Domek na vrchovině

13.04.2018 Individuální bydlení, Rodinné domy

Alena Bezpalcová, Tomáš Bezpalec
/ Domek se snaží nenápadně zapadnout do svého přírodního rámce, vyvolává dojem letního domu nebo větší rekreační chaty.

*

Architekti Alena a Tomáš Bezpalcovi získali před pár lety v soutěži Nový domov cenu za zdařilou rekonstrukci venkovského domu, jako architekti prokázali citlivost vůči venkovskému a přírodnímu prostředí. Není tedy divu, že i svůj vlastní domek podřídili půvabné krajině Středočeské vrchoviny. Na jeho místě dříve stávala kamenná stodola se šikmou střechou a ani nový dům neměl působit nepřirozeně nebo výstředně.
Manželé, tehdy ještě bydlící v nájmu v pražském bytě, začali stavět víceméně svépomocí už v roce 1980. Od té doby dům procházel postupnými změnami,
a jak říkají sami majitelé, není dokončen dodnes. Svému účelu ale plně vyhovuje i v třetím tisíciletí, protože jeho koncept byl řešen s rozvahou, nepodléhá módním trendům, je nadčasový. „Když pracujeme na projektu,
u koncepce i detailu sepisujeme vážné a konkrétní důvody, proč ano, a proč ne,“
říkají architekti. „Vše by mělo být podloženo, odůvodněno. Chybou mnoha domů je, že se často staví na základě pouhých pocitů.“

Celoroční „rekreace“
Výstavba domu je v našich končinách „celoživotní“ záležitostí, nebývá to řešení vlastního bydlení jen na pár nejbližších let. Pečlivý přístup tedy vyžaduje už hledání lokality, kde by člověk dokázal spokojeně bydlet celý život. Bezpalcovi byli toho názoru, že vybrané místo by jim mělo poskytnout ještě něco víc než pouhé klidné prostředí, třeba hezký výhled do krajiny. Začali vhodné místo vyhledávat na mapě podle hustějších vrstevnic, protože vyvýšené místo logicky znamená „vysoko sedím, daleko vidím“. Vytipovaná místa pak objížděli. Měli štěstí, že na okraji obce Klokočná se prodávala stodola. Uvažovali nejprve o její rekonstrukci, ale vlhké kamenné zdivo s hliněnou maltou šanci na dobrý výsledek nedávalo. Stodolu tedy zbourali
a kameny využili na venkovní schody a při úpravách pozemku.
Celý dům dává najevo, jak si jeho obyvatelé váží tradičních technologií
a přírodních materiálů. Je postavený z pálených cihel (podle současných požadavků na úspory energií ještě zateplený) a obložený tmavě mořeným dřevem, který mu od počátku dává určitou patinu. Stropy i krov střechy jsou dřevěné, podobně jako bývaly u starých venkovských chalup. Nízká sedlová střecha má plechovou krytinu. Půda byla zpočátku prázdná, ale potřeba pracovat doma si vyžádala vybudování podkrovního ateliéru.
Výraz rekreačního objektu dům získal díky tmavému dřevěnému obložení, vysoká francouzská okna (balkonové dveře) v pravidelném rastru trochu připomínají horské hotýlky, kde každé okno znamená další pokoj a z každého se vychází přímo do přírody. Okna bez parapetů ale mají svůj význam, dovolují těsné pohledové propojení pokojů s okolím a dávají jim bohaté denní světlo. Tomuto záměru se později přizpůsobilo i podkroví, kde atypické střešní okno je vysoké 2,7 m, a také za ním si člověk připadá jako venku v přírodě.

Dispoziční řešení
Poloha domu na parcele rozdělila pozemek na hospodářskou část a obytnou zahradu před domem. Jeho podélná stěna je otočena k jihu, aby všechny obytné místnosti měly dostatek slunce a krásný výhled. Před nimi se otevírá horní terasa pro letní posezení. Umístění vstupu je jiné, než bývalo
v tradičních chalupách, přestože koncepce navázala na dřívější usedlosti. „Naši předkové vstupovali vždy doprostřed dispozice domu. Toto řešení jsme ale zvolit nemohli, potřebovali jsme uzavřený hospodářský dvůr.“
Vstupní zónu v západní části domu vytváří (hned za předsíní se šatnou) obývací pokoj propojený s kuchyní, který zabírá celou šířku domu. Původně byl menší, na předsíň navazovala chodba a ukrajovala z pokoje malou pracovnu. Když se vybudoval ateliér v podkroví, mohl se pokoj rozšířit. Teprve z něho teď vychází chodba do soukromé zóny domu, která odděluje ložnice od severní strany se zázemím (spižírna, koupelny, technická místnost, domácí práce). Vestavěnými skříněmi či policemi chodba zároveň slouží i jako knihovny a úložné prostory.
Ložnice jsou maličké „kajuty na spaní“, ale jejich řazení vedle sebe umožňuje snadné proměny podle momentálních potřeb rodiny – odstraněním příček se ze čtyř malých mohou stát třeba dvě velké. Dispoziční řešení tak umožňuje určitou variabilitu a při případném prodeji nebo v daleké budoucnosti by mohlo být vhodné i pro odlišné požadavky jiné rodiny.
V interiéru byly použity většinou tradiční materiály: keramické dlažby v obytném prostoru, kam se přes léto může vcházet bez přezouvání, teraco v koupelně, palubky v ateliéru. Určitou vzpomínkou na původní stodolu najdete uprostřed obývacího pokoje: její kamennou konstrukci připomíná žulový pilíř, který v jednom místě nahradil cihelnou podporu. Také zařízení místností svým stylem odpovídá celkovému pojetí domu – dýchá z něho tradice, i když není žádným skanzenem se starožitnostmi. Žije současným životem, ale nechlubí se ani trendovým nábytkem. Je jakýmsi citlivým balancováním mezi „chalupou“ a současným bytem, elegantně se vypořádal s romantikou minulosti a dnešním pohledem na praktické bydlení. Je plný knih a věcí, které dva architekti potřebují ke svému životu a k práci, ale není přeplněný zbytečnostmi, které by sloužily pouze jako dekorace.

-věk
Foto Jaroslav Hejzlar

+

Střešní okna dodala firma Solara.

+St