Dva půdní byty

22.01.2014 Půdní byty

Martin Matiska, Petr Uhlík
Dobrá koncepce s velkými vloženými vikýři vyřešila v malém, původně nízkém půdním prostoru bydlení pro dvě mladé rodiny.

Velká půda činžovního domu z padesátých let byla rozdělena na čtyři bytové jednotky, architektům Martinu Matiskovi a Petru Uhlíkovi připadly dva stejné sousední prostory, jen zrcadlově převrácené, každý z nich měl plochu kolem 75 m². Své bydlení museli řešit tak, aby vyhovovalo životu prozatím bezdětných dvojic i společné práci obou architektů, ale přitom se dalo postavit velmi levně.

Návrhu nechybí originální nápady, takže výsledný prostor i přes malou plochu působí velkoryse a má charakter střídmé, kultivované architektury. Jeho realizace získala Čestné uznání v Grand Prix architektů.

Řešení prostoru

Půdní prostory byly vymezené nejenom podlahovou plochou, ale navíc výškově ještě stísněné konstrukcí poloviny valbové střechy, takže převážná část prostoru byla v původní podobě pro bydlení téměř nepoužitelná. Výhodou však bylo, že ke svým bytům mohli přičlenit ještě další prostor (dvakrát 20 m²) ve vyšší části krovu, kde střecha prochází nad chodbou se schodištěm. Tady bylo možné na místnosti navázat ještě stejně velkou plochou venkovní terasy.

Spodní úroveň obou bytů je řešena jako vlastní bydlení rodiny, otevřený obytný prostor se začleněnou kuchyní i prozatímní ložnicí. Jeho výšku architekti zvětšili pomocí velkých vikýřů se souvislou řadou svislých oken. Hlavní vikýř vede do ulice, druhý o něco menší je umístěný na sousední kolmé stěně, takže nízký valbový krov s nepodchodnou výškou se v místnosti projevil jen jako malá část v jediném rohu. Místo šikmých stěn tak získali místnosti s téměř rovnými stropy, místo malých střešních oken bez výhledu mají okna, která poskytují výhledy a kontakt s okolím.

Autoři nechtěli obytnou místnost zmenšovat ani příčkami oddělujícími hygienické zázemí bytu, koupelnu a toaletu tedy do ní vložili jako uzavřené „krabice“, které nedosahují až ke stropům a nenarušují dojem volného a otevřeného prostoru. Jejich tesařská konstrukce je obalena zvenčí i zevnitř šedivými cementotřískovými deskami Cetris (jsou odolné vodě). Koupelnová „krabice“ z vnější strany přechází v šatnu otevřenou do ložnice, a je zakončená skleněnou stěnou, kterou do koupelny prochází denní světlo. Druhá „bedna“ s toaletou a šatními skříněmi funkčně vymezuje vstupní předsíň, směrem ke kuchyni vytváří výklenek s policemi (spižírnu) a v nad ním je opět prosklená část, která záchod druhotně přisvětluje.

V komunikačním uzlu, kde se z předsíně vchází do obytného prostoru, je postaveno jednoduché ocelové schodiště s dřevěnými stupni. Výstup do patra osvětluje střešní okno v nejvyšší části půdy. Tady se kolem malé úložné komory s pračkou prochází do druhého prostoru s terasou. V prvních letech bydlení sloužil oběma architektům jako společný ateliér, proto zůstal volně propojený a přístupný z obou bytů. Dnes už se ateliér přesunul na jinou adresu, a prostor se rozdělil na nové samostatné ložnice s koupelnami (předem při stavbě byly připraveny rozvody vody a odpady na připojení sanitárního zařízení), obytný prostor ve spodní úrovni zůstal volnější pro denní provoz.

Konstrukční úpravy

Jednou z největších výhod bytového domu, kde se půda stavila, byla doba jeho vzniku. Oproti starším domům už mají budovy z padesátých let železobetonové stropní konstrukce, nehrozí tedy nebezpečí prohnilých a neúnosných dřevěných trámů v podlaze. Nové podlahy se mohou pokládat na původní beton bez náročných stavebních úprav. Na desky MDF v obytné místnosti se položily levné smrkové palubky finálně ošetřené olejovým nátěrem, v předsíni desku MDF doplnila cementová stěrka.

V celém spodním prostoru půdy byly jen dvě plné vazby krovu s vazným trámem nad podlahou, u prvního z nich se mění úroveň podlahy mezi kuchyní a jídelní částí (kuchyň stojí na pódiu), kus druhého vazného trámu se odstranil a jeho zbývající část byla staticky zajištěna; za ní vzniklo druhé pódium, na kterém je umístěná prozatímní ložnice.

Také další úpravy půdy byly podmíněny věkem domu. V historické budově by památkáři nepovolili velkorozměrné vikýře, zamítli by je dokonce i v případě, kdyby objekt stál v památkové zóně. Pověstná kapička štěstí však architektům přála – hranice zóny vede právě jejich ulicí a zahrnuje jen domy protější.

Přestože se oba autoři snažili o nejlevnější možné řešení, na kvalitu a velikost oken měli vysoké nároky. Jde totiž o prvek stavby, který tu zásadním způsobem ovlivnil kvalitu bydlení. Okna ve vikýřích mají velké rozměry a francouzská okna ve vyšším podlaží tvoří celou obvodovou stěnu, z tohoto důvodu se nejprve uvažovalo o náročné ocelové konstrukci. Dřevěná eurookna jsou levnější variantou, ale lepené dřevěné profily velmi dobře splňují požadavky na kvalitní a tvarově stálá okna s dvoustupňovým těsněním a vhodnými tepelněizolačními vlastnostmi skel i rámů.

Střízlivá zabydlenost

Na podobě zařízení interiéru se podepsalo už samotné stavební řešení půdního bytu. Výraznými prvky obytného prostoru jsou cementově šedivé krabice hygienického vybavení bytu a ocelová schodiště do patra. K pevnému mobiliáři patří také kuchyňská sestava z tvarově velmi jednoduchých skříněk doplněných nerezovými spotřebiči. Podobně jako u oken tu hrála roli úvaha, že šetřit se nevyplatí na věcech pevně zabudovaných a s předpokládanou dlouhou životností. Naproti tomu stůl, židle či postel se mohou pořídit i provizorní, dají se kdykoliv novými, až budou příznivější finanční podmínky.

Minimální množství nábytku odpovídá celkovému střízlivému pojetí obou bytů, stejně tak i barevnost: dřevěné konstrukce krovu byly doplněny dřevěnými podlahami a okny, zbývající vybavení v bílých a šedivých tónech ladí s cementovými deskami a podlahou předsíně. V každém z bytů je jedna výraznější barva, v jednom modrý potah postele, v druhém zelený potah pohovky.

+

Půdní byty byly postaveny v době, kdy se ceny za čtvereční metr pohybovaly v levnějším standardu kolem 20 tisíc korun. Celková plocha jednoho bytu se s horní místností vyšplhala téměř na stovku čtverečních metrů, přesto se cena bytu vešla do 1,4 milionu. Na některých pracích se oba autoři osobně podíleli (například výroba „krabic“ nebo olejování podlah), ale zásadní úspory spočívají především v dobře promyšleném konceptu a vhodné volbě materiálů, aniž by se snížila správná funkce nebo životnost.

Na ortomapě najdete další dvě stavby v blízkém okolí, které řeší kvalitu bydlení ve střešních prostorech plochou střechou – střešní nástavbu  Malvazinky a přestavbu domu v Xaveriově ulici.

Věra Konečná
Foto Jaroslav Hejzlar a archiv autorů