Rozpínání měst ukrajuje kusy krajiny a zemědělské půdy, prodlužují se drahé komunikace a sítě, zatímco centra měst řídnou. Využití rezerv uvnitř sídel ale často zabrání iniciativa několika jedinců.

*

Změny ve společnosti přinesly v 90. letech minulého století rozsáhlý stavební boom po celé republice. Územní plány sídel zpracované za minulého režimu se najednou zdály být brzdou pro svobodný rozvoj. Namísto aby nové zřízení plánovalo promyšleněji než staré a bralo si za vzor zdařilé příklady ze zahraničí, živelnou výstavbu řídil často jediný faktor – okamžitý zisk. Kdo přišel k penězům, kupoval pozemky, které se snadno měnily na stavební, novým developerům šly na ruku sny většiny občanů „mít vlastní domek se zahrádkou“. Města se obalila satelity, ale namísto bydlení v zeleni tu nové obyvatele čekalo zklamání: „paneláky naležato“, kobercová zástavba, kde si zásluhou špatné legislativy a absence smysluplného urbanistického plánu všichni vidí do talíře. Zahrádkám chybí soukromí, dětem kamarádi (zájmové kroužky jsou daleko), do zaměstnání a škol se jezdí automobilem. A uvnitř satelitů namísto sousedských vztahů vzniká nová společenská vrstva „zelených vdov“.

Rozpínání měst za své hranice ukrajuje kusy krajiny a zemědělské půdy, staví se drahé komunikace a sítě, na provoz automobilů spotřebují rodiny více energie než na vytápění svého domu. Zato centra měst řídnou, vylidňují se. Byty se mění na kanceláře, ruší se drobné obchůdky v ulicích, nakupuje se
v supermarketech (opět za hranicemi města).
Ve světě se pro tento jev používá pojem urban sprawl (sprawl = rozlézání či natahování, urban = městský). V češtině se ujal vtipný výraz „sídelní kaše“ po vydání knihy architekta Pavla Hniličky, která otevřeně kritizuje negativní neregulovaný rozmach sídel.
Naši i zahraniční architekti před rozpínáním měst do krajiny varují (města by se naopak měla zahušťovat), hledají rezervy pro nové stavby uvnitř stávajících sídel s fungující strukturou, poukazují na to, že vývoj měst by měl být intenzivní, a ne extenzivní.
Zdravému rozvoji měst odpovídajícímu novým potřebám společnosti brání nejen legislativa a úředníci bez odborného vzdělání, ale také památkáři, kteří nepřipustí do centra novou stavbu, často ani funkční přestavbu. Vynakládá se obrovské množství energie, jak něčemu zabránit, ale žádná energie na podporu kvalitních projektů. A když se podaří prosadit novou myšlenku na úřadech, vznikne proti ní občanská iniciativa. Vždy se najde někdo, komu něco vadí. Takže nakonec zájmy několika málo jedinců převáží nad zájmem celého města nebo budoucí generace.

Právě v těchto souvislostech mě zaujaly články internetového Slováckého deníku, které se (trochu bulvárním způsobem) točí kolem výstavby domu s pěti až šesti byty. „Obyvatelé několika bytových domů v uherskohradišťské čtvrti Tůně peticí vyjádřili nesouhlas s přístavbou nového domu ke stavbě č. p. 515,
v níž bydlí.“ Shodou okolností jsem v přilehlé ulici vyrůstala, okno naší kuchyně mělo výhled na jmenovaný dům. (Tehdy kultivovaná budova z 30. let, později zchátralá s oprýskanou omítkou, dnes už s fasádou sice opravenou
a zateplenou, ale bohužel bezduchou a popírající svou původní kvalitu.)

Už samotná věta z článku citovaná nedává smysl. Petici podepsali obyvatelé několika bytových domů, kteří všichni bydlí ve stavbě č. p. 515? Navíc takzvaná „čtvrt Tůně“ je jediná ulice se čtyřmi bytovými domy po jedné straně; na protější straně do jejího východního okraje zasahuje zadním křídlem pouze dotčený dům, jeho hlavní část se ale obrací do ulice Dukelských hrdinů. Byl první stavbou naznačeného, ale nikdy nedokončeného trojúhelníkového bloku. Předpokládaný směr výstavby do ulic Tůně a Dukelských hrdinů jasně určují oba štíty domu.
Jak dále uvádí Slovácký deník, jednoho z obyvatel ulice Tůně, Jana Čierného, pobouřila i architektonická studie, kterou na setkání s občany představitelé radnice představili. „Je to supermoderní stavba, která do takřka historické bytové zástavby vůbec nezapadá,“ dodal Jan Čierny. (Zřejmě takyodborník na architekturu.)

Jak je to s historickou zástavbou lokality? V 50. letech  byla v přímém okolí plně zastavěná, a to jen po jedné straně, pouze ulice Štefánikova, dříve Belojanisova, vedoucí podél kasáren k řece Moravě. Do ulice Tůně z ní pokračovaly tři bytové domy, do ulice Dukelských hrdinů dva, opodál stál jeden funkcionalistický rodinný dům a jeden „pětiletkový“ činžák. Prostor směrem
k silnici Velehradská tu byl vyplněn vzrostlou, ale divoce zpustlou Rotrovou zahradou, navazující široký pruh zeleně mezi kasárny a silnicí vedl až
k Moravě. Většinu ploch tvořila neudržovaná náletová zeleň, jen kolem řeky
a nechvalně proslulé „Grebeníčkovy“ věznice za silnicí vedly aleje vysokých stromů.

Další výstavba koncem 50. let zřejmě změnila původní urbanistickou koncepci, blok domů navázal na objekt č. p. 515 jen v ulici Dukelských hrdinů a zalomil se podél silnice. Postavily se tu vojenské byty pro rodiny „lampasáků“. Větší logiku by měla řada orientovaná do ulice Tůně než s okny k velmi rušné silnici (hlavní tah městem na Brno a Slovensko). Všechny byty po obou stranách ulice Tůně by měly z jedné strany výhled do klidné ulice a z druhé do zeleně vnitrobloku. A dům č. p. 515 by nepůsobil jako nedokončené torzo.
Přístavba sousedního domu se tedy přímo nabízí. Získají se nové byty
v blízkosti centra, přitom v zeleni, logicky se zakončí provizorní vzhled této části ulice Tůně. Naznačení střechy barevným odlišením štítu působí dnes komicky, rozhodně domu na kráse nepřidal. Hmotovou studii nového souseda vypracoval Luděk Obal z ateliéru Schindler Seko architects. V článcích je nazýván jako „pražský architekt“ s nádechem despektu, jde však o rodáka
s dobrou znalostí místní problematiky. Praxe v renomovaném pražském ateliéru, který má za sebou významné realizace, schopnosti architekta určitě neoslabila. Že se svojí studií neobrací k minulosti 50. let, ale pojal ji současně, je jistě zcela v pořádku. Navíc nezatěžuje okolí ani dalšími místy k parkování, ve svém suterénu stavba řeší garáže pro všechny nové byty, průjezdem respektuje i stávající příjezd do vnitrobloku.

Občanské iniciativy v některých případech více škodí než prospívají. Bez ohledu na potřeby města (využívat rezervy v rámci svých hranic, stavět byty
v logických návaznostech na existující struktury) prosazují zájmy několika jednotlivců. Citujme opět z článků Slováckého deníku:
…obyvatelé domu nesouhlasí a tvrdí, že více než přístavba jim vyhovuje volný prostor mezi domy. „Je tam dětské hřiště, lavičky a trocha zeleně. Tu novou stavbu tam nechceme, ale nikdo z radnice na to nebere ohled,“ postěžoval si dlouholetý obyvatel Tůní Jiří Moravčík.
Jan Čierny rovněž připomněl, že na revitalizaci a zateplení domu si tamní obyvatelé vzali před časem půjčku 1,2 milionu korun, kterou stále splácí. „A teď nám město postaví dům naproti oken a naše byty tak znehodnotí?“ zlobí se Čierny.
Novou přístavbou by o výhled přišli obyvatelé pouze jednoho domu. Připomínám, že i z druhé strany svého domu mají výhled do vnitrobloku se vzrostlými stromy, lavičkami a dětským hřištěm. Studie oslunění prokázala, že přístavba vyhovuje hygienickým normám pro oslunění všech bytů.
Samozřejmě každému vyhovuje, když ze všech svých oken vidí do zeleně. Bydlení ve městech má ale svoje pravidla, nemůžeme předpokládat, že kolem našeho domu bude panenská příroda jako na Šumavě. Město poskytuje jiné výhody a pokud je chceme využívat, musíme se smířit s hustější zástavbou
a tolerancí k potřebám bydlení dalších obyvatel.

Věra Konečná
Obrazová dokumentace Luděk Obal a autorka