Tomáš Kosnar, Markéta Mráčková, Mária Ralbovská / FA ČVUT Praha
1. cenu v naší soutěži pro studenty architektury získala práce, která by se měla dostat na všechny stavební úřady v republice.

+

Projekt byl zpracován v rámci programu Erasmus na Lehrstuhl für Städtebau und Landesplanung, RWTH Aachen, vedoucí práce Rolf Egon Westerheide, Anne Eaton, Stefan Krapp. Při předávání cen ale studenti upřesnili, že myšlenka projektu vznikla už dříve, na základě výuky pedagogů pražské fakulty, z nichž jmenovali především Romana Kouckého a Jana Jehlíka.

Hodnocení poroty: Porota jednomyslně vybrala tento projekt jako vítězný, přestože – jak se píše v autorské zprávě – je to „projekt, ve kterém není jediný půdorys“. Zadání, které se zabývá rozvojem malé německé vesnice, je jistě problémem celoevropským, aplikovatelným kdekoli. Studentský tým se zabývá zásadními otázkami, jak dále rozvíjet a naplňovat malé obytné celky, a navrhuje řešení. Porota ocenila komplexnost pohledu na tento problém a formulaci nových zásad pro další možný rozvoj obcí. Pohled, který může do budoucna – více než skvěle navržené domy – formulovat kvalitnější prostředí pro život.

+

Ze záměru soutěže:

„Jsme přesvědčeni, že právě v oblasti bydlení je laická veřejnost schopná architektuře nejlépe porozumět, soutěž by tedy mohla být jedním ze spojovacích můstků mezi architekty a širokou veřejností, mohla by pomáhat veřejnosti osvětlit, v čem spočívají hodnoty kultivovaného prostředí, které by náš život mělo obklopovat na každém kroku.“

Záměr práce

Jsme přesvědčeni, že naprosto zásadním problémem současného bydlení v ČR není kvalita konkrétních domů, ale skrze populárně naučná média masivně podporovaný sen o vlastním rodinném domku na předměstí, který spolu s pochybnou koncepcí většiny územních plánů obcí vytváří prostředí, které jen stěží může být dlouhodobě přijatelné. Kvalitní domy na nekvalitně rozparcelovaném poli budou vždy jen dalšími domky v moři sídelní kaše. Dům bude přestavěn či zbořen, ale jednou danou strukturu jen těžko změníme. Chceme-li hovořit o kultivovaném prostředí a kultivovaném bydlení, musíme bezpodmínečně začít u obecných principů. Naše společnost se o sebe musí naučit starat. Začít znovu uvažovat o ekonomice a fungování sídel a tvorbě veřejného prostoru.

Záměrně zasíláme do soutěže o bydlení projekt, ve kterém není jediný půdorys. Chceme, aby si lidé začali uvědomovat, že vesnice může být něco víc než jen 3,5 metru odstupů, dvě auta, děti odkázané na odvoz rodičů a snaha „být tradiční“ požadavkem na šikmou střechu. Rádi bychom, aby se obyvatel stal opět pánem své vesnice či města – měl nad ním moc a měl za něho odpovědnost.
Práce se zabývá vývojem vesnice Antweiler na západě Německa, nedaleko Cách a Bonnu, v blízkosti hranic s Belgií a Holandskem.
Na příkladu této vesnice řešíme obecně vývoj vesnic v širším okolí velkých měst. Vesnic, které nejsou nejbližší suburbií, ale současně vesnic, které nejsou naprostým venkovem.

Práce má část analytickou a návrhovou. Návrhová část má 3 kapitoly:

1. Záhumenní cesty – otázka vztahu vesnice a krajiny a jejich hranic a prostupnost krajiny
2. Zastavovací systém – návrh prostorové, funkční a výrazové regulace výstavby se zvláštním ohledem na sociální strukturu vesnice
3. Hospodářské centrum – snaha vypořádat se s problematikou monofunkce současné vesnice

+

Když jsme připravovali finální prezentace, byla na stránkách www.archiweb.cz zveřejněna diplomová práce „Venkov a krajina“ Idy Čapounové. S nadšením jsme pozorovali, že ačkoliv se naše práce tématem liší, v některých bodech jsme nezávisle na sobě dospěli k velmi podobným závěrům. Především se nám potvrdil význam problému vztahu vesnice a krajiny a důležitosti zabývání se problémem jejich společné hranice.
Děkujeme, Ido.

+

Analýza

Antweiler leží relativně blízko Kolína a celému Porůří. Autem jsou města, jako Kolín, Cáchy, Bonn etc., snadno dostupná, přesto nemůžeme říci, že jsou blízko. Z nedalekého Euskirchenu jsou tato velká města snadno dostupná vlakem, avšak spojení mezi Antweilerem a Euskirchenem je velmi špatné. Těchto 9 km zdolává cestující hromadné dopravy stejně dlouho, jako cestu z Euskirchenu do Kolína, který je vzdálen dalších 40 km. Pokud vůbec nějaké spojení v daný den je. O víkendech je téměř nemožné se do Antweileru hromadnou dopravou dostat.
Téměř každý dospělý obyvatel Antweileru má proto auto, kterým se pohybuje po okolí, je to nepoměrně rychlejší. To je řešení na jednu stranu nákladné, na straně druhé způsobující závažné dopravní problémy jak v obci, tak v okolních městech. Zejména palčivý je problém parkování.

Velkým problémem Antweileru, stejně jako většiny ostatních vesnic v širokém okolí, je monofunkce. Zemědělství je dnes již natolik zefektivněno, že obhospodařování krajiny okolo obce uživí v celé vesnici jen dvě rodiny. Ostatní obyvatelé obce se musí živit jinak.
V obci je několik drobných živnostníků (automechanik, Edeka, holič, kavárna, pojišťovny, zámečník) a 10-15 obyvatel pracuje doma v profesích, jako např. architekt.
Významným živitelem obce je továrna TONA, která zaměstnává 15 dalších obyvatel, a je tak největším zaměstnavatelem v obci. Ostatní obyvatelé pracují v širším okolí. Hovoříme tu tedy o několika stovkách lidí, kteří každodenně dojíždějí do práce autem.
Přes den jsou ve vesnici tedy převážně jen důchodci a matky s malými dětmi.
Takto přes den vylidněná vesnice (z rodiny je každý pracovní den minimálně jeden člen autem ve větším městě) nemá šanci uživit téměř žádné obchody a služby – ty totiž nedokáží nikdy najít dostatek zákazníků a konkurovat cenám městských supermarketů.

Image a struktura

Antweiler se obtáčí kolem 2 hlavních silnic – Graf-Schall-Straße a dopravní L11. Kolem Graf-Schall-Straße se soustřeďuje starý původní „Straßendorf“ a nalézáme tu poměrně příjemné historické jádro obce, jehož nejstarší část leží v těsné blízkosti Dolního hradu, a směrem na sever zástavba mládne.
S dopravní L11 si obec neví rady. Domy se k ní staví povětšinou zahradami a příkopy a několik nových domů komunikaci s dopravní tepnou nezvládá. Silnice L11 tak rozděluje obec jak fyzicky, tak i pocitově na dvě části. Toto rozdělení je potrženo dále tím, že část za silnicí je podstatně novější a až na několik budov pochází kompletně z druhé poloviny 20. století. Rozdělení vnímá nejen náhodný návštěvník, ale zvláště silně ho vnímají sami obyvatelé obce. Nová část, pyšnící se nelichotivou přezdívkou Ghetto, není příliš oblíbena ani u obyvatel staré části, ani u obyvatel nové části. Velký podíl na tom má výstavba z 50. let, kterou vesničané vnímají velmi negativně pro její sériovost a typovost.
Image obce utváří na jedné straně dvojice hradů, zejména pak Dolní hrad, které svírají mezi sebou velkou nezastavěnou louku.
Na straně druhé to je pak okolní krajina, do které se z různých částí obce otvírají krásné výhledy, jejímž předstupněm je kostel na kopci nad vesnicí.
Do obrazu obce se propisuje i továrna TONA se svým komínem a nepříjemné prostředí kolem L11.

Stavební typologie

V průběhu 20. století prodělala podoba výstavby zásadní proměnu v celé řadě směrů. Impulsů, které tento vývoj iniciovaly, je celá řada. Za nejdůležitější jmenujme:

• Změnu funkčního využití domů i pozemků směrem k pouhému bydlení a rekreaci a změna požadavků na bydlení
• Vývoj stavebních technologií
• Legislativní změny
• Zavržení uzavřených dvorů ve prospěch „zdravých“ soliterů v zeleni s počátkem moderny a funkcionalismu
• Vznik snu „domku se zahradou“ a s ním spojeného segmentu trhu s pozemky a typovou výstavbou

Proti původním domům podél okraje pozemku s volným středem a výrazně podlouhlou hospodářskou zahradou tu dnes máme solitéry uprostřed drobné drahé rekreační parcely.

Jako jednoznačně negativní vnímáme na novém způsobu zástavby dva faktory:

• Mizivou flexibilitu, neefektivitu a ztrátu členění na soukromé, poloveřejné a veřejné části (které je řešeno dodatečně zelení)
• Necitlivost nové výstavby k charakteru a atmosféře místa – import „toskánských“ vil etc.

První faktor stojí přitom v ostrém kontrastu k fascinující praktičnosti a flexibilnosti starých domů, které i po staletích dokáží reagovat na nové situace a požadavky – za všechny uvěďme problém parkování – staré statky se s autem vypořádaly mnohem lépe než nová výstavba, kde se ulice proměňuje ve velké neobyvatelné asfaltové parkoviště.

Druhý faktor je velmi komplikovaný. Zachytit a adekvátně reagovat na charakter místa je úkolem pro citlivý návrh, řešený pro konkrétní pozemek. Nikdy se ho nedá dosáhnout užitím nějakého typového projektu. Ale pro kvalitní návrh každého jednotlivého domu v každé vesnici nemáme zkrátka ani dost schopných architektů, ani dost prostředků. Můžeme tedy hledat charakteristické prvky dané lokality a s jejich pomocí se snažit držet genia loci?

Charakteristické prvky původní zástavby jsme popsali v analýzách. Jejich pouhým opakováním ale nemůžeme dosáhnout stejného efektu, jakého dosáhli naši předci. Situace se totiž radikálně změnila. Stavíme jiné domy jinými technologiemi. Musíme tedy hledat gramatiku, pravidla, podstatu. Ptát se „proč?“ a hledat společné jmenovatele, které jsou skryty pod na první pohled viditelnými vlastnostmi. Nemůžeme stavět znova hrázděné domy – v krajině kolem dnes roste jiné dřevo a technologie hrázdění v dnešní době neobstojí. Nemluvě o tom, že hrázděné domy používali naši předci proto, že neměli na kámen. Střechy jsou černé, protože byly pokryty došky a břidlicí. V čem je pak „typický“ černý eternit vyrobený na druhém konci Německa, není-li rovnou z dovozu? Omítky byly bílé, protože byly natřeny vápnem. Ale Styroputz z vápna neuděláme. Stejně tak můžeme zpochybnit velikost oken, přesahy a tvar střechy, vše. Ale zpochybníme-li vše, nedostaneme se nikam a toskánská vila v Eifelu bude obhajitelná, což je nepochybně špatně. Čeho se tedy chytit? A proč nám vlastně toskánská vila vadí? Jak strašlivě nehodící se musely být renesanční stavby v gotické Evropě? A jak moc je dnes obdivujeme! V čem je tedy problém?

Renesanční architektura (jako každý nový sloh) byla spjata s novým myšlením, novými ideály. A stavitel se svým renesančním domem k těmto ideálům hlásil. Agresivní vpád nové estetiky byl spjat s vlnou reformního myšlení. Srovnejme tento stav s dnešními toskánskými vilami, které se staví jen na základě aktuálního vkusu stavebníka a nejsou podloženy žádnou hlubší myšlenkou (obdiv filosofie toskánských venkovanů), ani se nesnaží okolnímu světu něco sdělit (šíření kultury tyrolského lovectví do Eifelu). Manifestují nic. Dnešní doba nám dala moc stavět prosté domy s nebývalou mírou svévole a prostopášnosti. Dostupné technologie, prostředky a vysoká míra anonymity dnešní společnosti naprosto změnila situaci na vesnici. Původní výstavbu můžeme s klidem označit za „moderní“ – její podobu určovaly jen a pouze konstrukční, funkční a technologicko-ekonomické požadavky. Vrcholem zdobení pak byly drobné ozdoby nebo malování. Dnešní situace je dekadentní. Nelogicky, svévolně a z velké části nevědomě se kombinují různé převzaté vzory a vzniká nesourodý guláš. Selský rozum a zkušenosti, které tvořily původní domy, rezignovaly pod palbou nařízení, vyhlášek, norem a závazných stanovisek dotčených správních orgánů. Snaha ozvláštnit svůj dům nějakým „zajímavým“ prvkem dává korunu mizernému domu z katalogu, jehož jediným pozitivem je, že splňuje nesmyslnou regulaci o „jednopatrovosti“ vesnických domů.
Absencí obecně příjímaného slohu a přehnané touze po originalitě je styl každého domu zcela jiný. Takové domy se pak chovají jako paláce – chtějí být šperky reprezentující své majitele. Ale chybí pozadí, na kterém by se mohly blyštit. Jsou-li všechny domy „šperky“, stává se z pestrosti a zajímavosti teror přeplácanosti. Milovník tyrol se musí z okna dívat na chobotnice, aljašský lovec na toskánské sloupořadí. Z budování sousedství se stává válka vkusů.

Co je tedy gramatikou obyčejných eifelských domů? Co je onou kostrou atmosféry zdejších vesnic? Nalezli jsme následující body, o které je, dle našeho názoru, možno se opřít:

• Efektivita, upřímnost a jednoduchost
• Nestavíme zámky, ale obyčejné domy. Nehrajme si na něco, co nejsme. Nejsme ani v Toskánsku, ani Tyrolích, ani na Aljašce, ale v Eifelu.
• Kontakt s ulicí
• Ulice je celistvý, jasně definovaný a dobře kontrolovatelný prostor.
• Jasné hranice mezi veřejným, poloveřejným a soukromým prostorem se vstupem z poloveřejného prostoru a důrazem na ochranu privátní části. U nových domů tento řád není dodržen, a je právě tím, co způsobuje nepříjemnost těchto částí. Hranice jsou částečně nouzově řešeny zelení, to ale není nikdy důsledné řešení. Můžeme pozorovat postupný úpadek tohoto řádu v průběhu 20. století. Zatímco nové domy z poloviny století se řádu ještě drží a jeho stopy najdeme i u domů z 80. let, nejnovější stavby rozhodně trpí splýváním soukromého a veřejného prostoru, což je v kontrastu k nárůstu individality v naší společnosti zvláště pikantní.

Sociologické faktory

Zjistili jsme, že klíčovým rozdílem mezi vesnicí a městem je ve vnímání sídla jako celku. Zatímco město je anonymní skrumáží budov, na vesnici se všichni více či méně znají. Tyto společenské vazby svým významem výrazně ovlivňují chápání obce jejími obyvateli. Při vyplňovní dotazníku se obyvatelé obce orientovali podle toho, kde kdo bydlí, a jejich odpovědi na otázky navigace nebo příjemných či nepříjemných míst byly zásadním způsobem ovliněny vztahem ke konkrétním spoluobčanům. Dodnes jsou v obci velmi výrazně zachovány silné rodinné vazby.
Vzájemné vztahy obyvatel vesnice jsou důležitější než architektonická kvalita konkrétního místa. Příkladem budiž obchůdek Edeka, který jako poslední obchod v obci, jedno z posledních center náhodného setkávání, je občany hodnocen pozitivně, bez ohledu na jeho silně diskutabilní architektonické kvality.

+

Návrh

Vesnice je korálek na niti krajiny. Krajina je jednou z hlavních devíz vesn­ice proti městu. Chceme umožnit hluboký kontakt obyvatele vesnice s jeho krajinou. Umožnit mu ji navštívit zblízka i vidět z dáli.
Obkružujeme vesnici záhumenními cestami, které z velké části využívají stávající cesty, z části menší tvoří cesty nové. Cesty doplňujeme tu stromem, tu alejí, tu lavičkou. Vedeme chodce kolem kostela a kapliček, kolem ústí potoka, přes místa s neopakovatelnou atmosférou. Otvíráme mu výhled do krajiny a nabízíme možnost se téměř kdykoliv zanořit zpět do vesnice, nebo naopak vyrazit dále do krajiny – ke klášteru Maria Rast, k polní kapli Bruder-Klaus, do lesů či k mokřinám.
Tvoříme hranu, skrze kterou chodec komunikuje s obcí na jedné straně a s krajinou na straně druhé. Cestu, kudy může každý obyvatel obce jít a vnímat krajinu i obec z odstupu i z blízka. Kudy může jít, chce-li se projít, vyvenčit psa, být chvíli sám, jít si zaběhat nebo jen zakouřit.

Jak by se mělo v moderní vesnici stavět? Hledali jsme odpověď ve dvou základních rovinách: Kde? Jak?

1. KDE

a) Rozrůstání

Další rozrůstání obcí do krajiny považujeme principiálně za nevhodné. Jednak se růstem obce zásadně ničí její charakter, domy ztrácejí kontakt s krajinou, původní jednovrstevnatost obce ulice–dům–zahrada–krajina se logicky nabalením dalších vrstev obytné zástavby vytrácí a vzniká sídelní kaše.

Dochází ke ztrátě volné krajiny. Jednou zastavěnou oblast již těžko „odestavíme“. Protažením současného vývoje dále do budoucnosti bychom vytvořili z volné krajiny jen drobné pásy zeleně mezi vesnicemi. Takový vývoj má možná smysl v konur­bacích kolem velkých měst, ale ne v Eifelu.

V okolí Prahy, kde situaci z vlastní zkušenosti dobře známe, se situace vyvinula do takové podoby, že řidič v ranní špičce stojí i hodinu v koloně ve vesničkách a na venkovských cestách, než se dostane na okraj Prahy, kde ho čekají přeplněná záchytná parkoviště a další a další kolony. Euskirchen nebo Mechernich nejsou milionová města jako Praha, ale v malém se zde objevují podobné problémy a pokud by nastal výrazný růst vesnic, tyto problémy by se vážným způsobem rozrostly.

Proto navrhujeme:

• Omezit další rozrůstání obce do krajiny. Pro potřeby růstu obce využít potenciál v intravilánu obce – nalezli jsme v Antweileru místo pro 40–50 domů, bez toho, abychom museli vykročit z dnešního rozsahu obce.
• Vytvořit plochy pro vznik menších podniků, sídel firem, drobných živnostníků. (viz část Hospodářské srdce )

Zastavovací čára

b) Uliční prostor

Pro ulice jsme stanovili zastavovací čáry, které určí charakter uličního prostoru.

Tato čára se vyskytuje ve třech podobách

• Závazná, určující přesně polohu uliční fasády domu
• Pohyblivá – dávající stavebníkovi možnost pohybu v daném rozsahu
• Zcela volná, nechávající stavebníka stavět dle libosti. Tato poslední možnost je určena pro okrajové části obce, kde se již zástavba může volně rozpadat do krajiny.

Stavební čára je čára určující polohu rohu nebo roviny čelní fasády.

2. JAK

a) Budování sousedství

Abychom zabránili válce vkusů, abychom zcelili obec výrazově, využíváme silné stránky obce – silných sociálních vazeb mezi jejími obyvateli.
Navrhujeme, aby se sousedé měli možnost vyjádřit a ovlivnit podobu domů, které budou v jejich těsném okolí vznikat. Aby nově příchozí musel nejprve navázat sociální kontakt s původními obyvateli a dojít s nimi ke kompromisu v tom, co si v jejich sousedství postaví.
Podoba sousedského schvalování může být různá. Při vyplňování proluk jde jen o dohodu s nejbližšími sousedy. Při výstavbě větších celků mohou návrhy více domů probíhat for­mou společných workshopů.
Princip je vždy jeden. Aby si lidé uvědomili, že svým domem ovliňují životní prostředí svých sousedů a vědomě se snažili navrhnout domy k oboustranné spokojenosti. A aby k této oboustranné spokojenosti docházelo nikoliv na základě příkazu shora a nikoliv na základě nějaké normy, ale na základě prosté lidské dohody a porozumění. Protože pokud se nedokážete se sousedem dohodnout na tom, co snese na sousedním pozemku za dům, těžko se s ním v budoucnu budete schopni dohodnout na čemkoliv jiném.

To povede:

• K přenesení odpovědnosti za vzhled obce na konkrétního obyvatele. Žádná anonymní komise, aplikující svůj vkus na celou obec nebo na obcí několik. Soused ovliňuje souseda. Každý obyvatel se v určitém okamžiku stane tím, kdo bude mít odpovědnost za to, jak bude vypadat část jeho ulice.
• Schvalování pak zafunguje jako řetězová reakce. Vzájemné provázání vkusu jednotlivých sousedů povede k určité jednotě ve výrazu, která z války udělá společnou hru. Přitom má ale každý obyvatel jen omezenou moc – ovlivňuje jen své bezprostřední sousedy – a tím je zajištěna možnost postupného vývoje, zachování určité pestrosti a svobody a zabránění ghettizaci.

b) Metoda fyzické nezávislosti pozemků

Navrhujeme novou zastavovací metodu, která koncepčně vychází z myšlenky fyzické nezávislosti původních staveb, která jim umožňuje v rámci pozemku dosahovat fascinující flexibility.
Zahazujeme stávající model odstupových vzdáleností, které vedou k vzájemné závislosti jednotlivých pozemků, které neumožňují jakékoliv rozumnější přestavby domů na pozemku a vedou k jeho silně neefektivnímu využívání.
Navrhujeme, aby každý pozemek obklopovala obálka maximál­ního možného objemu, do kterého se musí nový dům vejít a ve kterém musí splnit všechny další požadavky. Obálku, jejíž rozměry jsou navrženy tak, aby umožnili stavět domy pohodlné a dnešní době odpovídající.

Pravidla jsou následující:

• Boční stěny obálky je v návrhu nutno považovat za „plné“. Dům musí splňovat požadavky na prosvětlení, proslunění i provětrání, jakož i další požadavky, jakoby v těchto místech stála zeď. Tím je dosaženo naprosté fyzické nezávislosti jednotlivých pozemků, která umožňuje kdykoliv jakoukoliv přestavbu bez toho, že by soused došel k úhoně.
• Pozemek musí ve svém nitru, nikoliv na ulici před domem, poskytovat dostatek parkovacích míst. Navrhujeme, aby každý dům musel mít za rovinou své uliční fasády minimálně 2 parkovací místa.
• Vstup do domu by měl být z poloveřejného prostoru.

1. Hospodářské centrum

Za hlavní problém obce považujeme její monofunkčnost.
Navrhujeme využít dopravní silnice L11 jako „pole“ 21. století dávající obci obživu. Po této silnici projíždí obcí každý den tisíce řidičů – potenciálních zákazníků. Zároveň znehodnocuje pro by­dlení pozemky ve svém okolí.
Navrhujeme přestavbu okolí silnice L11 v sídla několika menších firem. V první fázi nechť je přestavěn Horní hrad a ať poslouží jako katalyzátor a symbol pro celou proměnu. V druhé fázi navrhujeme zásadní proměnu druhé strany ulice v sídla drobných podnikatelů. Pokud by se tento model uchytil, mohl by další rozvoj hospodářského srdce směřovat dále podél L11 na sever.
Řešení využije pro bydlení nevhodné pozemky podél L11, a zároveň výrazně prospěje životu v obci.

2. Rozpad vesnice

Druhý problém v této oblasti je trhání Antweileru na dvě části.
Podél historické cesty spojující Horní a Dolní hrad navrhujeme novou výstavbu rodinných domů za použití našeho zastavo­vacího systému. V těchto domech by se samozřejmě mohli usa­dit i drobní podnikatelé. Skutečnost, že již nyní je podél této sil­nice situována velká část podnikatelských aktivit v obci ukazuje, že tento model může fungovat. Výstavba a oživení podél této staré cesty by propojily obě části obce a scelily ji.

Autorská zpráva

+

Kompletní práci je možno vidět na www.kosnar.eu