Střešní nástavba, Praha Malvazinky

30.08.2011 Půdní byty, Rekonstrukce

HŠH architekti
Ke stávajícímu krovu je přisazena nová hmota s rovnou střechou předstupující přes půdorys celého domu.

+

Autoři: Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka, Simona Fišerová, Jan Kolář

+

Stávající půdní prostor řadového rodinného domu z třicátých let 20. století nevyhovoval svojí dispozicí novým nárokům majitele. Rozhodli jsme se o razantnější řešení, které jednak vylepšuje funkční uspořádání podkroví,
a zároveň výrazně zvětšuje celkovou půdorysnou plochu bytu.

Ke stávajícímu krovu je přisazena nová hmota s rovnou střechou předstupující přes půdorys celého domu. Nová hmota masky je propsaná i do interiéru, včetně prořízlého hledí, které reaguje na výškové uspořádání vnitřku. Velký průzor hledí je obrácen severním směrem na Prahu. Díky střešním světlíkům umístěným nad jídelním a konferenčním stolem je do obývacího prostoru přivedeno jižní světlo. Stará část podkroví je ponechána v bílé barvě s dubovou podlahou. Nová maska je z OSB desek, krytá z vnější části titanzinkovým plechem. Další vložené prvky, jako je koupelna, WC, kuchyně
a nábytek, jsou barevně odlišeny od původního podkroví.

Užitná plocha 120 m².

Autorská zpráva
Foto Ester Havlová

+

Jako kritika na půdní nástavbu na Malvazinkách se svého času objevil na internetu názor (mimochodem anonymní), že více takových zmrzačení původní zástavby, a Prahu můžeme rovnou zbourat celou. Domnívám se, že více takových názorů, a z Prahy se stane skanzen, kde lidé budou žít jako v předminulém století, ne-li přímo ve středověku. Ostatně centrum Prahy už teď slouží spíše jako atrakce pro turisty než živoucí město 21. století.

Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka získali za své realizace mnohá ocenění na domácí i zahraniční architektonické scéně, dvakrát byli za ČR nominováni na Cenu Miese van der Rohe. Jsem přesvědčena, že budoucí generace studentů architektury je budou mít ve svých učebnicích právě pro novátorský přístup, zatímco mnohé „opatrné“ či obecně více „líbivé“ stavby upadnou v zapomnění jako bezvýznamná stopa naší epochy.

Avantgardní architektura mívala v každé době více odpůrců než stoupenců, dokonce i mezi odborníky. Mnohé studentské práce dnes slovutných architektů jejich pedagogové vyvěšovali na nástěnky jako odstrašující příklady. Jaroslav Fragner byl ze zastaralého myšlení na pražské technice natolik znechucený, že v roce 1923 ze školy odešel…

Ale vraťme se k půdní nástavbě. Šikmá střecha je pro staromilce často jediným symbolem tradice, jakýkoliv zásah do ní (ať už ve městě, nebo na vesnici) chápou jako nepatřičný a neuctivý. Šikmá střecha je na mnoha místech podmínkou nové výstavby, dokonce i ve městě konstruktivismu, Zlíně. Plochá střecha se paradoxně nepovoluje ještě sto let po své první realizaci v Praze
(z roku 1911 pochází Bílkova vila nebo projekt Josefa Rosipala na Městský siročinec, obě budovy nedaleko Pražského hradu). Když se ohlédneme do ještě hlubší historie, šikmou střechu sice nalezneme na všech venkovských domech, kde měla opodstatněnou funkci jako sklad sena či slámy, ve městech ale byla architektům evidentně trnem v oku. Tam totiž byla půda pouhým skladištěm nepotřebných věcí a líhní holubích parazitů, stavěla se jen proto, že soudobé stavitelství jinou střechu než krov technicky neumělo. Jako by se architekti za tento nedostatek styděli a přáli si být o krok dál, už na renesančních domech překrývali směrem do ulice šikmé střechy odlišně tvarovaným štítem – anebo rovnou atikou, která plochou střechu alespoň předstírala. (Dnes nás naopak úřady nutí vracet se o spoustu kroků zpět.)

Obydlování prázdných půd je jistě rozumné využívání rezerv každého města, aby se hranice sídel nemusely zbytečně rozšiřovat na úkor krajiny. Pokud ale chceme přemýšlet opravdu rozumně, pak také uznáme, že pro bydlení je šikmá střecha zcela nesmyslná. Zvláště v době, kdy plochá střecha už je technicky lépe zvládnutá a méně problémová než zateplené podkroví.

Šikmá střecha nedovoluje využívat plně celou plochu půdorysu, nevyuživé prostory v okrajích půdy a ve špičce krovu zbytečně vytápíme. Za dražší provoz máme jedinou „výhodu“ – každou chvíli si otloukáme hlavu o šikmé stěny nebo trámy, stačí chvilka nepozornosti třeba při luxování (mohu potvrdit z vlastních bolavých zkušeností v našem půdním bytě). Vlastně ještě další „výhodu“ nám šikmé střechy ukázaly při sněhových nadílkách loňské a předloňské zimy. Padající laviny těžce zranily několik chodců a poškodily množství automobilů…

Nástavba, jakou zvolili HŠH na Malvazinkách nebo Roman Koucký u přestavby bytové vily v Xaveriově ulici, je příkladem logického a oprávněného přístupu architekta k vytvoření plnohodnotného bydlení na střechách domů. Obě stavby najdete blízko sebe na Praze 5 (viz ortomapa), stejně jako podobně koncipované vysoké vikýře na půdě Martina Matisky a Petra Uhlíka. Všechny realizace najdete tento týden také na našich stránkách.

Zřejmě se zase někomu nebudou líbit, ale jen houšť a bez obav. Pražský hrad nám kvůli snaze vytvářet kvalitní obytné prostředí nikdo nezbourá.

Věra Konečná