Potřebujeme zábradlí?

08.08.2017 Stavební konstrukce

Určitě jste na mnoha fotografiích viděli interiéry, kde efektní schodiště zůstává zcela bez zábradlí, a vyniká tak krásná lomenice stupňů. Co na to ale říkají normy?

*

Takové zábradlí by neprošlo žádnou kolaudací. Pokud se pro něj majitelé rozhodnou, před kolaudací opatří schodiště provizorním zábradlím, které pak odstraní. Donutit někoho k bezpečným schodům tedy nemůže ani stavební úřad. Záleží jen na vás, jestli dáte přednost estetice před vlastní bezpečností. Pokud v domě nebo v bytě nejsou malé děti, lze takové riziko chápat. Ale měli byste také předvídat, že přijde návštěva se všetečnými dětmi – a za jejich případný úraz pak budete právně zodpovědní. „Neviditelné“ zábradlí z bezpečnostního skla vytvoří podobný efekt. Je sice poměrně nákladné, ale ve srovnání s ohrožením zdraví nebo života přijde vlastně velmi levně.

  • zábradlí musí být pevné, dobře ukotvené, vysoké 90 cm a vyplněné prvky, které zabrání propadnutí
  • jen schodiště do výšky 50 cm nemusí mít žádné zábradlí
  • schodiště bez zábradlí neprojde žádnou kolaudací
  • při obnově historického schodiště se vychází z jeho dochovaných prvků
  • všechny stylově nepatřičné prvky budou působit cizorodě
  • nově postavené konstrukce by měly svůj věk přiznat zcela současným tvarem

Základní informace

Schodišťové zábradlí brání pádu z vyššího ramene na spodní a usnadňuje chůzi po schodech, vystupující nebo sestupující člověk se ho může přidržovat. Proto by mělo  být dostatečně pevné, dobře ukotvené, vysoké 90 cm a vyplněné tak, aby zabránilo případnému propadnutí malých dětí. Tomu nejlépe vyhovuje svislé členění; mezera mezi jednotlivými tyčemi nesmí být větší než 11 cm, aby jí malé dítě neprostrčilo hlavu. Podobně vyhoví i zábradlí vytvořené plnou hladkou plochou (zděné, z plechu, z bezpečnostního skla) nebo ze síťoviny s natolik malými oky, aby se do nich nevešlo dětské chodidlo. Po zábradlí s vodorovným členěním mohou děti snadno vyšplhat a přepadnout dolů.

Kotvení zábradlí musí odpovídat bezpečnostním předpisům, aby se jednotlivé sloupky neviklaly nebo dokonce nevytrhly. Způsoby kotvení sloupků najdete na obrázcích.

Pokud je přímé jednoramenné schodiště uzavřeno z obou stran zdí, osazuje se na stěnu alespoň po jedné straně madlo ve výšce zábradlí. Pro snadné uchopení rukou musí být od zdi vzdálené alespoň 4 cm.

Jen schodiště do výšky 50 cm (tři schody) nemusí mít žádné zábradlí. Široké zábradlí – například rozšířené o truhlíky na květiny u venkovních schodů – může být nižší, správný poměr výšky a šířky pak určuje vzorec x = 1750 – 1,6 y (mm), kde x je šířka a y je výška zábradlí. Při snížení zábradlí např. na 600 mm nám vyjde jeho šířka 790 mm. Pozor ale na případy, kdy se výška sníží natolik, že není dostatečnou překážkou pro malé dítě. Už batole dokáže vylézt na pohovku vysokou 40 cm. Stejně vysoké zábradlí (široké přes metr) jsem viděla na terase jednoho bytového domu. Při představě, jak snadno se pak dítě po široké rovné ploše dostane na okraj propasti čtyř poschodí, mi v tomto případě připadá předpis málo předvídavý.

Zábradlí a styl domu

Schodišťové zábradlí více než samotné schody prozrazuje stavební styl a dobu svého vzniku. Při přestavbách bývá nejčastější konstrukcí, kterou chce majitel zachovat ve své podobě, pokud respektuje původní atmosféru domu.

Historické slohy mívaly svá přísná pravidla, dané tvarosloví se projevilo na všech prvcích stavby. A protože prostor schodiště byl vždy považován za reprezentativní část domu, řešení schodů a zábradlí považovali architekti za prestižní úkol, který měl potvrdit jejich schopnosti. Není tedy divu, že právě na schodišti nacházíme typické tvary a bohatou dekoraci příslušného období.

Každá pozdější přestavba se na domě podepsala dalším – právě probíhajícím – stylem. Schodiště přestavěné v baroku mělo barokní tvar, přestože samotný dům byl starší, třeba gotický. Nebývalo zvykem, aby se v renesanci napodobovala gotika, tedy styl předminulý, na takovou komedii přišli až ortodoxní „ochránci“ čistoty slohů. A už vůbec nepřipadalo v úvahu zakomponovat do právě nového (například secesního) domu stylově mnohem starší zábradlí (třeba barokní). Právě tak si ale počínají mnozí dnešní investoři, kteří do svých současných domů postaví dřevěná schodiště s historicky vysoustruženými sloupky.

Raději nové tvary než repliky

Přístup k materiálovému a tvarovému ztvárnění zábradlí bude velmi individuální. Kromě bezpečnostních předpisů, které by měl autor návrhu vždy respektovat, bude hrát roli jistě i pojetí celého interiéru a přání investora.

Chceme-li zachovat původní atmosféru starého domu, při obnově historického schodiště budeme vycházet z jeho dochovaných prvků a znalosti soudobého stavitelství. Všechny tvarově, materiálově či konstrukčně nepatřičné prvky budou působit cizorodě. Pokud se původní zábradlí nezachovalo, je mnohem vhodnější postavit raději současné moderní než se snažit o repliky, nebo ještě hůře – použít historizující zábradlí neodpovídajícího stylu.

Snahou většiny citlivých architektů při rekonstrukcích bývá pečlivě ošetřit dochované hodnotné prvky, ale u nově postavených konstrukcí přiznat jejich věk zcela současným tvarem.

Pokud v požadavcích památkářů nebudou stanoveny konkrétní podmínky přestavby, je možné historický sloh vhodně kombinovat s velmi moderními prvky. Pro celkový výsledek je pak žádoucí, aby nové konstrukce byly tvarově jednoduché a nenápadné, historické prvky s bohatším dekorem vedle nich lépe vyniknou. Velmi dobře působí i kontrast materiálů, který rozdílnost slohů ještě zvýrazní.

Jaké materiály?

Mnozí dnešní výrobci nabízejí dřevěná zábradlí ze sloupků vyfrézovaných do složitě tvarovaných „barokních“ kuželek, které však s žádným skutečným slohem nemají nic společného a jsou jen jakýmsi paskvilem. Atmosféru historického schodiště nedokáží ani vzdáleně navodit a rozhodně nepatří ani do historické vily, ani do moderního domu. Použití dřevěného zábradlí
(i jednoduchého tvaru) je vůbec choulostivé vzhledem k většímu objemu profilů, zábradlí působí mohutně, někdy až neohrabaně.

Pro odlehčení výsledného dojmu, zvláště pokud má přestavěný interiér působit vzdušně, volně a otevřeně, dávají architekti přednost materiálům, které umožňují štíhlejší profily. Na rozdíl od mohutných zděných a dřevěných historických zábradlí schodišť mohou být současné kovové konstrukce velmi štíhlé, zcela „odhmotněným“ materiálem je pak čiré sklo.

Kovové zábradlí se rozšířilo s nástupem ocelových konstrukcí ke konci 19. století, zpočátku ocel a slitiny kovů přebíraly tvary jiných materiálů, vlastní pojetí si našly především s nástupem secese a moderny. Funkcionalismus přinesl lehké a pevné trubkové zábradlí, nebo kombinaci kovu a skla, v současné době jsou možnosti ještě mnohem širší. Subtilní profily se kombinují také s pružnými ocelovými lanky, velmi efektní je zábradlí z bezpečnostního skla bez rámu. Jeho návrh (tloušťka a způsob kotvení) by však měl vycházet z dobrých konstrukčních znalostí a statického výpočtu.

Bezpečnostní sklo se vyrábí vrstvené, nebo tvrzené. Vrstvené sklo je slisováno ze dvou plochých tabulí s mezivložkou z plastické fólie. Při prudkém mechanickém nárazu sice sklo praskne, ale nerozpadne se a střepy zůstanou upevněné na fólii. Tvrzené sklo s tlakovým předpětím na povrchu vzniká zahřátím a prudkým ochlazením. Při nárazu se pak roztříští na velký počet malých kousků se zrnitou strukturou, které nejsou tak nebezpečné jako velké ostré střepy (známe je u oken automobilů). Tvrzené sklo se však obtížně opracovává (řezání, vrtání, broušení), musí se tedy vyrobit už v přesných rozměrech na míru konkrétnímu účelu.

Pro výplň ocelových rámů zábradlí se může využít také sklo s drátěnou vložkou, která při rozbití tabule zajistí její soudržnost. Dříve se drátěné sklo používalo spíše pro průmyslové účely, v současných technicistních interiérech ale našlo své nové uplatnění.

-věk
Ilustrační foto Ondřej Polák, Martina Chlumecká a Jaroslav Hejzlar