Vila v Berouně

16.05.2009 Individuální bydlení, Rodinné domy

Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka / HŠH
Objekt je navržen jako prostorová struktura – mřížka – složená z 24 krychlí.


Každá krychle představuje samostatnou objemovou jednotku, které je podle potřeby určena funkce.

Jednotlivé místnosti jsou definovány polohou a počtem obsazených polí v této pomyslné prostorové šachovnici. Do této abstraktní struktury je organizován provoz rodinného domu. Čtvercová pole jsou podle potřeby vymezena pevnými nebo posuvnými stěnami. Tyto stěny respektují základní strukturu a jsou vkládány do rastru 3 x 3 m. Pole se od sebe neodlišují a jejich charakter je určen pouze jejich náplní. Vertikální propojení některých krychlí umožňuje lépe pozorovat a vnímat geometrickou strukturu vily. Stavba je řešena jako montovaný ocelový skelet s výplněmi z betonových panelů a skla.

Autorská zpráva

Ocenění: Zvláštní cena poroty v soutěži Nový domov 2004, Čestné uznání za realizaci, Bauwelt-Preis časopisu Bauwelt v roce 2004

*

Kráska, nebo obluda?

Vzpomínám si, jak jeden můj známý po několika letech manželství řekl své ženě: „Do tebe se nikdo nezamiluje na první pohled. Až na druhý. Ale ten zanechává trvalé následky, protože pak je to na celý život.“

Kdybych měla srovnávat krásu domů a žen, pak berounský „panelák“ není líbivá bárbína s blonďatými vlásky, ale těžká intelektuálka bez pudru a haldy příčesů (nic pro muže bez odvahy a fantazie). Chápu, že v mnoha lidech naprvní pohled vzbudí spíše opovržení nebo soucit, málokdy obdiv. Stačí však krátký, ale intenzivní kontakt, dotknout se vnitřního světa, na chvíli se dívat na svět očima této nenašminkované dámy, a pak se hodnoty překvapivě začínají měnit.

Když architekti HŠH spolu s majiteli uspořádali oficiální otevření domu pro kolegy a přátele, všimla jsem si takové proměny pohledu hned u několika návštěvníků. Jeden z nich dokonce při odchodu přiznal, že dům se mu vůbec nelíbil. Jak jím ale procházel, nacházel stále více toho, co ho zaujalo, až se ho nakonec zmocnilo nadšení.

Představit čtenářům víceméně populárního časopisu tento experiment je možná trochu odvážné (větší odvahu ale vyžadovalo postavit takovou stavbu mezi podnikatelské baroko). Fotografie totiž nemohou přesně zachytit skutečné hodnoty bydlení. Nemohou vystihnout pocity, které se člověka zmocní, když se napohled nevstřícná betonová hmota začne navečer otevírat a odkrývat svůj vnitřní půvab; nezachytí, jak se život rodiny tiše propojí se zahradou a vstřebává do sebe i náboj celého dalekého okolí. Nedokážou popsat množství proměn, kterými rodina podle nálady a potřeby může atmosféru svého bytu dotvářet: když se večer zatahují rolety a rozsvěcují světla, připadá si jako na kosmické lodi, jindy má dojem, že bydlí přímo venku na zahradě, jako by zmizela hranice mezi interiérem a světem venku. Podobně se vytrácí a znovu vytváří i rozdělení vnitřního prostoru pomocí posuvných stěn a celoskleněných ploch: děti z houpačky v patře sledují televizi přes skleněnou stěnu společně s rodiči usazenými na pohodlných lehátkách v přízemí. Jsou spolu, a přitom každý ve svém. Děti pak udělají pár kroků a dospělí zmizí, zůstává jen jejich království hraček. Prozatím společné, to se ale s věkem bude stále častěji rozdělovat na osobní soukromí každého z nich.

K naplnění vlastní svobody dochází díky respektování jasných pravidel, díky srozumitelnému řádu.

Pro toho, komu se berounský experiment stále nelíbí, mám ještě názor naší přední architektky, profesorky Aleny Šrámkové: „Dům se nemá líbit, dům má plnit mnohem důležitější funkce. Má pravdivě vyjadřovat příslušnost k době, ve které byl postaven. Měl by mít sílu, měl by nést v sobě i poslání vychovávat ke kulturnosti, ke skromnosti, k pokoře.“

Věra Konečná
Foto Ester Havlová