Byt se vzpomínkou na Adinu

07.02.2018 Rekonstrukce

Ivana Dombková / I. D. Architektura
/ Přes moderní vybavení zůstává v interiéru kousek atmosféry z doby, kdy tu bydlela hvězda českého filmu Adina Mandlová.

*

Každá etapa života má na uspořádání bytu odlišné požadavky; mladá rodina se musí přizpůsobit dennímu režimu s malými dětmi, ve středním věku pak manželé zůstávají v bytě sami a jejich prioritou je pohodlné a bezkonfliktní bydlení, možnost věnovat se vlastním zájmům, odpočinek a relaxace po příchodu ze zaměstnání. Právě do této fáze se dostali majitelé zakoupeného bytu v domě z počátku 20. století a přáli si ho přizpůsobit svým potřebám. Měli jasnou představu o tom, jak chtějí doma trávit svůj čas, navíc se zajímali
o kulturu bydlení a vážili si hodnot, které se v bytě dochovaly z jeho původní podoby.
Zjištění, že v bytě kdysi bydlela Adina Mandlová, bylo pro majitelku dalším důvodem, proč si prvorepublikový byt okamžitě oblíbila. Osobitou herečku velmi obdivovala, četla knihy o jejím životě i autobiografii „Dneska už se tomu směju“.
Pro autorku byli majitelé ideálními klienty – kultivovaní, s vlastními názory, rovnocenní partneři pro vzájemnou spolupráci. Ponechali jí volnou ruku při vytváření interiéru, ale zadání přestavby zcela přesně formulovali. Přáli si zachovat atmosféru bytu, využít dochovaných prvků, ne však za každou cenu: kde to bude vhodnější, raději zvolit nové řešení se současným vzhledem. Určili také materiály, které v bytě chtěli mít, stanovili své nároky na provoz domácnosti a snadnou údržbu.

Vstupní kuchyně
Zásadní roli při úpravách dispozice sehrál požadavek, aby kuchyň byla co nejblíže vstupu. Majitelka ráda vaří, ale chtěla od kuchyně oddělit zbytek obytného prostoru, ten už měl sloužit pouze klidnému, ničím nerušenému odpočinku obou partnerů.
Kuchyň tedy tvoří jakousi vstupní halu. Pouze přímo za dveřmi je v malém zákoutí umístěna lavice s botníkem a nad ní prostor pro rychlé odložení kabátů, ale přitom se hned po vstupu do bytu otevírá pohled do velké
a pohodlně zařízené „obytné“ kuchyně. Vysoká sestava úložných skříní se zabudovanou chladničkou má zakomponovaný výklenek na mytí nádobí, naproti stojí nízký ostrůvek s varnou deskou, ke kterému těsně přiléhá podlouhlý stůl pro příležitostné stolování. Slouží nejenom pro rychlou snídani; tady s majitelkou sedává vnučka při svých častých návštěvách. Může babičce pomáhat s přípravou jídla a povídat si s ní, mají tu svůj vlastní „holčičí“ svět.
Uprostřed protější stěny kuchyně jsou umístěny další vysoké skříně se zabudovanými spotřebiči, na ně navazuje hospodářský balkon, který kuchyň prosvětluje denním světlem, z druhé strany skříní se vstupuje do místnosti pro domácí práce.
Na rozdíl od jídelny a obývacího pokoje nemá kuchyň dubovou podlahu, dlažba však s dřevinou koresponduje barevně. Při výběru se respektovalo další speciální přání majitelky, aby barva ladila také se srstí psího člena rodiny (a věčně vypadávající chloupky nebyly tolik vidět). Dub našel uplatnění na stole a částech kuchyňské sestavy, kuchyň má tedy stejné pojetí jako klidová část obytného prostoru – převažuje bílá barva a dub, kombinaci doplňuje šedivá na pracovní desce, obložení výklenku nebo na čalounění židlí.

Společenský prostor
Ke stolování se volně prochází vysokým otvorem bez dveří, kuchyň rozhodně není izolovaným prostorem bez přímé návaznosti. Jídelna je však srdcem bytu, z ní je přístupný nejenom obývací pokoj, ale také dvě ložnice a koupelna. Tady se prolínají všechny funkce bytu, setkávají se tu také nejbližší příbuzní
a návštěvy.
Důležitému postavení odpovídá i zařízení jídelny. Dubový stůl jako symbol rodiny stojí uprostřed, je zvýrazněn šedivým kobercem a velkým závěsným svítidlem, důstojnou kulisu mu vytváří vysoká knihovna z dubových polic. Pravidelný čtvercový rastr má v sobě určitou vznešenost a uklidňující řád, přitom i zabydlenost, kterou mu dodávají knihy a drobné osobní předměty. Knihovna přes masivní konstrukci polic opticky místnost nijak nezmenšuje, působí vzdušně, viditelná totiž zůstává bílá stěna za ní a dvířka ve spodní řadě jsou rovněž „nehmotně“ bílá.
Z jídelny se otevírá přímý pohled do obývacího pokoje vybaveného pouze rohovým sezením, skleněným stolkem a nízkými skříňkami na stěně
s televizorem. Jednoduché vybavení vyjadřuje relaxační funkci pokoje, kde se má pouze odpočívat, číst, sledovat filmy nebo si jen tak povídat. Útulnost
a dojem tradičního interiéru navozují jemné textilní závěsy, které při zatažení oddělují od vlastního pokoje rizalit s oknem a radiátorem.

Intimní zóna bytu
Byt má k dispozici dvě ložnice, mohl tak vzniknout samostatný „pánský“
i „dámský“ pokoj, oba jsou vybaveny manželským dvojlůžkem. Pánská ložnice obsahuje také počítačové pracoviště, dámská ložnice je naproti tomu zařízena v romantičtějším stylu; kromě šatních skříní a komody je tu také pohodlné křeslo s podnožkou a stojací lampou. Retro vzhled křesla se zlatavým čalouněním připomíná předválečné období, je jakousi vzpomínkou na někdejší majitelku Adinu Mandlovou.
Uprostřed mezi oběma ložnicemi je umístěna velká koupelna s vanou, sprchou, umyvadlem a toaletou. Na stěny i podlahu bylo použito vekoformátových obkladů z desek 300 x 100 cm, spáry mezi nimi jsou nitkovité, takže vytvářejí dojem jednolitých bezesparých ploch a udržují se snadno v čistotě, jsou i příjemným kontrastním podkladem pro bílou sanitu. Sprcha je od prostoru oddělena pouze čirým sklem bez rámu, koupelnu tedy opticky nezmenšuje, určitého zvětšení se naopak dosáhlo dvěma velkými zrcadly. Nad umyvadlem dostalo zrcadlo široký dřevěný rám, který záměrně narušuje strohý minimalistický styl a dává koupelně „lidský“ rozměr.
Koupelna je druhotně přisvětlena denním světlem z jídelny přes prosklený pruh pod stropem. Protože je ale jídelna v centru bytu, využilo se všech dostupných způsobů, jak přivést do středu dispozice co nejvíce světla z obou stran bytu. Kromě volného průchodu z obývacího pokoje a kuchyně pomáhají prostor prosvětlit také skleněné nadsvětlíky nad dveřmi z ložnic.

Tradiční atmosféra
Rekonstrukce se snažila zachovat a opravit dobové prvky bytu, především okna včetně kování. Původní žebrové radiátory už nebyly použitelné, ale podařilo se zajistit výrobu replik. Nové jsou naopak všechny dveře, a je to přiznáno i současným tvaroslovím, protože změny dispozice si vyžádaly
v příčkách nové otvory. Atmosféru, která je pro staré domy charakteristická, navozuje především velkorysost prostorů, přispívají k ní také dřevěné podlahy a dřevěný nábytek. Dojem návaznosti na tradice – přes moderní zařízení – vzbuzuje noblesa stylu.
Spolupráce architektky a klientů probíhala ve vzájemné toleranci, v souladu. Na dotvoření bytu se majitelé podíleli vlastním výběrem některých kousků nábytku, harmonicky ho doplnili oblíbenými výtvarnými díly, k nimž patří především obrazy malíře Karla Demela.

Věra Konečná
Foto Ivata Kopicová