s českou architekturou?

Takovým způsobem architekturu nevnímám, nehledám rozdíly mezi českou, anglickou nebo jinou architekturou. Jsou dobré a špatné stavby. Zaujme mě dům, který má v sobě nosnou myšlenku, „odpustím“ autorovi, i když se tu myšlenku nepodaří zcela stoprocentně ztvárnit, ale nemám ráda bezduché stavby. A není důležité, v které zemi nebo kterým architektem byly postaveny.

Co vás nejvíc překvapilo – ať už kladně, nebo záporně – po návratu do Prahy?

Možná to vyzní sentimentálně, ale vzpomínám si, když jsem poprvé projížděla Prahou, jak na mě zapůsobil pohled na siluetu Hradčan a celou scenérii Malé Strany, Starého Města… Dvacet let jsem v sobě nosila konkrétní představu a trochu jsem se podezřívala, že jsem si ji časem zidealizovala, že Praha není tak krásné město, jak si je pamatuji. Počítala jsem s určitým zklamáním, a tak mě příjemně překvapilo, jak přesně skutečnost odpovídá mým vzpomínkám. Vlastně byl první pohled ještě působivější, Praha se rozsvítila, domy na Staroměstském náměstí už měly opravené fasády. Teprve po nějaké době, když člověk zabočí i do vedlejších uliček, jsem začala objevovat také negativní změny. Pamatovala jsem si ještě v původní podobě hotel Juliš, Příkopy nebo kavárnu U Myšáka, kam jsme chodívali jako studenti. Na domech, které se po celá léta neopravovaly, se posledních dvacet let chátrání podepsalo snad nejvíc. A pochybné komerční ambice jim v některých případech daly definitivní ránu. Obchodní zájmy někdy způsobují velké škody a bude trvat ještě velmi dlouho, než mezi skutečnými potřebami a pouhou komerční náplní nastane přijatelná rovnováha.

Vznikla v Praze za těch dvacet let, co jste tu nebyla, nějaká stavba, která se vám líbí?

Nevzpomínám si, že by mě z této doby některá oslovila. Spíše v negativním smyslu. Snad nejhorší bylo setkání s hotelem Intercontinental, působí na mě jako zpupný mocenský symbol, budova mimo měřítko, která degradovala zakončení Pařížské ulice. Doslova mě šokovala taky Nová scéna Národního divadla.

Vyučovala jste studenty, přicházíte do kontaktu se současnými českými architekty. Vidíte tu rozdílný způsob myšlení, jiný přístup k architektuře?

V Čechách je, a byl i za doby mého studia naprosto odlišný způsob výuky. U nás vždy studenty vedli ke konkrétním úkolům, při řešení se vycházelo ze zaběhnutých technologií, učili nás konstrukce, každé prázdniny jsme mívali povinné praxe. Studenti v Anglii na stavbu nechodili, jejich výuka byla založená na filosofii, poznání širších souvislostí.

Když přijdu dnes do některého ateliéru v Čechách, stačí se podívat na práce studentů a okamžitě poznám, kdo je jejich učitelem. Nemyslím, že by ze školy mělo vycházet několik kopií této osobnosti. Ve studentech by se měl vyprovokovat vlastní způsob myšlení. Důležité jsou pro mě tři zásady: intuice, imaginace a inspirace.

Pouhým kopírováním se nic nového neobjeví, podstatný je proces neustálého hledání a objevování, ten nekončí ani v šedesáti. Intuice samozřejmě přichází až na základě určitých zkušeností, ale ty by měly posunovat dopředu, ne svazovat a zdržovat. Výuka podle mého názoru spočívá v ukazování možností a určité kontrole procesu myšlení.

Nebylo to tak v každém období, že k tomu objevnému dospěli jen výjimečně talentovaní, a ostatní je kopírovali?

Talent bych tolik nepřeceňovala, záleží na způsobu práce, na přístupu. Mám několik studentů, kteří mi v prvním ročníku nepřipadli příliš talentovaní, a dnes z nich padají nádherné myšlenky. Podstatné je vědět, k čemu chtějí dospět.

Dodnes často vzpomínám na profesora Fragnera, který s námi diskutoval nad každou čarou v projektu, každá musela mít svůj smysl.

Najít tu správnou cestu při „objevování“ je obtížné: nechybí naší chaotické době na rozdíl od předchozích jednotný řád, který by architekta vedl?

Nemyslím, že třeba v baroku byla celá architektura jednoznačně daná jasnými pravidly. Známe jen to, co se zachovalo, to jsou významné kamenné domy, kostely, bohaté statky. Ale většina obyčejných domů už nestojí. Z našeho pohledu je dnešní architektura velmi různorodá, ale příští generace na tom, co se dochová, typické znaky najdou. Každá architektura vzniká v souladu se společností a dobou.

Také dnes hledáme odpovídající formy pro nové funkce a nové požadavky. Architekt má kromě objevování za úkol navíc ještě usměrňovat svého klienta, pokud by měl nesmyslné ambice. Vlastnit peníze může být velmi opojné, investor mívá často potřebu prezentovat, co si může dovolit.

Jak se potýkáte se stále přísnějšími normami na tepelně technické vlastnosti objektů? Musí být dnes architekt současně i dobrým inženýrem?

Technologická hysterie je další stránkou, která architekturu někdy zbytečně komplikuje. Tady sedíme ve starém objektu s běžným zdvojeným zasklením a okna se nikdy nezarosila. Dnes musím na nové stavbě namísto subtilního rámu použít mohutný profil, který normě odpovídá několika stupni těsnění, musí mít alespoň dvě oddělené zábrany.

Tady se vždy striktně oddělovala práce architekta, konstruktéra, statika a dalších specialistů. Architekt něco nakreslil, další profese to podle svého měnily a výsledek se často původnímu návrhu ani nepodobal. Projektování ale musí být průběžně kolektivní prací, kde architekt všechny koordinuje. Samozřejmě nemohu být konstruktér ani statik, ale musím mít cit, co si mohu dovolit, a také abych rozpoznala, jestli konstrukce není nadměrně předimenzovaná, jestli se materiálem zbytečně neplýtvá.

Schopnosti architektů často omezuje legislativa. Jak se díváte například na požadavek, aby rodinný dům ve Zlíně, městě konstruktivismu, měl šikmou střechu?

Se stejně nesmyslnými příkazy se setkávám nejenom tady, ale i v Anglii. Když jsme například stavěli nový dům Mozart terace na místě, kde po bombardování zůstaly jen části fasád, museli jsme nově vystavět celé historické přízemí, přestože se z něj vůbec nic nezachovalo (skleněná terasa na střeše památkářům paradoxně nevadila). Požadavek uvést stavbu do původního stavu se vůbec dá zpochybnit, protože který stav je původní? Z roku 1900, 1700 nebo ještě starší? Na dochovaných památkách je hodnotný celý vývoj, nejenom jediné období.

Když jsme znovu vzpomněli Zlín, hrál váš vztah k tomuto městu roli i při práci na zakázce Kulturně společenského centra?

Určitě. Tahle zakázka je pro architekta vynikající zkušenost. Samozřejmě to s sebou přináší problémy – pracovat v České republice, a ke všemu v provinčním městě, protože peněz je míň. Musím ale říct, že oba dva klienti, jak město, tak universita, k nám skutečně nemohli být vstřícnější. Když dojde k realizaci, je to těžké při každém projektu. V architektuře je člověk sám o sobě úplná nula, musí pracovat s týmem lidí, je to spolupráce i s posledním člověkem, se kterým na stavbě pijete kafe ze špinavého hrnku, všichni jsou součástí procesu. Při všech potížích jsem ráda, že to vypadá aspoň takhle. Prostor atria a idea, že studenti budou s rektorátem v symbiotickém spolužití, budou doufám fungovat. Myslím, že se podařilo vytvořit slušné prostory, kde jsme se nezmýlili.

Všichni známe vaše interiéry, používáte krásné a ušlechtilé materiály. Ty jsou ale velmi drahé a město ani universita na takový standard nemají. Jak jste se s tím vyrovnala?

To mi tak moc nevadí. Samozřejmě když děláte pro bohatého klienta, tak si můžete dovolit všechno, to ale neznamená, že bude lepší i architektura. Dělat něco s velice omezeným rozpočtem, to je taková hádanka, na kterou se musí najít odpověď, a tady samozřejmě nic drahého není. Člověk ke stavbě musí přistoupit tak, že někde musí jít detail stranou, a důležité je prostředí, jak celý prostor vnímáte. Devadesáti procentům lidí, kteří pak budovu používají, je jedno, jaké jsou detaily. A i když to sama těžko přijímám, chápu to.

Věra Konečná
Foto Jaroslav Hejzlar
*

Eva Jiřičná má  svoji kancelář Eva Jiricna Architects v Anglii, kde spolupracovala s renomovanými architekty (Richardem Rogersem nebo Normanem Fosterem). Neobyčejným pojetím interiérů si architektka získala klienty mezi prestižními firmami i veřejnými institucemi, vysloužila si mnohá ocenění (titul Královský průmyslový designér, Řád Britského impéria), čestné doktoráty i profesury na několika světových vysokých školách, v roce 2003 byla zvolena předsedkyní Architectural Association v Londýně. V posledních letech se pravidelně vrací také do Prahy, kde vede ateliér AI Design. Podle jejích projektů se zrealizovala například Oranžerie na Pražském hradě, prestižní hotel Josef, zrekonstruoval kostel sv. Anny. Na sklonku roku 2005 u nás vyšla v česko-anglické verzi také její monografie In/Exterior.

*

Film režisérky Marie Šandové Vzkaz Evy Jiřičné