Rodinný dům Horní Počernice

28.11.2016 Individuální bydlení, Rodinné domy

Michal Kunc / Atelier Kunc
/ Na úzkém pozemku se dům díky malému atriu otevírá do sebe a z ulice je zcela uzavřen. Prosklené plochy vzbuzují pocit bydlení přímo na zahradě.

*

Myšlenka jednoduchého kompaktního domu, otevřeného do zahrady, který bude přirozeně se svými majiteli i okolní zahradou stárnout a stane se nedílnou součástí původní zástavby.

Pozemek v katastrálním území Horních Počernic byl velmi zajímavý svým tvarem. Délka přes 80 metrů a šířka nikde nepřesahující 14 metrů způsobovala ve všech koncepčních návrzích podélné rozdělení pozemku na dvě části. Umístění stavby v přední části pozemku zase neposkytovalo majiteli dostatek soukromí. V celkovém zadání byl jeden požadavek postaven nade vše: „soukromí, a to nejen od strany ulice, ale i ze stran sousedních domů“, kterých je celkem šest.

Proto jsme se rozhodli navrhnout dům s malým poloatriem. Dům se tak otevírá do sebe a z ulice je zcela uzavřen. Umístění stavby rozdělilo zahradu na tři části: přední, kde rostou traviny a při příchodu majitele domu jej vítá, střední – poloatrium – vytvářející klidný záliv kolem ložnic majitelů a zadní, která je rodinou využívána jako opravdu soukromá zahrada.

Dům se zastavěnou plochou 160 m2 patří k těm menším stavbám, ale obsahuje vše, co rodina potřebuje. Místo garáže je z uliční strany navrženo kryté parkovací stání. Dále podél domu projdete kolem jednotlivých pokojů jak dětí, tak rodičů až ke vstupu. Vstupem se dostanete hned do samotného srdce domu – do obytné části, která se otevírá jak do atria, tak do velké zadní zahrady.

Vlastní dům je konstrukčně jednopodlažní dřevostavba v pasivním standardu. V interiéru i exteriéru byly použity světlé tóny a přírodní materiály, kterým vévodí modřínové dřevo. V kombinaci s bílou barvou a velkými prosklenými plochami máte pocit, že bydlíte přímo na zahradě.

Pozemek 1 200 m2, obytná plocha 130 m2.

Spolupráce Alžběta Vrabcová / www.dmaearchitects.com

Autorská zpráva
Foto Jan Vrabec a Filip Šlapal

*

*

*

*

*

*

*

*

*

*

*

*

*

*

*