Quo vadis, paneláku?

31.01.2013 Architektura

Ani dvacet let naštěstí nepotvrdilo katastrofické prognózy, že z panelákových sídlišť  se stanou ghetta nebo slumy. Sídliště zarůstají zelení, paneláky se přestavují. I když ne každá přestavba jim sluší…

*

Panelovou výstavbu vnímáme jednoznačně jako synonymum pro výstavbu socialistickou, ale její počátky spadají do doby mnohem dřívější.
O zjednodušení výrobních procesů se přemýšlelo už koncem 19. století. Například majitel americké stavební firmy Frank Bunker Gilbreth se snažil
o nejrychlejší způsob stavění a přišel na to, že cihly jsou příliš malé. Podle některých historiků domy z betonových dílců vymyslel funkcionalista Walter Gropius, podle jiných je vynálezcem panelů Tomáš Alva Edison (jeho technologií bylo počátkem 20. století v Americe postaveno sídliště dělnických domků). U nás se postavilo několik experimentálních dvojdomků (z panelů vyráběných přímo na stavbě) za druhé světové války, ve Zlíně byl od roku 1940 zahájen vývoj panelů firmou Baťa.

Myšlenka sídlišť jako zdravého bydlení v zeleni se objevila s avantgardní architekturou. Rozbitím klasických městských bloků chtěli architekti dostat mezi domy dostatek prostoru, vzduchu, slunce a zeleně. První sídliště postavená s využitím prefabrikace a panelů (Solidarita nebo Invalidovna v Praze) opravdu měla svoji architektonickou hodnotu, teprve s masovou výstavbou gigantických souborů v 70. a 80. letech ztratila sídliště lidské měřítko a lidé se v nich začali cítit neosobně, ztraceně. Není divu, že pokud měli možnost, dávali přednost bydlení v klasické městské zástavbě.

Změnit se musí postoj lidí

Po roce 1990 k nám vtrhly zahraniční firmy s nabídkou typových rodinných domů a panelák se stal symbolem šedi a zla, odsouzeného k zániku. Jenomže v nich bydlela třetina obyvatel a jen malá část si mohla dovolit opustit sídliště a postavit si rodinný domek. Navíc – jak se brzy ukázalo – nové satelity se staly mnohem větším nešvarem než paneláky, typové domy bez jakékoliv urbanistické či architektonické hodnoty, bez známky ducha, si vysloužily názvy jako „podnikatelské baroko“ nebo „šmoulí domky“. Vedle nich mají paneláky se svojí geometrickou střízlivostí vysokou míru kultivovanosti.

Společnost si naštěstí brzy uvědomila, že bourat paneláky není řešení. Mají sice mnohé technické závady, dispozičně neodpovídají potřebám současné rodiny, ale socialistické šetření na materiálech naštěstí nešlo na úkor statiky. Panelákům zatím rozhodně nehrozí ztráta stability, a pokud budou odborně opraveny, aby nedocházelo ke korozi výztuže, jsou takřka nezničitelné.

Profesor Ladislav Lábus v rozhovoru, který jsem s ním připravovala v roce 2000, říká: Když jsem viděl první panelové domy s šestimetrovým rozponem na Invalidovně a Novodvorské, připomínalo mi to Felliniho filmy, cítil jsem se jako
v moderní Itálii. Naše generace teď paneláky nesnáší, zvykli jsme si je zatracovat. Problém paneláků však nespočívá ani tak v jejich architektuře jako v technickém stavu, ve špatném dispozičním řešení bytů, v nedostatečné tepelné a zvukové izolaci. Regenerací se však mohou dostat na úroveň, která naše postoje změní.

Revitalizace panelových domů a celých sídlišť se rozjela ve velkém. Bohužel mnohé úpravy jsou živelné, neodborné, stavebně a ekonomicky nepromyšlené, takže ani po dokončení oprav dům nesplňuje současný standard bydlení, dokonce často ani technické normy. Jako velký problém se
u velkých bloků ukázalo družstevní nebo osobní vlastnictví, protože přestavbu musí schválit velký počet – často nepoučených nebo nepoučitelných – uživatelů. Mnohé jen dílčí úpravy se pak stávají zcela nevhodné z hlediska stavební fyziky a kontraproduktivní. Zateplí se například pouze severní nebo štítové stěny a vymění stará okna za těsná s izolačním zasklením, takže výsledkem jsou jen minimální tepelné úspory, zato obvodový plášť s tepelnými mosty a následnou plísní v bytech. (Nesmyslnou a nekomplexní přestavbou navíc uživatelé přijdou i o státní dotaci.)

Rakouský architekt Alexander Mandic, který v Praze řídí pobočku vídeňského ateliéru ATW architekti, navrhuje přestavby panelových domů zásadním způsobem: Při rekonstrukci zůstane z původní stavby vlastně jen holá konstrukce, do níž vsazujeme zcela nové domky. Každý byt bude zvukově dostatečně izolovaný nejen novou konstrukcí celé podlahy (u které se kročeje nepřenášejí do svislých konstrukcí), ale také zvukovou izolací stropů a příček vzájemně oddělujících jednotlivé byty. Vnitřní příčky se přizpůsobí nově navrženým dispozicím, dáváme přednost volně otevřeným prostorům s prosklenými posuvnými stěnami. Díky bohatému prosklení příček dostáváme druhotně denní světlo i do koupelen nebo vstupních předsíní, byt bude světlý a prostorný, navíc se volnější dispozice lépe přizpůsobí případným změnám v životě rodiny.

Na fasádách se změní nejen plášť s tepelnou izolací, ale objeví se na nich také nové typy balkonů, předsazené skleněné stěny s funkcí zimní zahrady. Chceme dostat do bytů co nejvíce sluníčka, plně prosklená jižní fasáda přijímáním pasivní solární energie v zimě byty i vyhřívá a šetří náklady na vytápění. Jak u rodinných, tak u bytových domů jde především o kvalitní a ekonomické bydlení.“

Přestavovat odborně a pravdivě

Někteří investoři se  pustili do přestavby panelových domů „poučeni“ šmoulí výstavbou rodinných domů. Se zateplováním fasád a nástavbou dalších pater se snažili panelák ozvláštnit, změnit k nepoznání, většinou ho proměnit na činžák z 19. století, anebo venkovskou chaloupku. Je to podobně úspěšná snaha, jako když si sedmdesátiletá dáma začne hrát na „diblíka“. Vrstvou barviček na fasádě, nalepením dlouhých řas nebo přišpendlením příčesků se nezmění na dívenku. Naopak získá nepatřičný a nedůstojný vzhled.

Ani panelákům komedie nebo parodie nesluší. Měly by pravdivě přiznat jak svoji podstatu pramenící z konstruktivismu , tak i dobu přestavby či nástavby. Pokud se proměňují, pak by to měly činit ohleduplně ke své vlastní podobě, s pohledem do budoucna, ne zpátky do historie. „Plastickou chirurgii“ jejich nové tváře by měli navrhovat specialisté, aby se za chvíli nerozsypala, „kosmetické úpravy“ zase odborní „vizážisté“, aby změny byly posunem k lepšímu, a ne trapně komické.

Do galerie fotografií jsem vybrala nejtypičtější špatné příklady, jak by se s paneláky zacházet nemělo. Přistavit jim sedlovou nebo dokonce mansardovou střechu považuji za zločin na architektuře a vysmívání se obyvatelům sídlišť. A výmluva, že do ploché střechy bude znovu zatékat, je (v době kvalitních izolací a moderních technologií) stejně nesmyslná, jako kdyby vám lékař tvrdil, že angína nebo spála (v době antibiotik) nejde vyléčit.

Několik názorů, jak lze paneláky proměnit na domy pro současný život, předkládají studentské práce ze soutěže Panelový dům pro 21. století. Mladá generace chce bydlet v moderním městě, ne v mnohapatrové parodii na venkovské chaloupky. Zajímavé jsou i ukázky přestavby panelových domů
v městském prostředí Drážďan.

Citlivý návrh rekonstrukce a nástavby na panelový dům T06B na pražské Pankráci zpracoval například Michal Kuzemenský.

Závěrem si dovolím ještě jednou citovat architekta Ladislava Lábuse: „Klidné prostředí, výhledy do zeleně nebo na město se mohou stát příští výhodou sídlišť. Názory na atraktivnost obytného prostředí se totiž vývojem života společnosti podstatně mění. Není to tak dávno, kdy v centru Prahy bydleli jen staří lidé nebo umělci, studenti. Bohatší rodiny se stěhovaly do komfortních nových domů na okraji, na Letnou, na Babu. Všechno se obrátilo s možností vytápět staré domy plynem, postupným mizením starého světa a přesycením moderní architekturou spojovanou se sídlišti. Dnes je bydlení v centru zase módní, v nelibosti jsou paneláková sídliště. Ale za pár roků může být všechno zase úplně jinak.“

Paneláková sídliště mají šanci stát se hodnotným a kultivovaným prostředím pro bydlení, když se k nim bude přistupovat rozumně, odborně a s pohledem do budoucnosti delším než jen několik nejbližších roků.

Věra Konečná
Foto Jaroslav Hejzlar, Patricie Taftová, Robert Zlatohlávek a archiv

+

Doporučuji: http://www.pblog.sk/?p=1017