Vertikální zahrady

25.04.2017 Architektura, Střechy, fasády

Zeleň se může stát součástí městského centra, i když v něm není ani kousíček místa na založení parku. Vertikální zahrady totiž vyrůstají přímo na fasádách domů.

*

Všichni dobře víme, jaký je v letních dnech rozdíl mezi volnou přírodou a výhní města. Se západem slunce se příroda díky rostlinám a zachycené vláze rychle ochladí a po horkém dnu nastává úleva. Zato z rozpálených fasád domů, kamenných dlažeb a betonu sálá teplo ještě po celou noc a městské prostředí si od vedra odpočine jen chviličku nad ránem. Každý stín stromu je ve městě vítaný, každý kousek zeleně, zvláště zavlažované, přináší lidem pocit svěžesti. Na zahrady však většinou v městských centrech příliš místa není.

Myšlenka vertikálních zahrad vznikla už ve 30. letech minulého století. První svislou zahradu v Rio de Janeiru společně založili Le Corbusier a brazilský zahradní architekt Roberto Burle Marx. Stěny porostlé rostlinami mají svou inspiraci v přírodě, v rostlinách, které ke svému životu nepotřebují zeminu, rostou na skalách nebo v potoce na kamenech pokrytých mechem,  na jiných rostlinách, na kmenech stromů. Zachycují se svými kořeny jenom povrchu podkladu a stačí jim voda, která na ně dopadá při dešti nebo při protékání vodního toku. Potřebují dostatečně vlhké prostředí a temnější místo bez přímého slunce. Většinou je nacházíme v místech s častými dešti, na horách, u potoků v hustém houští.

Systém Mur végétal

Dnes se vertikálním zahradám věnuje především Patrick Blanc, botanik francouzského státního výzkumného ústavu (CNRS – Centre National de Recherche Scientifique), specialista na rostliny tropických pralesů.  Konceptem vertikálních stěn pokrytých rostlinami se zabývá od mládí, už ve čtrnácti letech udivoval sousedy květinami na zdech a palisádami s kapradím v zahradě svých rodičů. Vystudoval v Paříži na Université Pierre et Marie Curie, kde získal i doktorát věd, v roce 1993 dostal Cenu za botaniku od francouzské Akademie věd.

Pozorování rostlin v extrémních podmínkách téměř bez slunce a živin přivedla Patricka Blanca k myšlence pěstovat na svislých plochách rostliny bez zeminy po vzoru tropů: vytvořil patentovaný systém Mur végétal (Rostlinná stěna), jehož svislé zelené stěny jsou uměle vytvořeným ekosystémem bez půdy. Veřejnosti poprvé představil vertikální zahradu v roce 1994 na zahradním festivalu v Chaumont sur Loire. V současné době spolupracuje s předními světovými architekty, jeho zelené fasády vznikají na významných stavbách po celém světě od Austrálie přes Asii a Evropu až po Ameriku. Vertikální zahrady fungují jako tepelná a hluková izolace budovy, osvěžují a přirozeně čistí vzduch znečištěný automobily a průmyslem.
V zahradě v Chaumont byla první rostlinná stěna vytvořena z plsti, na kterou se našily kapsy a do nich vložily rostliny, její životnost byla pět let. Systém byl později domyšlen do detailů a dnes už je dlouhodobě funkční a spolehlivý. Vyžaduje jednoduchou údržbu, protože na svislých stěnách se nezachycuje plevel, stačí jednou za rok rostliny sestříhat a odstranit suché listy. Konstrukce bez substrátu je velmi lehká, takže se může bez zatížení budovy použít na libovolně široké i vysoké fasády. V Tokiu byla osázena fasáda budovy se 70 patry, zelená fasáda administrativní budovy etnografického muzea v Paříži (Musée du Quai Branly) má plochu 800 m2 a byla pokryta 15 tisíci rostlin.

Rostlinné stěny mají hustotu asi 20 rostlin na čtvereční metr. Na kovové konstrukci jsou zavěšeny 10mm desky expandovaného PVC ve vzdálenosti 10 cm od nosné zdi, která musí být spolehlivě izolovaná proti vodě. Na desky se připevní dvě vrstvy 3mm nasákavé polyamidové plsti se zářezy, do kterých se vloží výhonky s kořeny, semínka nebo odnože. Rostliny se rozmístí po celé výšce plstěné vrstvy, druhy se volí podle výtvarného záměru autora, aby tvořily kontrastní seskupení: kapradiny, plavuně, begonie, orchideje, některé plazivé, jiné padající, nebo rostoucí do výšky. Osázenou stěnu zavlažuje naprogramovaný systém perforovaných trubek umístěných na vrcholu stěny. Voda, obohacená živným roztokem minerálních látek potřebných pro růst rostlin, stéká po stěně a nasákne se do plsti. Přebytečná voda se shromažďuje ve spodní části stěny a vrací se do potrubí, takže vzniká uzavřený okruh, nenáročný na spotřebu vody.

Rostliny jsou samozřejmě vybírány především podle schopnosti růst bez zeminy (Patrick Blanc uvádí, že například jen v Malajsii roste asi 2 500 druhů bez potřeby substrátu). V úvahu se musí vzít také klima místa stavby, orientace stěny ke světovým stranám a dostupné světlo. Pro zelené stěny v interiéru se navíc musí zabudovat speciální vnitřní osvětlení, které zajistí fotosyntézu, tzv. „denní světlo“.

Architektura v souladu s přírodou

Ozelenění fasád výrazně zlepšuje prostředí lidem, kteří bydlí v centrech měst, vzdálených od přírody. Vertikální zahrady zřejmě vzbuzují příjemné pocity dokonce i u skupin, které mají sklony k vandalismu – zkušenosti z předměstí s vyšší kriminalitou potvrzují, že na rozdíl od jiných budov nebyly zelené fasády nikdy poškozeny.

Architektura propojená s vertikálními zahradami zajímá stále více architektů po celém světě, realizované stavby jsou příkladem, jak může být moderní architektura v souladu s přírodou. Žádná stěna není stejná, každá může mít jinou výtvarnou podobu. Vegetací se mohou pokrývat už stávající holé stěny a plochy, a to nejenom domů, ale také stěny mostů a tunelů. Zeleň se tak přímo začleňuje do architektury města i dopravních staveb.

Jednou z nejznámějších budov, na kterých Patrick Blanc spolupracoval, je už zmíněné etnografické Muzeum Quai Branly v Paříži, dokončené v roce 2006 na levém břehu Seiny, kousek od Eiffelovy věže. Jeho autorem je Jean Nouvel a autorem divoké zahrady v parteru muzea je Gilles Clément, jeden z nejvýznamnějších tvůrců zahrad a krajiny (snaží se spolupracovat s působením přírodních sil, nechce je ovládat). Koncepcí Jeana Nouvela bylo vytvořit iluzi muzea, které „mizí“ v lese. Už první rok po dokončení byla obrovská zahrada o rozloze 18 000 m2 tak rozrostlá, že zeleň začala stavbu podle představ autora pohlcovat. Muzeum navštíví denně 4000 lidí, v neděli zajímavá stavba přiláká za kulturou dokonce 6000 návštěvníků.

Patricka Blanca si ke spolupráci přizval i přední švýcarský ateliér Herzog & de Meuron. Přestavbou bývalé elektrárny na CaixaForum vzniklo (na dříve nevábném místě) společně s budovou přímo v kulturním centru Madridu také nové náměstí, které ochlazuje malá vodní plocha a vertikální zahrada vysoká 24 metrů. Spoluautorem dalšího světového architekta, Renzo Piana, se Patrick Blanc stal při stavbě akvária v Janově, kde vertikální zahrada znázorňuje tropický prales.

Hodně realizací najdeme přímo v Paříži, kde Patrick Blanc žije, a jeho blízkém okolí: kromě etnografického muzea má vertikální zahradu například pánský dům módy BHV Homme, Hotel particulier, hotel Pershing Hall, obchodní středisko Les passages de l’hôtel de ville v Boulogne-Billancourt u Paříže nebo Kulturní fórum v Blanc Mesnil u Paříže.  Ale desítky vertikálních zahrad byly od poloviny 90. let postaveny také v mnoha dalších světových městech – v Bruselu, Milaně, Lisabonu, Frankfurtu, Londýně, Soulu, Tokiu, Osace, Dillí, Bangkoku, Šanghaji, Melbourne, New Yorku, Los Angeles, Sao Paulu…

-věk
Zdroj: Wikipedie, Mondopps, www.
verticalgardenpatrickblanc.com

**

Filmy o vertikálních zahradách: anglicky, francouzsky