Besídka ve Slavonicích

18.11.2016 Rekreace, relaxace

Roman Koucký, Martina Portyková
/ Nebýt zrovna zlomový devětaosmdesátý, asi dům dál chátral, až by uchátral. Naštěstí mne listopadové události vystřelili do svobodného světa.

*

Poprvé jsem ten dům uviděl v červnovém zapadajícím slunci roku 1988. Opuštěný, slepá okna, opadávající fasáda.
Možná proto tajemnější než jiné, okolo stojící, v totálně zapomenutém totalitním městečku na hranicích země nikoho. Když jsem přišel s nápadem, že si dům koupíme, byl jsem nejdřív za blázna, dost možná oprávněně. Kamarády jsem ale přesvědčil, a tak se na jaře 1989 stalo sedm statečných z divadla Sklep a Manželka národů majiteli tohoto pokladu. Na památné dlaždičce v podlaze Besídky ještě stojí, že tou dobou byla totalita tak hluboká, že jsme si neviděli ani na špičku nosu a nejdál byli v kredenci. Při třetí návštěvě jsme zjistili, že hlasy sýčků varujících před společným vlastnictvím nebyly úplně liché. Neměli jsme peníze, čas, ani společnou ideu. V domě byly jen čtyři sotva obyvatelné místnosti a nás bylo osm. Nebýt zrovna zlomový devětaosmdesátý, asi dům dál chátral, až by uchátral. Naštěstí mne listopadové události vystřelili do svobodného světa a já opustil velkoměsto, abych se stal restauratérem i restaurátorem. První přestavba Besídky
v devadesátém roce, téměř bez projektu, a taky bez kolaudace, byla euforická a amatérská stejně jako tehdejší doba. Dala však vzniknout specifické atmosféře, která se pro Besídku stala charakteristickou. Skoro bych řekl, že tak, jako je v každém kameni ukryta socha, v hmotě domu byla ukryta podstata Besídky. My jsme jen měli to štěstí ji objevit. Jenže po patnácti letech bezkolaudačního působení přišla únava materiálů, lidí i návštěvníků a idea domu se začala vytrácet spolu s propadajícím se stropem a přepálenými hliníkovými vodiči. Po patnácti letech zkušeností konečně nastal čas napsat scénář, či spíše literární předlohu, aby pak architekt coby režisér vytvořil dílo, které dá hmotě nadčasovou platnost. To rozhodně není skromné, a laťka skutečně visí vysoko, ale za pokus to stojí. Vlastně je to hrozně jednoduché. Na začátku nás bylo osm, a tolik pokojů proto musí být v domě; a protože jsme každý jiný, i ony budou rozdílné, tak, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli. Duch Besídky musí být zachován, jen je třeba ho z hmoty více vysát, aby nekončil hned za dveřmi lokálu, ale prostupoval celým domem, až do jeho nejintimnějších míst. Kdyby mne má žena Vladimíra mnohokrát neujišťovala, že to možné je, asi bych se za Romanem Kouckým nikdy nevypravil. Měl pro tento úkol totiž zvláštní kvalifikaci. Byl to člověk, který tu podstatu pochopil i díky času, který v Besídce strávil, přitom nebyl jedním z nás, a hlavně, byl partnerem. Možnost trvalého dialogu nad každým detailem poskytla i mně, investorovi, opojný pocit tvorby a nadšení nad každým novým nápadem, stejně jako utrpení nad technickými problémy či vyjádřeními památkářů. Tím, že jsem měl možnost stát se spolutvůrcem, pronikl jsem hlouběji do vnitřností domu, pochopil jejich funkce a často změnil názor na finální provedení. Byla to taková úprava scénáře za pochodu. Kdybych nebyl tak těsně účasten těchto dějů, určitě by výsledná podoba byla jiná, horší a méně funkční. Stejně tak, domnívám se, mohl být architekt, režisér, více odvážný a jist si oporou investora. Mám-li pokračovat v divadelní parafrázi, pak je-li porozumění mezi scénáristou a režisérem, stačí už mít jenom šťastnou ruku při výběru hlavních aktérů. Ti totiž, jsou-li osobnostmi, také vstupují do dialogu scénárista – režisér, završují diskusi svým pohledem zevnitř a transformují původně individualistickou činnost v týmovou práci. Je teď už jen na návštěvnících a hostech, aby posoudili, zda nadšení z dovršeného díla je adekvátní výsledku. Ale ani zničující opovržení nemůže umenšit vědomí, že dům stojí; a stojí tak, jak jsme to chtěli.

Jan Boháč, investor, 2005

*

„Architektura je, a musí být, o dialogu. Teď ve Slavonicích dokončujeme přestavbu Besídky. Pan Boháč je osvícený a moudrý investor, a myslím, že z toho má radost s námi. Boj s úřady je sice tradiční, desítky měsíců zpoždění, neustálé změny – ale o tom nemá cenu mluvit… Mám radost z toho, že každá místnost má své příběhy. Historické i současné. Velkou roli hraje světlo. Řešení otvorů ve střechách a štítech vnáší do interiérů zajímavé efekty, důležité jsou také fragmenty průhledů ven. V celém domě je výjimečné řemeslo a umění. Staré i zcela současné, využili jsme i neobvyklé technologie. Vzniká tak kaleidoskop obrazů a zapamatovatelných dojmů.“

Z rozhovoru s Romanem Kouckým, 2005

Foto Ester Havlová a Lukáš Kliment

www.besidka.cz