Architect Award 2009

22.09.2009 Soutěže

Na slavnostním večeru 22. září 2009 byly vyhlášeny výsledky soutěže pro studenty a začínající architekty.

Cílem architektonické soutěže Architect Award 2009 je pomoci najít studentům a mladým architektům místo na současné architektonické scéně, přiblížit široké veřejnosti soudobou architekturu a přilákat mladou populaci ke studiu architektury. V neposlední řadě pomůže soutěž zmapovat tvorbu začínajících architektů. Smysl této soutěže je vyjádřený mottem: „Poznejme společně architekturu, naučme se rozlišovat kvalitu a tuto kvalitu podporujme“.

Pořadatel: Společnost ABF, a.s.

Porota: Ing. arch. Ľubomír Závodný (předseda poroty), TU v Bratislavě, Ing. arch. Oleg Haman, předseda Obce architektů, Ing. arch. MgA Osamu Okamura, šéfredaktor ERA 21 a MgA Ondřej Císler, nezávislý. Jako odborný poradce byl přizván prof. Ing. arch. Josef Pechar, DrSc., Nadace J. M. a Z. Hlávkových.

Odborná porota soutěže z celkového počtu 73 prací nominovala 6 studií, 6 studií – školních prací a 5 realizací.

*

Cena Architect Award 2009 v kategorii Studie:

Mateřská škola na střeše Provozní budovy Národního divadla
Autoři: Martin Prokš; Marek Přikryl

Autorská zpráva: Objekt se nachází na střeše Provozní budovy Národního Divadla v Praze 1, obecný nedostatek míst ve školkách se dnes začíná projevovat i v centru Prahy. Najít volnou parcelu pro novostavbu školky je však v této části města velmi obtížné a jako jedno z možných řešení se nabízí využití střech. Soubor budov Nové Scény Národního Divadla, a zvláště ploché střechy jejich objektů jsou kontroverzním, ale příhodným místem – minimálně k zamyšlení. Jedinečné, exponované místo, dobrá dostupnost a doposud nevyužitá plocha. Školka zde může sloužit zaměstnancům Národního Divadla a všem obyvatelům blízkého okolí. Využíváme nosný konstrukční systém stávající provozní budovy. Objekt školky sedí na roznášecí desce, která přenáší zatížení do 4 tuhých železobetonových jader. Napojujeme se také na stávající vertikální komunikace – výtah a úniková schodiště. Poslední patro provozní budovy je čistě technické, což usnadňuje rozvody vody a kanalizace. Školka je sestavena výhradně z kontejnerů o rozměrech 9,0 x 3,0 m, 6,0 x 3,0 m a 3,0 x 3,0 m, které vyplňují modulovou mřížku. Tvar mřížky je co možná nejvíce přizpůsoben nepravidelnému půdorysu střechy. Vstup do školky je z parteru Provozní budovy. Předpokládáme 20 dětí v jedné třídě. Školka se uzavírá před hlučným okolím a atrium se snaží alespoň částečně nahradit chybějící plnohodnotnou zahradu s hřištěm.

Zdůvodnění poroty: Projekt vyniká koncentrovanou a bohatou invencí, a ačkoliv bude stěží kdy realizován, přináší do tvůrčího diskursu o současné architektuře Prahy radost a hravost. Navazuje na progresivní typus atriové školky a rozvíjí úsporný koncept modulární výstavby. Inteligentně zlehčuje těžkopádnost výrazu Pragerovy Nové scény.

Cena Architect Award 2009 v kategorii Realizace:

Tomar Environmental Monitoring and Interpretation Offices, Tomar, Portugal

Autoři: Nuno Griff; Architects Albuquerque Goinhas; Augusto Marcelino; Cristina Mendonca; Luis Baptista; Pedro Patricio; Sofia Antunes (přihlašovatel EMBAIXADA)

Autorská zpráva: Projekt se soustřeďuje na zpětnou přeměnu bývalé zchátralé infrastruktury, která hraje významnou roli v sociálním a urbanistickém konceptu města Tomar v Portugalsku, i když bez jakéhokoliv zvláštního architektonického zájmu. Tento objekt se nachází na okraji historického centra uvedeného města a byl podroben několika rozšířením a změnám v průběhu let, přičemž sám je ohrožený určitým úpadkem a neodpovídajícím stavem pro zamýšlené použití. Nový program zahrnuje dvě rozdílné oblasti: veřejnou oblast pro výstavy, setkání a jídelnu, jakož i privátní oblast sestávající z poslucháren a ubytovacích zařízení pro pozvané umělce. V konfrontaci s regulačními plány tento projekt zachovává vnější externí obvodovou konstrukci, zatímco její zchátralá vnitřní část je zcela vybourána. Z tohoto důvodu a kvůli funkčnímu programu se bude nová stavba sama etablovat jako anatomie stávajícího objektu. Privátní oblasti jsou definovány objemově v rámci konstrukce a jsou optimalizovány z hlediska obyvatelnosti. Každá z nich má vlastní přístup, atmosféru, identitu, tvar, použití a rozměry. Společenský život, výstavy a setkání se odehrávají ve vmezeřeném prostoru kolem nové konstrukce a jsou charakterizovány a organizovány na základě pragmatických akcí, jež jsou předurčeny uzavřenými prostorami. Stávající objekt vyžaduje nové pojímání interiéru, které se přenáší a transformuje do jednolitého a hermetického prostoru s využitím bílé matové barvy a matového epoxidového pryskyřičného nátěru. Pro organismus, který dotváří interiér, byl vytvořen a vyvinut určitý druh povrchové vrstvy. Jedná se o materiální provedení, které je chápáno jako abstraktní a expresionistické zároveň. Stopy tohoto „animálního působení“ byly namalovány lesklou bílou barvou a lesklým epoxidovým pryskyřičným nátěrem. Jedná se tak vlastně o jakýsi nový interiér uvnitř prostoru daného interiéru. Objekt lze tedy vnímat jako systém schopný vytvářet prostor nainstalovaný ve slupce, která byla postupným způsobem vypouštěna, a poté zase nafouknuta novou a podivnou formou života.

Zdůvodnění poroty: Zcela netradiční příklad rekonstrukce a konverze průmyslového objektu na začátku historické části portugalského města Tomar. Originální železobetonová vestavba dělí vnitřní prostor objektu na veřejnou část – místo sociálních kontaktů a potkávání lidí (kavárna, výstavní prostory) a privátní část sestávající z ubytovacích zařízení pro pozvané umělce. Tyto privátní oblasti jsou objemově definovány vloženou železobetonovou konstrukcí a jsou barevně rozlišeny v rámci pojetí interiéru veřejného prostoru, který je založen na kontrastu bílé matové barvy a tmavého matového epoxidového nátěru. Jedná se o vynikající příklad transformace při zachování historické stopy původní urbánní struktury.

Cena Architect Award 2009 v kategorii Studie – školní práce:

Muzeum kubánských uprchlíků, Miami, Florida
Autor: Martin Kropáč

Autorská zpráva: Horizontální lineární monument, 200 metrové prodloužení 5th Street zabíhající do Atlantického oceánu, navazuje na městský grid a ukončuje městský bulvár, páteř jižního cípu Bay Harbor Islands. Pohled na Oceán z místa Muzea je chápán jako základní exponát Muzea vystihující jeho myšlenky a cíle. Ztělesňuje pocity lidí hledajících pevný bod v nekončícím pohybu vln, lepší budoucnost a naději v nové zemi. Obzor nekončícího moře je nejvýznamnějším, všudypřítomným prvkem vnímaným námořníky, plavci, návštěvníky pláže z pevniny i moře. Tato linie je fundamentálním prvkem v koncepci Muzea. Nejvyšší bod Muzea, pochozí platforma vedoucí z města do moře, k Muzeu, nepřekračuje úroveň 5th Street, +5 m n.m. Ukazatel směru, podobný směrovým šipkám na silnicích, je vykreslen na pochozí platformě Muzea. Vyznačuje symbolicky směr proudu uprchlíků, kteří podnikli nebezpečnou uprchlickou pouť na Floridu. Nečekaný element vzbuzuje zvědavost návštěvníků mola pokračovat dál proti takto předepsanému směru, aby dospěli k výhledu na horizont a (netušenému) vstupu do Muzea. Využitím rekurence přílivu a odlivu je dosaženo efektu zaplavení části pochozí terasy vybíhající do moře. Na konci objektu takto vznikne ostrov 10×10 metrů. Návštěvník, dost možná zaneprázdněný výhledem na moře, takto nečekaně uvězněn, může zažít pocit izolace od pevniny, od zbytku světa (výška pochozí terasy je umístěna do středu slapové rekurence tak, aby i při nejvyšším přílivu byl návrat možný, i když mokrý.) Pruh pláže South Beach v Miami je jedním z nejnavštěvovanějších míst pobřeží Atlantiku. Nekonvenční umístění stavby kolmo na směr pláže a pohybu jejích uživatelů je chápáno jako unikátní příležitost k prezentaci Muzea a jeho expozic. Budova Muzea v místě pláže se jeví jako most s pravidelným rytmem nosných prvků a volných průchodů pláží. Překvapivě při procházení je přes skleněné boční výlohy možné nahlédnout do útrob Muzea. Výkladce zároveň poskytují denní světlo expozici.

Zdůvodnění poroty: Silný koncept řešení muzea, jehož hlavním „exponátem“ je otevřený horizont moře v návaznosti na urbanistickou strukturu přilehlého sídla. Molo jako přístav i most vedoucí ke svobodě, muzeum uprchlíků jako ruka nabídnutá tonoucímu. Jasné a čitelné dispoziční řešení. Práce se světlem i mořským příbojem. Projekt se silným vnitřním příběhem.

Mimořádná cena Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových:

Revitalizace Spolkového domu ve Slavonicích
Autoři: Ing. arch. Štěpán Valouch; Ing. arch. Jiří Opočenský

Autorská zpráva: Zadáním studie bylo v historickém městě Slavonicích navrhnout přestavbu Německého Spolkového domu, vytvořit kulturně-vzdělávací centrum, které nabídne prostor pro aktivity občanského života. Na půdorysné stopě bývalé středověké hradby byl v roce 1932 postaven Německý Spolkový dům. V 80. letech 20. století byl dům přestavován na kino, přestavba nebyla nikdy dokončena. Návrh počítá s odbouráním nahodilých přístaveb z 80. let. Navýšení užitné plochy domu je docíleno zvednutím římsy o necelé patro. Tvarem a zděnými štíty je přestavěný dům blízký stodolám při obvodu města, měřítkem je jednou z institucí na hradbě starého města – škola, šatlava. Zdivo je ponecháno v pohledové podobě, je čitelným svědkem událostí 20. století zobrazených v příběhu domu. Pro scelení je opatřeno vápennou malbou, díky hře světla je čitelný jemný rozdíl mezi původním a novým. Potřebné tepelně izolační vrstvy jsou umístěny na interiérovou stranu obvodové zdi. Základním prostorovým schématem přestavby domu je umístění servisního betonového bloku mezi dva hlavní převýšené prostory. Mezi část rušnou, určenou široké veřejnosti (kavárna) a mezi část tichou, určenou účastníkům programů (sál). Do servisního bloku je umístěn výtah, toalety, promítač a šatny. Podkroví zůstává půdou. Jsou zde umístěna veškerá technologická zařízení sloužící k vytápění a větrání. Prostor je zpřístupněn a stává se galerií strojů. Spolkový dům bude vytápěn především z obnovitelných zdrojů energie. Na půdě je umístěna akumulační nádoba, do které vedou nezávislé obnovitelné zdroje tepla.

Zdůvodnění poroty: Studie Spolkového domu ve Slavonicích mezi ostatními projekty vyniká civilností, citlivostí a kvalitou svého provedení. Pokouší se nabídnout seriózní odpověď na zásadní témata lidského společenství na malém městě, reaguje přiměřeně na historický kontext, nechce převracet ani provokovat. Má potenciál stát se nástrojem kultivace polis, zdrojem radosti a poznání. Výraz domu je formován najisto, jednoduše a bez většího zaváhání.

Cena poroty:

Bydlení ve věžovém domě v Praze Holešovicích
Autor: Ing. arch. Tomáš Král

Koncept rozděluje dům na dvě části – „město“ a „nad městem“, spodní část obsahuje vstupní halu s kavárnou, nad dvě vstupní podlaží je uloženo pět pater po dvou bytech. Ve výšce 25 metrů nad zemí je dům „přeříznut” relaxačním prostorem. Ve vyšších podlažích jsou nad sebe naskládané vilové půdorysy různých dispozic, obsahující vlastní vilu, „zahradu” a dvě parkovací stání. Principem domu je provázání zahrad, vil a parkování. Navrhovaný dům se stáčí k panoramatu Pražského hradu. Západní fasáda je kolmá na tento směr. Celková výška objektu 81 metrů je přibližně srovnána se hřbetem Vítkova. Dům má 21 nadzemních podlaží o proměnné světlé výšce, jeden provozní suterén a pobytovou polosoukromou „párty terasu” nad úrovní 21. np. Půdorys domu tvoří obdélník 24×25,5 metru. Projekt nemá ambici být „superúsporným”. Očekávaná vysoká cena jednotlivých bytů je částečně v rozporu s ekologičností. Ekologický přínos projektu vidím v koncentraci programu. Sousedství s centrem a návaznost na městskou dopravu omezí budování další dopravní infrastruktury. Projekt přivádí nové obyvatele do centra Prahy. Ukazuje výškový dům jako jednu z přirozených alternativ uspořádání bydlení. Vše je řešeno na úsporném půdorysu. Kavárna začleňuje dům do života okolí, nedovolí ho izolovat.

Zdůvodnění poroty: Projekt se vyslovuje k naléhavé otázce zahušťování dnešních měst a zvyšování kvality obytného prostředí – přestože téma výškových budov je velmi náročné k uchopení, a to zvláště v centrech historických měst, jako je Praha, projekt rozhodně nepostrádá inovativní charakter a poctivost v hledání možných budoucích řešení.

Cena mediálního partnera:

Plovárna Jenštejn
Autorka: Michaela Roženská

Autorská zpráva: Plovárna v Jenštejně vytvoří zázemí pro koupající se návštěvníky a místo pro odpočinkové aktivity, součástí objektu je také kavárna s jednoduchým občerstvením, která je určena k celoročnímu využití. Vesnice Jenštejn je mimořádně urbanisticky zachovalá. Vznikla jako typ okrouhlice a její urbanismus je i dnes jasně rozpoznatelný. Náves s radiálně uspořádanými domy tvoří její centrum, blízký středověký hrad je dalším význačným bodem obce. Směrem k jádru vesnice vede dlouhé údolí kolem potoka, jehož přehrazením vznikly tři rybníky. Dno údolí je oproti okolnímu terénu cca 6 metrů níže. Plovárna je umístěna v jižní části údolí, v patě severního svahu na hrázi druhého rybníka, který je jako jediný využívaný ke koupání. Stavba je umístěna ve svahu, volná hráz nebyla narušena, zůstala volná a umístěním plovárny je podpořeno její volnočasové využití. Tok údolí nebyl přerušen, ale podpořen podélným umístěním plovárny s jasně vymezenými „štítovými“ fasádami. Stavba je v co nejbližším kontaktu s rybníkem, ale respektuje ho, pouze se ho dotýká. Architektonické řešení plovárny je z velké části určeno jejím řešením urbanistickým, také měřítkem hráze, rybníka a vesnice a orientací ke světovým stranám. Velká francouzská okna jsou orientována na sever, nemusí být stíněna. V létě vrhá plovárna stín na dřevěnou terasu a poskytuje útočiště před sluncem, které jinak osvětluje celou hráz. Stavba je navíc navržena v co nejtěsnějším kontaktu s terénem a okolím. Architektonické ztvárnění interiéru, exteriéru a parteru se prolíná – materiálově i výškově. Vstup do kavárny i do plovárenského zázemí je z terénu.

Zdůvodnění poroty: Jednoduchá stavba pro všední den, citlivě zasazená do kontextu malé obce. S výhodou využívá svažitého terénu i orientace ke světovým stranám. Působí klidně až nadčasově. Jde o vzácný přístup k tvorbě, který nemá potřebu na sebe za každou cenu upozorňovat.

Cenu veřejnosti

na základě internetového hlasování získala studie Mateřská škola na střeše Provozní budovy Národního divadla autorů Martina Prokše a Marka Přikryla.

*

*

Rozhovor s Ondřejem Císlerem

členem odborné poroty


V čem vidíte smysl soutěže Architect Award?

Srovnání studentů různých škol a mladých začínajících architektů je jistě velká výzva. Taková soutěž tu doposud nebyla, takže Architect Award má velký smysl, vyplňuje mezeru v nabidce soutěží. Myslím, že ještě bude chvíli trvat, než se její postavení úplně doladí, protože jednak je složité porovnávat věci, které jsou velmi různorodé, a problém je také s účastí zahraničních architektů. Ti samozřejmě laťku zvyšují, a je to dobře, ale organizačně se soutěž komplikuje. Byly tu i úvahy, že by soutěž měla postihnout celý středoevropský prostor, ale to je myslím ještě v nedohlednu.

Jaký byl poměr domácích a zahraničních účastníků?

Domácích architektů bylo víc, zahraniční na soutěž narazili asi spíše náhodou a zkusili to. Ale byli velmi úspěšní, řada se jich dostala do nejužšího výběru a jeden zahraniční projekt získal cenu v kategorii realizací. Byl skutečně vynikající. Šlo o rekonstrukci starší budovy, vlastně jakousi vestavbu domu do domu, provedenou sochařským způsobem, výtvarně velmi zralým. A bylo také zajímavé, že to byla veřejně prospěšná stavba, financovaná z peněz Evropské unie.

V kategorii studií zvítězila neobvyklá stavba, mateřská škola na střeše Provozní budovy Národního divadla.

Nad tímto tématem proběhla rozsáhlá debata, zajímavá je především samotná idea domu. Autoři zřejmě částečně navázali na školní zadání v ateliéru Hájek-Šépka na Fakultě Architektury ČVUT, ale to téma je pěkné a autoři se ho zhostili svěžím způsobem. I když jsme chvíli váhali, jestli síla projektu nespočívá víc v kongeniální prvotní myšlence, rozhodli jsme se nakonec cenu udělit, protože je to přístup k architektuře, který nám byl sympatický. Autoři projekt evidentně dělali s nadšením a jejich práce je nezatížená a inspirující, zkrátka chytrá současná architektura.

Cenu v kategorii školních projektů získalo Muzeum kubánských uprchlíků. Čím vás zaujal?

Jedná se o velmi zajímavý projekt, monumentální architekturu, která pracuje s přírodním prostředím, konkrétně s mořským břehem. Dům je zčásti pod mořem, pěkně pracuje se světlem, s fungováním přílivu a odlivu. Asi by byl technicky velmi náročný na realizaci, ale přitom není nereálný. Zároveň je nositelem hlubšího smyslu. Je to projekt na závažné téma. Asi lze vystopovat významný vliv vedoucího ateliéru, profesora Bočana, ale student sám za sebe určitě dokázal naplnit úlohu beze zbytku, povedlo se udělat opravdu velkolepý dům – kdyby se zrealizoval, měl by moc pohnout myšlením lidí. Jedná se o ten typ domu, do kterého když člověk přijde, je to zážitek na celý život. Takové architektury u nás moc není.

Soutěž nebyla omezena tematicky, autoři mohli přihlásit jakýkoliv projekt?

Byla víceméně omezena jenom věkem a kategoriemi. Soutěž je tím zajímavá, ale i obtížná pro hodnocení, protože se potkají různorodé projekty, srovnávají se velmi rozdílné věci. Porotci musí velmi pečlivě vážit kvalitu v proporci ke složitosti úkolu nebo k jeho objemu.

Hodnotili jste projekty společně, nebo každý porotce individuálně?

Jako porota jsme se sešli dvakrát, nejdříve bylo ustavující zasedání, kde se dlouho rozmýšlel způsob fungování soutěže. To bylo dobře, podařilo se ideu soutěže trochu rozpohybovat, aby nedošlo k nejasnostem během průběhu. Pak jsme se sešli znovu, ale v trochu jiném složení, k samotnému hodnocení. Byla to bohatá diskuze, reagovali jsme jeden na druhého, na některých věcech jsme se shodli jednoznačně, o jiných jsme hodně diskutovali.

Souběžně bylo vyhlášeno také veřejné hlasování o projektech.

To byla aktivita pořadatele nezávislá na porotě. Nepřikládal bych hlasování velký význam, protože při něm hraje roli množství vnějších faktorů, pro architekturu samotnou méně podstatných a výsledek může být poněkud zavádějící. Odborná porota je schopná dojem líbí-nelíbí konfrontovat s odbornými znalostmi, kontextem a zkušenostmi, takže její hodnocení vždycky bude podstatně spravedlivější.

Budou se soutěžní projekty vystavovat?

Myslím, že ano. Důležité je, že se vybraly nominace, medializuje se a vystavuje více projektů, není prezentován jenom jediný  laureát z každé kategorie. Umožňuje to srovnání, debatu, a v tom vidím přínos.

Míní pořadatelé soutěž opakovat i v dalších letech?

Myslím si, že určitě ano, vyhlašovatel chce pokračovat a má ambici, aby se soutěž stala jakýmsi měřítkem kvality, získala prestiž a stala se srovnáním práce mladých architektů. Což je velmi cenné.
Věra Konečná