Oáza v hluku velkoměsta / S Elenou Jaroševskou o domovu pro seniory

Na základě čeho dala Židovská obec přednost řešení architekta Línka před ostatními návrhy?

Židovská obec přistoupila k výběrovému řízení velmi zodpovědně a pečlivě se jím zabývala. Myslím, že zaujalo řešení s vnitřním dvorem. Když vejdete dovnitř, ocitnete se ve zcela jiném světě. Venku jsou Vinohrady, rušný život, ale uvnitř je klid, ticho. Prostředí má trochu jižní atmosféru, není to domov pro seniory „podle šablony“. A možná někdo z komise už taky tušil hodnotu, pro kterou Hagibor v soutěži Stavba roku dostal ocenění od předsedy Senátu za skloubení historické a moderní architektury. Podařilo se zachovat starou budovu a přizpůsobit ji moderním požadavkům, zároveň na ni citlivě navázat.

Jakou hodnotu pro vás představuje historická budova? Uvažovali jste od počátku o jejím využití pro domov pro seniory?

Židovská obec uvažovala hned od začátku, že se budova využije jako domov pro seniory. Původní účel budovy byl vlastně stejný jako dnes – byl to až do začátku války také domov pro seniory, tenkrát se mu říkalo starobinec. Setkala jsem se s několika lidmi, kteří tu měli příbuzné a chodili za nimi, takže se v rámci jediné generace ještě ani nestačila přerušit kontinuita místa. Když přišlo smutnější období války, bylo tady poslední útočiště, kam ještě Židé mohli chodit. Teď tu bydlí lidé, kteří tady pobývali jako malé děti.

Ani pokud by člověk neuměl posoudit architektonickou hodnotu objektu, jeho historie pro komunitu je významná. Po válce budova chátrala; má svůj příběh a je dobře, že dostala šanci v něm pokračovat.

Nepřemýšleli jste o výstavbě zařízení pro seniory v klidnějším a bezpečnějším místě?

Ano, ale dali jsme přednost projektu, který je dobře přístupný dopravou, neboť se jedná o komunitní centrum, kde snadná přístupnost je prioritou.

Měli jste speciální požadavky na řešení? Splnil návrh pana architekta Línka vaše představy o provozu?

Ano, například košer stravování, bezbariérovost… Architekt Línek naše očekávání splnil. Snažil se naslouchat přání budoucího uživatele. Obec už nějaké zkušenosti s menším domovem pro seniory měla a pan architekt od počátku spolupracoval  s jeho personálem, který měl možnost se vyjádřit. Debatovali také s panem tajemníkem, řešili konkrétní věci, například rozměry dveří, aby se jimi dalo projet s postelí. Když se projdete po budově, je vidět, že vše je promyšlené. Pan architekt má nejenom bohaté projekční zkušenosti, ale i určitý nadhled, řekněme životní „kapitál“. Dobře vnímá, že dnešní doba je přátelštější k postiženým nebo starým lidem.

Komplex vytvořil mezi rušnými ulicemi nečekaně intimní prostředí. Překvapilo vás řešení s vnitřním dvorem, kde jsou zákoutí s lavičkami, nebo jste takovou představu měli už od začátku?

Řešení dvora Židovskou obec nepřekvapilo, ale bylo originální, díky tomu vlastně návrh architekta Línka vyhrál výběrové řízení. Pokud chce někdo z našich klientů pobývat v uzavřeném soukromém prostoru, může ho mít. Ale kdyby se někomu zastesklo po rušném městském životě, přejde na druhou stranu budovy a tam uvidí město. To je taky velká výhoda, protože lidé jsou různí a někomu ten rušný život chybí.

Jak prostředí domu vnímají jeho obyvatelé? Cítí se tu příjemně, berou pozitivně barevnost chodeb, bohaté prosvětlení, kontakt se zelení dvora…?

Na začátku to bylo rozdílné. Těm, co sem přišli z původního domova seniorů, se tu moc nelíbilo. Co my jsme považovali za úžasné, toho se báli. Možná proto, že starý domov byl menší, bydleli v uzavřené skupince, tady se dívají do otevřeného prostoru. Nám se líbily velké a prosvětlené chodby, jim připadly příliš dlouhé. Díky tomu se ale mnozí „rozchodili“. Poprvé se jim moc nechtělo, postupně si zvykali a teď už si nestěžují.

Vnímání barevnosti je velmi individuální, s panem architektem jsme na ní hodně spolupracovali. Snažili jsme se ho respektovat, ale chtěli jsme si taky něco prosadit. Výsledkem je kompromis. Zelené patro je naše, žluté pana architekta. Nakonec jsme rádi, protože lidé se v budově lépe orientují. Bydlení je v teplejších barvách, v historické budově jsou spíše šedivé barvy, pro někoho příliš studené, jiný je naopak chválí, protože působí důstojně, oficiálně.

Všem se líbí řešení zahrady, členění s potůčkem a lávkami navozuje dojem lázeňského prostředí. Je tu minigolf, teď i malé hřiště pro děti, klienti mohou sedět na balkoně a dívat se, jak si děti hrají. Podařilo se taky zachovat vzrostlé stromy. Na jaře, když jsme se sem stěhovali, zrovna kvetly, všechno tu vonělo. Starší lidé už těžko mění prostředí a myslím, že právě rozkvetlé stromy jim hodně pomohly překonat první stres.

Jsou senioři v kontaktu s okolním světem, mají možnost chodit ven?

Nejsou tu „zavření“, všichni tu jsou dobrovolně, jenom vědí, že sami už na všechno nestačí. Nějakou dobu potřebují na adaptaci a potom už záleží na tom, nakolik je kdo schopen cestu ven absolvovat. Pokud takové přání má, snažíme se mu to umožnit, máme tu dobrovolníky, kteří ho doprovodí. Když je chůze ztížená nebo dotyčný nemá tolik síly, vezmou ho na vozíku do města nebo jenom tady na procházku, ale i do kina, do kavárny. Naši pracovníci taková přání vítají, protože to svědčí o aktivitě a zájmu o svět, a to je pro nás největší odměna. Nejsme tu jenom proto, abychom seniorům podali jídlo, ale abychom jim život zkvalitnili.

Hlavní myšlenkou je komunitní centrum, snažíme se sem vtáhnout kulturní život. Za pár dní pořádáme otevřený koncert a už je vyprodáno. V hudebním sále máme varhany a křídlo, je tam velmi dobrá akustika. Pro naše obyvatele je příjemný kontakt mezi hudebníky a posluchači, mají možnost poslouchat a být jeho součástí. Snažíme se dělat taky výstavy a besedy, je tu mateřské centrum pro 15 dětí, které chodí do jídelny. Funguje denní stacionář pro seniory, mají společné programy s našimi obyvateli.

Snažíte se začlenit seniory do aktivního trávení času? Využíváte dílny, rehabilitační zařízení, další společenské prostory?

Nikdo jim nechce organizovat čas. Oni sami naštěstí dokáží říkat „ne“, nabídneme jim činnosti, ale nikdo nic nemusí. Máme stanovený obecný program – například v úterý pečení, ve čtvrtek poradce pro správnou výživu. Programy jsou výsledkem určitého pozorování, ale jsme schopní se přizpůsobit, improvizovat. Senioři si sami řekli třeba o výuku  jazyků.

Kromě rehabilitace, dílen a společenského sálu tu máme i dvě velké a dvě malé klubovny pro skupinky, které si tak při různých činnostech nepřekážejí. Snažíme se seniory aktivovat, ale respektujeme soukromí, a když se někdo necítí dobře nebo chce být sám, nabídneme mu individuální program.

Z jiných domovů jsou někteří zvyklí na organizovaný režim jako v nemocnici, chceme je to pomalu odnaučit. Snažíme se o volnější režim, chceme se přiblížit normálnímu životu. Nabízíme delší dobu podávání jídla, snídaně od osmi do deseti, aby nemuseli ráno brzy vstávat. Noví klienti to vnímají pozitivně, přinášejí si ze života běžné zvyky.

Ale i když je prostředí sebelepší, nadstandardní, není to jako doma. Umožňujeme jim proto mít v pokoji alespoň vlastní křeslo nebo pohovku jako pouto s domovem.

Řešili byste po prvních zkušenostech z provozu některé prostory jinak? Co vidíte jako přednosti, případně zápory řešení?

Protože se změnil tým pracovníků, něco využíváme jinak, drobné změny jsou ale spíše v administrativní části, jinak v podstatě všechno zůstalo podle projektu, žádné větší zákroky nepotřebujeme. Provoz si časem sám řekne, co se má změnit. Budova naštěstí dává možnosti variabilního řešení, možnost přizpůsobit se okamžitým nebo novým potřebám.

Dodatek: V domově seniorů jsem si povídala také s jednou z prvních obyvatelek, paní Vlastou Fošenbauerovou. Sama potvrdila, že záměr architekta i představa Židovské obce o fungování Hagiboru se naplnily.

Věra Konečná

Foto Ester Havlová a Znamení čtyř – architekti