Chtělo by se říci: Kam „kráčíte“, stavby pro seniory? Téma, které v sobě snoubí mnoho podtémat i otázek k nim…

… od existenciálních přes sociologické, psychologické, ekologické, kulturní až třeba po sociálně-ekonomické.

Kdo hledá, najde. Víc hlav jistě i víc ví a stav zkoumaného v teorii i praxi hodně prozrazuje o úrovni celé společnosti.  Na druhou stranu velké množství odborníků, laiků, politiků, a tedy i názorů znamená také obtížnější nalezení optima, nebo alespoň konsenzu ve stanovení podoby, programu a nastavení jakéhokoli systému a přístupu k jeho řešení. Přinejmenším je to i jeden z důvodů, proč se o tomto konkrétním tématu stále hovoří a diskutuje.

Co je ale přímo motorem všech aktivit, je jistě současný a především očekávaný demografický vývoj společnosti, o kterém snad už většina lidí něco slyšela. Pokud se současný vývoj věkové struktury obyvatelstva bude ubírat stejným směrem jako dnes a prognózy o 30-40% podílu seniorů v populaci se stanou realitou, budeme všichni rádi, když budeme na tuto situaci, pokud možno komplexně, připraveni.

Jako architekt bych měl při jakémkoli zpracování návrhu dostat od investora připravený stavební program a ten co nejlépe převést do konkrétního projektu. Často se ale stává, že investor nemá v této otázce zcela jasno, a architekt se tak stává spolutvůrcem programu a náplně stavby. V některých případech je příprava programu přímo architektovi zadána. Ptám se tedy, co bych byl schopen takovému nerozhodnutému investorovi (předpokládejme, že investorem staveb pro seniory nebude jen stát svázaný vymezenými pravidly) dnes doporučit.

Vzhledem k očekávané věkové proporci obyvatelstva už asi dnes nikdo nebude uvažovat v principu o separaci seniorů ve speciálních zařízeních (dříve například domovech důchodců) jako jediném možném řešení, ale bude si vědom situace, kdy velké sociální ústavy ztratily (ve světle změn společnosti) svým charakterem péče opodstatnění. Obsahová náplň instituce jakožto nositele jediné možné, nebo alespoň převažující péče se v globálu postupně mění a ve své původní podstatě i vyprazdňuje. Důraz by tak i po zkušenostech z vyspělejších částí Evropy měl být kladen na pokud možno co nejširší integraci seniorů do společnosti. Každý chce požívat pocit vlastní identity a samostatnosti, a to i ve stáří. Zařízení pro konkrétní seniory (kteří jsou z nějakého důvodu nuceni opustit svůj původní domov) by tak měla tento požadavek co nejvíce respektovat, a přímo podporovat. To znamená zřizovat nebo navrhovat zařízení spíše menšího měřítka s tímto charakterem stavby a pokud možno také v místech původních domovů nových obyvatel.

Pojem domov je podle sociologického slovníku definován jako „více méně ucelený obraz okruhu blízkých, známých lidí svázaných s hmotným prostředím, ve kterém člověk delší dobu pobýval, naplněný pocitem sounáležitosti, zázemí a bezpečí. Domov je vyjádřením emocionálního vztahu člověka k jeho nejbližšímu světu, osvojením tohoto světa, jeho humanizací a intimizací“. Pocit domova i jeho potřeba jsou velice subjektivní, ale pro ty, kteří tento pocit ve své podstatě okusili, nebude zvláště ve stáří jednoduché ho měnit. To je jeden z důvodů, proč bude větší část péče o seniory pravděpodobně realizována ambulantní formou a v domácím prostředí (home care). Tato individualizovaná forma péče je nakonec i z ekonomického hlediska levnější a představuje reálnou formu systému sociální péče do budoucna jako takového.

Stavby pro seniory budou ale v celkové struktuře zajištění různého druhu péče vznikat dále a vzhledem k věkovému složení obyvatelstva snad i více. Komu ale budou budoucí centra, domy či kluby pro seniory určeny? Kdo bude jejich uživatelem a jakou vnitřní podobu jim můžeme vtisknout? Kvalitu stárnutí ovlivňují převážně tři základní faktory. Zdraví a jeho upevňování (možnost cvičení), dále strava (co jíme, má na nás přímý vliv) a především komunita (rodina, přátelé, sousedi atd.). Kromě nemocných a těch, kteří jsou dlouhodobě odkázáni na cizí péči, tak budou potenciálními návštěvníky nebo přímo obyvateli nových staveb lidé osamocení. Najít si svůj nový domov v pokročilém věku nemusí být jednoduché. Na druhou stranu to vzhledem k současné kvalitě bydlení nemusí nutně být nepřekonatelný problém. „Opravdově bydlet“ zakouší stále méně lidí a naopak mnozí mají své bydlení spjato s pojmy, jako jsou nezakotvenost, vykořeněnost, odcizení, anonymita, lhostejnost a především zmiňovaná osamělost. Těmto lidem se bude nejspíše stěhovat lépe. Nový domov by tak měl svým obyvatelům nabídnout především možnost vytvoření fungující komunity. Toho lze ale dosáhnout pouze na základě maximálního respektování individuality a vytvoření soukromého prostředí, které se stává základem k návrhu prostředí společného.

Když jsme spolu s Michalem Kohoutem vypsali v našem ateliéru na FA ČVUT semestrální projekt „Centrum pro seniory“, chtěli jsme po studentech, aby zkusili navrhnout i program stavby založený na určitém společenském konceptu. Každý návrh se ubíral vlastní cestou, ale téměř všechna pojetí byla založena na důsledném oddělení bytové části a části společenské, pokud vůbec návrh byty pro seniory obsahoval. Vždy se však počítalo se společenskou částí se službami a zázemím pečovatelské péče. Programová různorodost v detailu všech konceptů si v sobě nesla motto navrhnout neizolovanou stavbu přístupnou nejen všem seniorům z okolí. Naopak, otevřením by měla přispět k integraci seniorů do společnosti. Od převážně sociálních konceptů skromnějšího charakteru po luxusní penziony s ubytováním a službami na bázi osobní asistence pro ty movitější, každý projekt by svou cílovou skupinu pravděpodobně našel. Programová skladba projektů obsahovala například školku pro malé děti s možností zapojení seniorů do jejich hlídání po vzájemné dohodě s rodiči dětí (princip fungování je založen na mentální blízkosti dětí a seniorů), pekárnu s vlastní prodejnou (zapojení seniorů do chodu pekárny), dílny a ateliéry (zájmová činnost), učebny (další vzdělávání), poradny, ordinace, rehabilitační a relaxační provozy, bazén, restauraci, kavárnu, jídelnu, společenský sál a komunitní místnosti, knihovnu, klubovny, kapli a samozřejmě i pečovatelskou službu se zázemím, odlehčovací službu a centrum denní péče. Správný mix je s ohledem na funkčnost a financování podobných projektů věcí už konkrétních zadání staveb. Jednu méně obvyklou funkci lze ale doporučit většině projektům. Lidem ve stáří často chybí fyzický dotek a pozitivní vztah. Pokud se jim těchto emocí nedostává od blízkých osob, mohou citové prožitky poskytovat domácí zvířata. Malý zvířecí „útulek“ by jistě ve škále různých terapií našel významné místo a udělal by mnohým radost.

O náplni rozhodne nakonec ten, kdo to zaplatí. Vznik staveb pro seniory nemusí být ale vždy spojen se silným investorem, jako je stát, církev nebo bohatý spolek. Příkladem může být ve světě stále populárnější tzv. Cohousing, v našem případě Senior Cohousing. Jedná se o formu bydlení pro cca 20 až 40 lidí, kteří kromě vlastního domu nebo bytu chtějí prostřednictvím společných prostor a doplňkových funkcí vytvořit fungující sousedství. Velikost jednotky je limitována schopností jednotlivých stavebníků se na všem domluvit a do budoucna i vše společně řídit. Žádná delegovaná, ale přímá zodpovědnost. Všichni tito lidé se také už od počátku účastní návrhu a diskutují jak o podobě domů, tak především o rozsahu a náplni společných prostor. Obvyklý je vznik společenského domu s univerzálním prostorem a zázemím (např. místo pro společné večeře, herna, dílny, tělocvična, bazén atd.). Základem je vytvoření soukromého a společného, kolik kdo skutečně chce.

David Tichý

Autor je architekt (Jiran Kohout architekti) a externí  pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze

Obrazová dokumentace představuje studentské práce ateliéru Kohout Tichý na FA ČVUT v letním semestru 2008, bydlení pro seniory včetně doprovodného programu a služeb v Praze 4 na Zeleném pruhu