Dům paní Fárové ve Slavonicích

19.04.2018 Individuální bydlení, Rekonstrukce

Roman Koucký, Šárka Malá, Iveta Chitovová
/ Pojetí přestavby zařadilo renesanční dům mezi nejvýznamnější díla současné architektury.

*

V roce 2000 udělila porota Grand Prix hlavní cenu rekonstrukci renesančního domu ve Slavonicích. Přestože novostavby bývají z pohledu kritiků nebo veřejnosti atraktivnější, nad sugestivním spojením historické a moderní architektury u slavonického domu se doslova tají dech.

Pod pojmem úspěšná rekonstrukce historického domu si lidé představí pietní
a pečlivou opravu všech konstrukcí, doplnění chybějících nebo znehodnocených částí věrnými replikami, zařízení interiérů ve stylu celého objektu. Ve většině případů tomu tak skutečně bývá. Architekti jsou často limitováni požadavky památkářů a pro vlastní osobitou práci jim mnoho prostoru nezbývá.
V případech, kdy se rekonstrukce ujme průměrný nebo dokonce špatný autor, je takový přístup dokonce přijatelnější než jakékoliv experimentování, které by historickou budovu trvale znehodnotilo. Postoj památkářů však může být ke škodě architektury, pokud zamítnou projekty výjimečných osobností. Kdyby veškeré úpravy hodnotných staveb zůstaly jen pouhými restaurátorskými počiny, nemohli bychom dnes obdivovat třeba práce Josipa Plečnika na Pražském hradě.

Ani odborníci se vždy neshodnou v názorech, jak zacházet s historickými stavbami. Jedním z pohledů, kterému dokáže porozumět i mnohý laik, je „pravdivost“, platná nejenom v architektuře, ale ve všech oborech lidské činnosti. Poctivý architekt se vyjadřuje nejen soudobými technologiemi, ale také soudobými tvary. Úctu k dochovaným hodnotám z minulosti vyjádří nejenom tím, že je pečlivě ošetří, ale především se svou prací postaví mimo ně, nechá je vyniknout, odliší současné úpravy od původní stavby. Právě takový přístup k rekonstrukci zvolili i autoři přestavby domu ve Slavonicích.

Renesanční dům byl přiveden k novému životu způsobem, který historickou stavbu vyzvedl mezi nejvýznamnější díla naší moderní architektury. Je potěšitelné, že cenu za realizaci stavby porota neudělila jen autorům Romanu Kouckému, Šárce Malé a Ivetě Chitovové, ale zvláštního ocenění se dostalo také investorce, historičce umění Anně Fárové. Bez jejího přístupu by podobné dílo nikdy nemohlo vzniknout. Osobnost majitelky domu předurčila výslednou podobu stejně jako osobnosti autorů. Její výběr architekta byl cílený, předpokládala soulad v cítění architektury a podílela se na řešení každého detailu.

Historie domu

Renesanční dům na Horním náměstí ve Slavonicích svými dvěma štíty vyvolává dojem dvou samostatných domů, ale vnitřní souvislosti vypovídají o tom, že dům byl postaven jako jeden celek. Původní jádro nejstaršího domu s obytnou místností do dvora bylo postaveno v západním křídle, ale při pozdně gotické přestavbě se dispozice domu zrcadlově obrátila. Není jisté, zda v této době měl dům už patro s obytnými místnostmi na jižní stranu do náměstí, v patře se dochovaly jen fragmenty z další, renesanční přestavby. Podle letopočtů na fasádě měl dům v polovině 16. století už raně renesanční podobu s arkýřem
a sgrafitovou výzdobou na průčelí. Ze stejné doby pochází i klenba velké síně v přízemí, kde na sloupku klenby (odhaleného ve zdivu při současném archeologickém průzkumu) byl nalezen letopočet 1546.

Kvalita domu si nevyžádala žádné úpravy po celá tři století, větším stavebním zásahem bylo až přebudování kuchyní v polovině 19. století, kdy se rušilo tzv. černé topení, a postavila se kamna, do kterých se přikládalo už přímo
v místnosti. V té době vznikly ploché segmentové klenby obou kuchyní
v západním křídle domu.

Na přelomu 19. a 20. století změnila dispozici domu výstavba nového schodiště v zadní části západního křídla, v závěrečné fázi byl dům rozdělen na pět bytových jednotek. Tato poslední přestavba znejasnila starší vývojové fáze a historickou stavbu znehodnotila.

Autoři projektu rekonstrukce vrátili domu jeho původní strukturu, a především stavbu očistili od posledních destruktivních zásahů. Odstranili příčky, které rozdělovaly velké obytné prostory nebo z nich vykusovaly provozní zázemí bytů, v přízemí obnovili klenutou vstupní síň se středním sloupkem. Přistavené zadní schodiště od provozu domu zcela oddělili a v centrální poloze dispozice, kde při průzkumu byly nalezeny zbytky původního schodiště, postavili nové, odpovídající provozním vztahům i svému významu.

Soudobé prvky v domě

Východní křídlo v přízemí bude v části do náměstí využíváno jako obchod se skladem, hlavní vstup do domu zůstal v západním křídle přes klenutou síň. Na vstupní prostory navazuje nejstarší část domu, bývalá černá kuchyň, ze které se stalo „muzeum“ pro prvky stavby a předměty nalezené při průzkumu. Nad ním v patře, na místě kuchyně se segmentovou klenbou, zůstává kuchyň
i dnes, přístupná z haly (a s ní propojená i oknem), do které se vystupuje novým centrálním schodištěm.

Kuchyni je nejblíže obytná místnost s arkýřem uprostřed venkovní zdi a dalšími dvěma okny do náměstí. V tomto společenském prostoru, salonu
s vystaveným triptychem Libora Fáry „Pocta Duchampovi“, stojí naproti arkýři vysoký krb, jehož umístění na ose (po obou stranách je doplněn dveřmi) je kompoziční protiváhou arkýře. Do oken se vrátily vnější kamenné kříže odpovídající členění oken, byly odhaleny zbytky freskové výzdoby arkýře, ale krb jako nový prvek dostal ryze současnou podobu strohé stěny
s cementovou omítkou.

Sousední pracovna na jedné stěně s odhalenou renesanční omítkou je
s intimní částí bytu (ložnicí) propojena „tunelem“, nejvýraznějším moderním prvkem, který byl začleněn do dispozice domu. Jeho hmota, podtržená šedivou cementovou omítkou, na obou koncích prostupuje do prostoru místností. Je spojujícím prvkem, a současně archivem obrazů a fotografií. Na tunel navazuje po jedné straně šatna, naproti ní koupelna, která je už čistě soudobým interiérem s nerezovou sprchovou vanou, smrkovým roštem na podlaze nebo s roštovým lehátkem pro relaxaci. Velmi efektní je sestup z koupelny do suterénu, přechod z moderní koupelny po schodišti, které je výjimečným výtvarným dílem, do kamenných gotických zdí s klenbou. Prostor pro nerezový bazén přisvětlují malá okna do zahrady, skla vsazená do kamene přímo bez jakýchkoliv pohledově rušivých rámů.

Dochované části domu, které vypovídají o jeho vývoji, byly ponechány viditelné velmi sugestivním, téměř analytickým způsobem (například v ložnici zůstal segment obnaženého pozdně gotického zdiva s oknem, se sklem stejně jako v suterénu zasazeným přímo do kamene). O to působivější je jejich kombinace se soudobými prvky, které zůstávají konstrukčně strohé, tvarově stejně prosté a čisté jako původní architektura. Moderní tvarosloví se začlenilo do gotiky a renesance s takovou elegantní samozřejmostí, že nenechává nikoho na pochybách: rekonstrukce slavonického domu se stala jednou z nejvýraznějších realizací naší současné architektury.

Věra Konečná
Foto Ester Havlová

*

Anna Fárová (1. června 1928 – 27. února 2010) byla česko-francouzská historička umění. Vystudovala francouzské gymnázium v Praze a dějiny umění a estetiky na Filosofické fakultě UK. Specializovala se na dějiny a kritiku umělecké fotografie. Pořádala výstavy českých i zahraničních fotografů doma
i ve světě a psala monografie fotografů. Napsala řadu knih o významných českých i zahraničních umělcích.

Její matka byla francouzská profesorka Anne Moussu, otec Miloš Šafránek byl diplomat. V Paříži se Anna setkávala s významnými umělci té doby, osobně poznala například Bohuslava Martinů, Jana Zrzavého, Josefa Šímu nebo Františka Tichého. Po přesídlení do Prahy navštěvovala schůzky surrealistů, kde se seznámila s Karlem Teigem i se svým budoucím mužem, výtvarníkem Liborem Fárou (1925–1988).

Do roku 1970 měla svobodné povolání, od roku 1970 do roku 1976 působila na FAMU a v Uměleckoprůmyslovém muzeu, po podpisu Charty 77 byla propuštěna. Od roku 1995 působila ve vědecké radě Uměleckoprůmyslového muzea. Přednášela na univerzitách ve Francii, USA i Velké Británii, překládala
z francouzštiny. Napsala řadu knih o významných českých i zahraničních umělcích, například o Františku Drtikolovi, Josefu Sudkovi, Robertu Capovi, vůbec první monografii o Cartier Bressonovi, Werneru Bischofovi, členech agentury Magnum a dalších (Jiří Jeníček, Eugen Wiškovský, Jindřich Štyrský, Josef Koudelka, Eva Davidová). Vytvořila a uspořádala fotografickou sbírku
v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v roce 1964 organizovala výstavu 7+7, v roce 1974 výstavu Osobnosti československé fotografie I, roku 1981 organizovala výstavu 9&9 v klášteře v Plasích, na které vystavovalo 18 českých umělců, ale pozvání přijaly i významné osobnosti světové fotografie.

Za svou práci získala množství významných vyznamenání v USA, Německu
a dalších zemích. Ve Francii byla jmenována Rytířkou řádu umění a literatury, roku 2002 získala české státní vyznamenání Medaili Za zásluhy, v roce 2006 obdržela titul „Osobnost české fotografie roku za dlouhodobý přínos fotografii“.

Zdroj: Wikipedie