Studí studené podlahy?

09.12.2015 Podlahy

V obytných místnostech se dříve používaly téměř výhradně teplé podlahy
– dřevo, linoleum, koberce. Dnes nepřekvapí v obývacím pokoji ani dlažba nebo beton.

*

Studené podlahy se tradičně využívají v koupelnách, na chodbách nebo v provozních místnostech, všude tam, kde jsou podlahy vystaveny vlhku, vodě a náročnému provozu, nebo kde vyžadujeme jednoduchou údržbu. Už celá staletí prověřila kámen a keramiku, kterým nevadí voda ani stálé vlhko. Vývojem nových technologií k nim přibyly ještě další materiály, díky nimž můžeme mít vodě odolné podlahy bez jediné spáry, snadné na úklid, a přitom neklouzavé.
Požadavky na standard bydlení se ale mění se způsobem života a vyvíjejí s novými názory na způsob stavění. Dlažby a ušlechtilé betonové podlahy nacházejí nové uplatnění také v obytných místnostech. Například u energeticky pasivních domů, kde teplo získané slunečními paprsky chceme udržet co nejdéle, využíváme akumulační schopnosti těžkých „studených“ materiálů. (Podobně jako naši předkové, když nahřívali kameny u otevřeného ohniště.) Těžké podlahy se přes den vyhřejí solárním zářením a tepelná energie z nich sálá ještě dlouho po západu slunce. Kombinace s podlahovým topením, které je pro úspory energie vhodnější než klasické radiátory, dělá ze studených podlah příjemnou podlahovou krytinu po všechna roční období.
A právě pro vytápění podlahou jsou vodivé dlažby mnohem vhodnější než teplé krytiny (s větší schopností tepelně izolovat).
Studené podlahy v základním rozlišení dělíme na bezesparé a se spárami. Veškeré dlažby – keramické, kamenné a z dalších materiálů – jsou vyskládány z různě velkých dílců a spáry mezi nimi mohou ovlivnit kvalitu celé podlahy stejnou měrou jako vlastnosti samotných dlaždic. Proto pro minimální riziko zatečení dávají mnozí lidé přednost jednolitým podlahám. Dříve se „cementové stěrky“ v bytech volily jen pro místnosti podružného významu, kde nezáleželo na vzhledu, dnes naopak patří lité podlahy k nejluxusnějším a v moderních interiérech nahrazují dlažby.

Bydlení s keramikou
Pálená hlína patří k nejoblíbenějším materiálům v dějinách lidstva, ať už v ní podáváme potraviny, nebo po ní šlapeme. Keramika se vyrábí podle přesných receptur ze směsi hlíny, písku a dalších přírodních přísad, formované předměty se vypalují při vysokých teplotách od 1000 do 1250 °C.
V odborné terminologii se nerozlišují dlažby a obklady, pro obě skupiny se používá název keramický obkladový prvek. Podle vlastností se využívá na podlahy, na stěny, případně pro oba účely. Některé jsou vhodné pouze do interiéru, jiné jsou mrazuvzdorné a mohou být použity také venku.
Keramické materiály jsou tvrdé, odolné otěru, hygienicky nezávadné a nehořlavé. Jsou pevné, ale křehké, mohou se rozbít. Neglazované dlaždice mají jednolitou strukturu (režné nebo leštěné), glazované jsou na povrchu pokryté vrstvou barevného skla, která mu dává specifický estetický vzhled. Ten může být matný, polomatný i lesklý, v různé barevnosti a dekoru.
Všechny dlažby se prodávají s označením charakteristických vlastností a vybírat si je musíme podle funkce, kterou mají plnit. Nasákavost (poréznost) dlaždic určuje jejich odolnost vodě a mrazuvzdornost: na obklady v interiéru stačí třída III s nasákavostí nad 10 %, podlahy ve vlhkém prostředí by se měly pohybovat ve třídě IIa nebo IIb (3 až 10 %), do exteriéru se hodí pouze dlažby třídy I s nasákavostí menší než 3 %, ale doporučuje se 1,5 % a méně. Například slinuté dlažby mají nasákavost menší než 0,1 %.
Odolnost proti otěru se vyjadřuje stupnicí PEI 1 až PEI 5. Pro běžné místnosti v bytě stačí odolnost 3, pro více provozem namáhané prostory (vstupy, chodby) musíme mít stupeň 4 nebo 5. Podle provozu volíme také tloušťku dlaždic: do obytných místností stačí 7 až 12 mm, pro mechanicky namáhané provozy musí mít dlažby větší pevnost, tedy i větší tloušťku, 12 až 20 mm.
Do místností, kam na podlahu dopadá voda, požadujte dlažbu s protiskluzným povrchem. Podlahy u bazénů nebo hladká dlažba na venkovním schodišti může být příčinou ošklivých úrazů. Míru protiskluznosti konzultujte s odborníkem, protože zbytečně vysoký stupeň znesnadňuje údržbu.
V kuchyních, kde obklady a podlahy trpí mastnou nečistotou od vaření, se při čistění používají silnější prostředky s agresivnějšími chemikáliemi. Při výběru keramických obkladů se tedy zajímejte, jakou mají odolnost vůči chemikáliím, kyselinám a zásadám.
Ani nejkvalitnější keramická dlažba s minimální nasákavostí nezaručí, že podlahou neproteče voda. Největší nebezpečí představují spáry mezi dlaždicemi, pod keramickou dlažbou ve vlhkém prostředí tedy musí být položena hydroizolace, vytažená na stěnách do výšky alespoň 20 cm (izolační vana). Na stěnách, které jsou přímo vystaveny vodě (sprchové kouty), musí být hydroizolace pod obkladem celé stěny.

Ušlechtilý kámen
Kámen býval už v antické architektuře oblíbeným stavebním a obkladovým materiálem, využívalo se nejen jeho pevnosti, trvanlivosti a odolnosti vůči vlivům počasí, ale také krásy přírodní struktury. V nedávné minulosti se u nás na kámen trochu zanevřelo, nahrazoval se levnějšími materiály, které jej však často pouze napodobovaly. Ještě před rokem 1990 se v Čechách dodávala například nejtenčí žula v síle 30 mm a její použití bylo omezené pro hmotnost. Současná technologie řezání dovoluje dodávat kamennou dlažbu nebo obklady centimetrové a jejich hmotnost se vyrovnala keramickým. Dávno přitom neplatí, že kamenná dlažba musí být vždy dražší než keramika. Jednotlivé druhy přírodního kamene se mezi sebou liší mnohem více než keramika, a to nejen vzhledově, také vlastnostmi a způsobem použití. Vysoce porézní kameny jsou vhodné především do suchých interiérů, na podlahy volíme kámen podle jeho tvrdosti a provozu místnosti. Například efektní mramor se brzy prošlape; na schody, chodby a vstupy je tedy mnohem vhodnější tvrdá žula.
Také kámen, stejně jako keramická dlažba, se zpracovává v leštěné nebo matné povrchové úpravě. S leštěným povrchem, u kterého obzvláště vyniká struktura, se využívá v interiéru, především na obklady je nejvhodnější
z hlediska údržby. Na venkovní dlažby se však doporučuje protiskluzová úprava. Nejběžnější je tryskání povrchu ocelovou drtí nebo pískem, využívají se také povrchy opalované. Při opalování se povrch kamene speče, aniž by zanikla jeho struktura jako při levnějším tryskání. Nezanedbatelnou výhodou opalovaného povrchu je snadná údržba, protože se na něm nezachycují drobné částečky nečistot.
Strukturu přírodního kamene člověk nedokáže nikdy zcela věrně napodobit, proto se kámen využívá především na stavbách, kde očekáváme nadčasovou hodnotu, v domech, kde jejich majitelům záleží jak na trvanlivosti, tak i na ušlechtilosti materiálu. Z hlediska praktické údržby a odolnosti vůči vodě mají kamenné obklady ještě další výhodu, zpravidla velkoplošné rozměry dlaždic
a oproti běžným keramickým obkladům jen tenké spáry.

Celistvé podlahy
Rovná plocha beze spár odpovídá současnému jednoduchému (až strohému) pojetí architektury mnohem lépe než dlažby. Není to však jen otázka samoúčelné estetiky. Spáry jsou nejvíce choulostivým článkem podlah a obkladů, které musí dokonale odolávat vlhkému prostředí. Také znesnadňují údržbu, ve spárách zachycená nečistota a vlhkost se špatně odstraňuje, může být i příčinou vzniku plísní.
Glazura u keramických dlaždic vytváří na hraně určité zaoblení a nepřesnosti, spára proto bývá široká asi 3 mm, u nekvalitní dlažby (nepřesnosti v rozměrech) nebo při málo pečlivém obkládání i podstatně více. Kamenné (řezané) obklady mají ostrou hranu, proto se mohou vedle sebe pokládat „na sraz“, s nitkovitou spárou. Údržba je snadnější, nebezpečí zatečení je mnohem menší, nelze je však vyloučit úplně. Bezesparé podlahy s nenasákavými a vodě odolnými povrchy jsou tohoto pohledu optimální.
Celistvé podlahy jsou lité na bázi cementů, ve své podstatě jde o beton s rozličnými vlastnostmi a typy povrchové úpravy. V minulosti se do bytových prostorů – koupelen – používalo jen teraco (povrch napodobující kámen), běžné cementové stěrky nebyly považovány za interiérovou podlahu. V současné době, kdy se pohledový beton uplatňuje v architektuře mnohem více, také podlahu z „šedivého“ betonu mnozí vyhledávají. Beton se může upravovat broušením a lakováním, ale více se využívají nivelační (samovyrovnávací) podlahy z řidšího betonu, kde se při tvrdnutí vyplavují na povrch lehké složky na bázi cementu a podlaha získává hladký a tvrdý povlak. Mezi luxusní a drahé podlahy patří především nivelační podlahy s bílým cementem, který se dá barvit, a litá podlaha má zvolenou barevnost stejnou v celé své hmotě (například Pandomo).

Podlahy v garážích
Speciální požadavky musí splňovat podlahy ve zvláště namáhaných prostorech, u rodinných domů jsou to především vnitřní bazény nebo garáže. U bazénů provoz vyžaduje především větší odolnost vůči vlhku a chemikáliím, pro bezpečnou chůzi mokrých chodidel potřebujeme protiskluznou úpravu povrchu. Podlahy v garážích musí splňovat stejné požadavky a navíc odolávat velkému zatížení. Protiskluznou úpravu a odolnost vůči vodě a chemikáliím musíme v garáži zajistit vzhledem k tomu, že na podlaze garáže odtává sníh z pneumatik, většinou notně prosolený. Váha automobilu zase předpokládá podlahu z vysoce pevného betonu v dostatečné tloušťce nebo dlažbu odpovídající pevnosti.

-věk
Foto Jaroslav Hejzlar a Alessi