Jeden den na High Line Park

02.08.2019 Architektura

Zelená oáza uprostřed velkoměsta na opuštěné visuté dráze vznikla iniciativou místních obyvatel. Dva nadšenci přesvědčili umělce, širokou veřejnost a nakonec i starostu.

*

O veřejné prostory, kde se lidé mohou potkávat, by byl u nás určitě zájem. Inspirací a příkladem hodným následování je určitě newyorský park vytvořený na bývalé dopravní dráze, která měla být srovnána se zemí. Několik aktivistů dokázalo vzbudit zájem veřejnosti a prosadit vybudování zelené zóny procházející západní částí Manhattanu od 11. až po 30. ulici.

Město a řeka na dlani
Atmosféra čtvrti Chelsea trochu připomíná pražské Holešovice – směs průmyslových objektů z konce 19. století, nových bytových a kancelářských budov (v případě New Yorku ale mnohem vyšších), stylových hospůdek, obchodů a galerií. Výhledy do ulic z výšky téměř deseti metrů nabízí visutá dráha na ocelových sloupech. Místy prochází přímo vysokými budovami, jinde dává nahlédnout do miniaturních zahrádek i oken bytů. Dráha je v těsném kontaktu s řekou Hudson a poskytuje dálkové pohledy na mrakodrapy centra.
Po ránu tu potkáváte především běžce s krokoměrem v ruce nebo „au pairky“ s malými dětmi, občas narazíte na spícího turistu s batohem pod hlavou, který srovnává deficit nočního života. Kolem poledne přibývá rodinek a turistů.
I přes rostoucí hustotu lidí zůstává dráha přívětivou zelenou oázou, kde nikdo nespěchá, lidi se na sebe usmívají, nikomu nevadí, zda máte bílou, černou či žlutou barvu kůže, jestli máte minisukni, nebo burku. Můžete se posadit na lavičku – podle nálady na rušnější hlavní trase, anebo v klidnějším zákoutí mezi stromy. Když vás přepadne hlad či žízeň, zavítáte do jižní části s prodejními stánky, u stolků kolem nich ale můžete vytáhnout i vlastní svačinu (nikdo z prodejců vás nebude vyhánět). Pouze kouřit se tu nesmí. Pokutu nedostanete, jen vás na zákaz upozorní hezká slečna s odznakem pořádkové služby. Když cigaretu uhasíte, s milým úsměvem poděkuje. Poblíž stánků najdete velký model Manhattanu se všemi ulicemi a mrakodrapy. Na severu trasy je zase jiná atrakce – koutek se stavebnicí Lego, kde si každý může přistavět svůj kousek sci-fi velkoměsta.
To vše je zarámováno do kultivované parkové úpravy s krásnými detaily dlažby prolínající se s trávníkem, se zbytky původního kolejiště, s lavičkami
a lehátky, stromy a keři, vodními prvky a drobnými uměleckými díly.

Vzrušující mix
High Line Park začíná na rohu Gansevoort Street a Washington Street. Právě tady se láme pravoúhlý řád nového Manhattanu, Chelsea si ponechala vlastní chaotickou síť ulic starého New Yorku. Přímo v návaznosti na výstupní schodiště dráhy bylo postaveno nové Whitney Museum of American Art podle projektu Renzo Piana. Otevřelo se pro veřejnost letos na 1. máje. „Chtěli jsme navázat na vitalitu místa,“ říká o stavbě autor. „Prvním velkým gestem je samonosný vstup, který transformuje prostor mimo budovu do velké, kryté veřejné hmoty. Na tomto místě pod High Line návštěvníci vidí do budovy
a velkými okny na západní straně až na řeku Hudson. Tady bude najednou voda, park, silná průmyslová struktura a vzrušující mix lidí.“

S architekturou slavných autorů se dráha potkává i na dalších úsecích.
O kousek dál nad 18. ulicí – mezi dráhou a řekou – stojí stříbrná budova internetové společnosti IAC, která byla postavena v roce 2007 podle návrhu Franka Gehryho. Hned vedle ní se tyčí dvacetipatrová obytná věž od Jeana Nouvella s mozaikovou fasádou z 1647 skleněných tabulí.
Na několika místech se dá z dráhy sestoupit do přilehlých ulic schodišti původních stanic (nebo sjet novými výtahy). V okolí je spousta malých galerií
a klubů, dá se projít až k vodě přes park Chelsea Watersite. Ale i ze samotné dráhy je toho spousta k vidění: moderní architektura v úžasné symbióze se starými budovami, výškové budovy s maličkými domy, graffiti na cihlových zdech mezi požárními schodišti, občas i nápis „tady nefoťte“ zdůrazněný klasickou nadávkou „fuck“.
Dráha končí na úrovni 30. ulice, za její hranicí právě probíhá nová výstavba. Díváte se do obrovské stavební jámy budoucího podzemí a současně na odhalené kostry nových mrakodrapů i množství stavebních strojů a jeřábů. Dělníci v přilbách nikoho neodhánějí, komunikují s pěšími na dráze a občas jim některý hodí konec pásma, aby mohl změřit vzdálenost stavby od zábradlí.

Od občanů k architektonické soutěži
V 19. století byla Chelsea průmyslovým předměstím s fabrikami, jatkami, sklady a mrazírnami. Od přístaviště na jihu Manhattanu vedly mezi ulicemi koleje, vlaky zásobující město se křížily s automobilovou dopravou. Přestože železnice najala „kovboje“ na koních, kteří jezdili před každým vlakem a mávali praporem, docházelo ke spoustě tragických nehod. V roce 1934 se tedy přistoupilo ke stavbě visuté železniční dráhy na ocelových sloupech. Trať byla dlouhá 21 km, vlaky po ní jezdily 9 m nad ulicemi, budovami projížděly v tunelech. V 50. letech ale železnice začala upadat, konkurovala jim rozvinutá silniční doprava s velkými náklaďáky a tahači. Z průmyslové čtvrti se postupně stávalo místo oblíbené umělci, gayi a undergroundem. Fabriky se měnily na galerie, kluby, ateliéry, luxusní butiky, stylové restaurace a bydlení.
V roce 1980 projel po visuté dráze poslední vlak. Od té doby chátrala. O 19 let později vznikla z iniciativy dvou místních občanů nezisková organizace Friends of the High Line, která prosadila zachování dráhy (v době, kdy už starosta podepsal demoliční příkaz). Dnes se tato organizace stará o údržbu parku
a pořádá tu kulturní akce. Vlastní projekt parku vznikl v architektonické kanceláři Diller, Scofidio + Renfro, jeho autory jsou Elizabeth Diller, Charles Renfro a Ricardo Scofidio. Ve spojení se zahradním architektonickým ateliérem James Corner Field Operations vyhráli v roce 2007 architektonickou soutěž mezi 720 účastníky z 36 zemí.

Věra Konečná
Foto Whitney Museum, Jiřina Mikolášková, Alena Taftová a autorka