S Luďkem Rýznerem o vile nad jezerem

21.06.2013 Rekreace, relaxace

Inspirací bylo samotné výjimečné místo, složitý terén v prudkém svahu. Koncept vycházel z požadavku klienta důsledně propojit všechny obytné místnosti s exteriérem.

*

Můžete prosím charakterizovat osobnost klienta?
Náročný člověk s velikými nároky na sebe i své okolí, ale zároveň člověk, jehož slovo je více než smlouva. Slušný člověk.

Jak byste v principu popsal zadání úkolu?
Vlastně to, co dnes v domě vidíte, bylo zadání. Nakonec se dům přesně podle něho postavil. Nejdřív byl v návrhu ještě větší, ale jenom objemově, pak se zmenšoval, ubíraly se některé prostory, nakonec se zase přidávaly. Důležitý pro investora byl – mimo dvacetistránkový elaborát stavebního programu – náš názor, jestli doporučujeme stávající dům k přestavbě, anebo k demolici. Všechny čtyři týmy se shodly na zbourání (ale barák to ve finále ustál). My jsme řekli, že požadavky pana investora jsou s domem neslučitelné, stálo by to strašně moc peněz a výsledek nebude nikdy optimální.

Přibližte prosím průběh výběrového řízení.
Já jsem ostatní práce vlastně ani neviděl, pan investor za námi přijel do Humpolce, že se rozhodl pro nás, prolistoval před námi všechny návrhy, řekl: „Tohle jsem si málem vybral místo vás,“ to byla Markéta Cajthamlová, „ale nechce mi tu udělat terasu, aby neporušila čistotu celku.“ Návrh HŠH a ostatních jsem viděl jenom z rychlíku, takže se těším na publikování.

Čím jste se inspirovali při hledání konceptu stavby?
Inspirací bylo samotné výjimečné místo, složitý terén v prudkém svahu. Koncept vycházel z požadavku klienta důsledně propojit všechny obytné místnosti s exteriérem. Nejobtížnější pro řešení byly složité provozní vztahy, množství různorodých místností a jejich přesně dané návaznosti při zachování soukromí, intimity. Třeba do garsonky pro hosty se sestupuje schodištěm už od vstupu, má vlastní terasu v jiném podlaží než obytný prostor majitele, ale přitom jsou obě úrovně teras propojené schodištěm, garsonka navazuje i na fitness a vnitřní bazén. Naplněním programu vznikl objem, prostorové řešení. Pro koncept domu bylo důležité také začlenění do uliční řady. Z ulice je dům výškově nenápadný, teprve z pohledu vlastní zahrady ukáže všechna podlaží a skutečnou rozlehlost.

Vycházel jste ze zkušenosti s analogickými stavbami?
Určitě ano. Nemám na mysli konkrétní stavbu, ale zkušenosti s náročnějšími klienty. I když bychom bez nich tento dům vymysleli principiálně, budeme mít velký problém uspokojit tak náročné požadavky. Když má klient prostředky a vyšší ambice, pečlivě si hlídá, aby dům k něčemu vypadal. Je to tvrdý úkol jak pro architekta, tak pro dodavatele, ale také pro samotného investora. Něco jiného je dělat administrativní budovu, tam se spousta detailů vůbec neřeší. Ale ani některé ateliéry významné po stránce tvorby nejsou na detaily zaměřené. Zrovna včera jsem se bavil s jedním kolegou, jeho zajímá prostor, dispozice, a pak jde od stavby pryč, ostatní už nechává na lidech. O nás říká, že jsme takoví „designéři záchodů“ – opravdu jdeme do detailu, do spárořezů. Ale náš ateliér je postavený právě na tom, že jsme spíš designéři, děláme projekt až do úplného konce a snažíme se tím vyplnit nějakou mezeru.

Co pro vás byly výchozí faktory při hledání podoby stavby, když pomineme samotný stavební program?
Vycházeli jsme jenom z vlastního prostředí a přistoupili jsme k úkolu jako k soutěži, kterou bychom rádi vyhráli. Do soutěže jsme se dostali trochu později než ostatní týmy a skoro jsme tomu nedávali žádnou šanci, měli jsme krátký čas. I když jsme nevěděli, které týmy byly osloveny, předpokládali jsme, že jsou zkušené. Setkáváme se při soutěžích s ateliéry A69, ADR, tento okruh jsme tipovali a čekali jsme tvrdou konkurenci. Proto jsme zvolili dva motivy. Chtěli jsme zjistit, jakou má investor představu, záměrně ale nechával na nás, co mu nabídneme. Zpracovali jsme dva návrhy, které nebyly přímo odlišné, spíš jsme chtěli ukázat dva možné směry, jeden konzervativnější, druhý otevřenější k experimentu.

O které variantě jste si mysleli, že spíše uspěje?
Netušili jsme. Investora jsem vůbec neznal, ani jsem nebrouzdal po internetu, abych zjistil, jak má udělané studio, čemu dává přednost. Držel jsem se spíš pocitů ze setkání, když jsme spolu probírali zadání úkolu. Jedna varianta víc navazovala na prostředí, protože v okolí jsou takové zarostlé funkcionalistické vily, šli jsme cestou určité reminiscence na prvorepublikovou zástavbu, ale koncept – když si odmyslíte tu bílou zeď – je hodně podobný pro obě varianty.

Jak jste v návrhu reagoval na terénní konfiguraci, tvar pozemku, přístupovou cestu a orientaci pozemku vůči světovým zeměpisným stranám?
Pozemek je sám o sobě dobře a jednoznačně orientovaný, tuto diskusi nám tedy hodně usnadnil.

Co bylo na tomto úkolu nejzajímavější?
Setkání s zajímavou osobností a poznání nádherného  místa.

Jak se dům vyvíjel od prvotního návrhu až po prováděcí projekt?
Propočet projektu přestavby nám ukázal cenovou relaci, v jaké se pohybujeme, částku na rekonstrukci jsme vzali jako základ pro cenu nového domu, a ta byla vyšší, než s jakou investor počítal. Řešil tedy nejprve dilema, jestli se do stavby vůbec pustí. Scházeli jsme se s ním a vysvětlovali si, jak k tomu došlo, jestli jsme zvolili dobrou cestu. Klient si udělal ve vedlejším domě takový malý ateliér a často na místo jezdil. Jednou mi zavolal, ať přijedu, že vlastně nepotřebuje tak velký pozemek a zdá se mu, že bychom mohli postavit dům tam, kde zůstalo po chatách ROH smetiště. Bylo tak zarostlé, že při hledání kanalizační šachty jsme se k ní museli prosekávat. Udělali jsme pasportizaci a zažádali o souhlas s vymýcením náletu, vytěžili jsme kus skládky, a tím se otevřel prostor, který ve finále rozhodl o změně projektu a dům se vřadil mezi vily v uliční zástavbě. Je to vlastně taková malá „green stavba“, protože bychom dostali vysokou bonifikaci za využití skládky pro novou stavbu.
Jinak se ale pozemek nechal v původní podobě, jenom se upravil pomocí pražců a jiných prvků, aby se dal sejít. Všechno je rostlý terén, do kterého se nezasahovalo, prostě jsme se my přizpůsobovali pozemku, ne naopak. Ani ten strom prostrčený molem není „naschvál“, jen jsme ho obestavěli. Změna místa ale znamenala další půlroční zdržení, projekt se musel přepracovat: nové přípojky, nové založení na jiný pozemek.

O kterých tématech jste při vývoji návrhu a pozdější realizaci vedli
s klientem nejvýznamnější debaty?

Bavili jsme se o využití každého metru čtverečního, takže jsou všude vestavěné různé úložné prostory. Na principu užívání jsme se shodli hned, ale pak se bilancovalo – jestli ponecháme komoru na pračku, jestli to bude na úkor záchodu vedle, jestli ho posunout o půl metru… Investor chtěl také potlačit schodiště do bezvýznamné části, aby neubíralo místo obytnému prostoru. Řešili jsme spolu především prostorové nároky a požadavky, byl to souboj doslova o centimetry čtvereční.

Jak se výsledná realizace změnila oproti prováděcímu projektu?
Vzhledem k tomu, že pan investor je kreativní, přicházel s různými náměty, ještě i při realizaci se dům měnil, projekt byl živý do úplně poslední chvíle.
Začalo se stavět, a dům neměl pracovnu, neměl krytý bazén. Nejdřív se stlačoval objem, protože se šetřilo, pak se vracel do původní podoby, třetina baráku se dostavovala až v průběhu stavby. Už byly postaveny základy, když investor rozhodl, že máme založit bazén. Jindy zase přišel s tím, že se mu nelíbí přístřešek, tak jsme objednali jeřáb a železobetonová konzola se uřízla. Taky ateliér v horním patře se zvětšoval až při stavbě, měnilo se lankové zábradlí, protože jsme přešli na motiv sítí a plachet, aby se atmosféra více přiblížila pocitům na lodi a letnímu jižanskému prostředí, sítě navíc poskytují i větší průhledy než klasické zábradlí.
Bylo to trochu komplikované a náročné, protože nic nebylo definitivní, dokud nebyl uživatelsky spokojený. Ale myslím, že ve finále všechny ty změny domu pomohly.

Zhodnoťte prosím roli investora při výstavbě a jeho vliv na výslednou podobu stavby.
Jeho vliv byl velký a vlastně rozhodující. Není to běžný rodinný dům a investice, která se do atypických domů dneska dává, je poměrně velká. Rozumím tomu, že lidi chtějí ovlivnit, co za svoje peníze dostanou. Malý domek za 2,5 milionu se dá prodat, pokud by uživateli nevyhovoval. Ale za tohle výjimečné prostředí by se těžko hledala adekvátní náhrada, dům by se navíc ani snadno neprodával, jde opravdu o brutální atyp s ocelovou konstrukcí.

Můžete konstrukci trochu přiblížit?
Ocelová konstrukce prochází celým domem, je to kostra, která má kamenné výplňové zdivo. Zdivo je opravdu masivní, není to žádný lehký obklad, plášť je provětrávaný. Všechno, co tu vidíte, je princip nosné konstrukce, není to žádná kamufláž, jako když se postaví cihelný barák a na fasádu se našroubují nějaké plechy, aby to vizuálně hezky vypadalo. Všechna ta „íčka“, jsou nosná, propojená přes speciální přerušovače tepla. Stavební část byla poměrně pracná i po stránce všech možných propočtů, tepelnětechnických parametrů a podobně, aby dům správně fungoval.
Náročná byla i realizace, se zděním kamene je to podobné jako u pohledových betonů, vyžaduje perfektní práci. Kameny jsme původně chtěli skládat na sucho, ale musely by se ještě víc opracovávat a nepůsobilo by to přirozeně, chtěli jsme kámen použít tak, jak se vytěžil z lomu. Kus zdi se vyzdíval i na tři způsoby, chodili jsme se s investorem na práci dívat, přemýšleli jsme, jestli kameny větší, nebo menší, někde se muselo bourat, protože najednou přeběhla přes kameny jakoby svislá spára, která pak vypadala nepřirozeně.
Podobnou konstrukci použili Herzog &de Meuron, ale ta byla ze dřeva, takže měla jinak pojednané tepelné mosty, navíc dům stojí v oblasti, kde nejsou takové zimy. U naší stavby byly náročné hlavně stavební detaily, propojování konstrukcí. Je to de facto montovaná stavba v experimentálním pojetí, kombinace tradičního kamene s ocelovou nosnou konstrukcí.

Připravila Věra Konečná
Foto Iveta Kopicová