Odezva tradičních obytných bloků / S autorem o Hagiboru

Na domov sociální péče byly zpracovány čtyři soutěžní studie – které ateliéry kromě vašeho je zpracovaly?

D₃A studio, Znamení čtyř a Kuba-Pilař architekti. V té době ještě nebyla postavena budova Rádia Svobodná Evropa, nevědělo se, jak bude vypadat soused z této strany, ale přesto bych předpokládal, že všechny návrhy budou komplex řešit s uzavřeným soukromým dvorem, podobně jako my. K mému překvapení ostatní studie pojaly přístavbu jako apendix, budovu navázanou na stávající objekt, ale zahrada zůstala otevřená. Současná situace potvrdila, že naše úvaha celý komplex uzavřít byla správná.

Součástí úkolu bylo také zvážit, zda stávající budovu rekonstruovat, nebo nahradit novostavbou. V tomto směru jsme se shodli, všechny ateliéry ji zachovaly a začlenily do svého návrhu.

Jaké bylo zadání? Mělo pouze ověřit možnost stavby na tomto místě, počítalo se s výstavbou i někde jinde?

V této fázi už se s výstavbou na místě Hagiboru počítalo, prověřovací studie byla zpracována předem. Pražská Židovská obec, které budova i pozemky patří, zpočátku uvažovala o prodeji a zakoupení nové parcely snad v Uhříněvsi, kde je klidnější prostředí. Domov seniorů by tam ale byl obtížně dostupný pro ostatní členy komunity. Možnost setkávání je pro ně velmi důležitá.

Jaká je historie stávajícího domu?

Objekt byl postaven v roce 1911 a sloužil jako židovský sociální ústav, tehdy starobinec nebo chudobinec. Pozemky Židovské obci patřily od 20. let až do války, byl tu stadion pro židovský sportovní klub Hagibor (hebrejsky „hrdina“, pozn. redakce), konaly se tu kulturní akce, v blízké návaznosti jsou i židovské hřbitovy.

Za války se budova stala místem internace židovských dětí, podle slov pamětníků tu židovské děti prožily poslední hezké chvíle, paradoxně se tu cítily v bezpečí. V těsném sousedství stály objekty lágru, kde lidé čekali na transport.

Po znárodnění patřila budova Fakultní nemocnici na Vinohradech, byla tu dětská klinika až do roku 2004, kdy se při restitucích majetek vrátil Židovské obci.

Objekt byl ve velmi špatném stavu, po celých padesát let se neudržoval. Postavení novostavby by zřejmě bylo levnější, protože rekonstrukce je náročná a může vždycky přinést nepříjemná překvapení. Ale dům má pro místo svůj historický i symbolický význam, mnozí z těch, kteří se sem teď přistěhovali, jsou s jeho předválečnou i válečnou minulostí spojeni.

Jaké jsou klady a zápory stavebního místa?

Největší nevýhodu vidím v hluku z přilehlých komunikací. Při rekonstrukci je téměř nemožné starou budovu proti hluku izolovat, proto jsme do ní neumístili bydlení, využili jsme ji pro vstupní a společenské prostory, kanceláře, kuchyň s jídelnou,  denní stacionář, ordinaci lékaře, rehabilitaci, dílny a další doplňující prostory. Budova tak vytváří zvukovou clonu vlastnímu bydlení.

Jinak na pozemku nacházím jenom samé výhody – je v centru dění, v přímé návaznosti na metro, dostupnost je výborná  a mezilidské kontakty mohou být zachovány. Parcela v návaznosti na stávající dům umožnila ubytování se soukromím dvora a příjemným prostředím uvnitř komplexu, kde se navíc uplatňuje i krásná kulisa vzrostlých stromů židovského hřbitova.

S domy pro seniory máte bohaté zkušenosti. V čem byl tento úkol specifický?

Ty zkušenosti jsou vlastně celoživotní. Hagibor se kromě požadavků na bezpečnost a jídelnu s košer stravou od ostatních domovů nijak neliší. Stejně jako jiná dnešní zařízení tohoto typu reaguje na přirozený vývoj, který směřuje k menším kapacitám a vyššímu standardu ubytování. Do roku 1990 jsme stavěli domovy důchodců s počtem třeba 600 lůžek, jednolůžkové pokoje mívaly 8 m², důležité bylo umístit co nejvíce starých lidí, ale nikdo se nestaral o jejich duši. Už název „domov důchodců“ naháněl hrůzu, proto jsme s Vladem Milunićem raději používali termín geriatrické centrum.

V roce 1970 nebo 71 jsme měli možnost navštívit sociální zařízení ve Švédsku, kde byli v péči o seniory nesrovnatelně dál. Umožnili jim aktivní život, staří lidé tam nebyli ze života vyloučeni. To byla naše jediná zkušenost, jak se k problematice staví demokratická společnost. Ale využití těchto principů u nás nebylo jednoduché, společně s novým domem bychom museli uživateli poskytnout i „návod k použití“. Společenské místnosti nebo dílny zůstávaly prázdné, případně se využívaly jako další kanceláře. Snažili jsme se domovy důchodců otevřít ostatnímu světu, propojit je s okolím, navrhovali jsme více vstupů, vyzkoušeli jsme i volně průchozí venkovní prostor. Vedlejší vstupy zůstávaly uzamčené „kvůli zlodějům“ a cizí lidé prý seniory v parku rušili. Vždy záleží především na lidech. Pro funkci vedení domova tehdy nebylo důležité vzdělání v oboru, ale patřičný kádrový profil. Byly i výjimky, třeba v Bohnicích se podařilo zřídit v domově důchodců širokoúhlé kino a dědové tu založili dokonce vlastní kapelu. Většinou jsme ale naráželi na nepochopení, někdy i u odborníků nebo samotných obyvatel domova.

Dnes jsme asi tam, kde byli Švédové v 70. letech, myšlení a přístup ke starým lidem se mění. Nejsou to rychlé změny, občas mě ještě překvapí zloba a nenávist, s jakou dovedou různé občanské aktivity protestovat proti domovu důchodců uprostřed sídliště, ale demokratickému myšlení se nedá tak rychle naučit.

Samozřejmě by bylo nejlepší, kdybychom podobná zařízení nemuseli vůbec budovat, pro staré lidi je optimální zůstat v prostředí rodiny. To ale není vždy možné, navíc starých lidí stále přibývá.

Co považujete za nejdůležitější pro vytvoření důstojného prostředí starým lidem?

Nevyčleňovat je ze společnosti, postarat se o náplň jejich života a možnost komunikace. Vytvořit přirozené prostředí, kde nebudou jenom staří lidé, nestavět kolosy, které by byly jakýmsi „putováním k márnici“. S tím souvisí také dříve běžné diferencování jednotlivých oddělení – stěhování seniorů při zhoršení stavu do jiného, odkud už vlastně není návratu. Starý člověk by se ze svého pokoje neměl stěhovat. Pokoj by se tedy měl přizpůsobovat jemu, mít univerzálnější podobu s možností snadno osadit třeba kuchyňku pro samostatnější obyvatele, později zase umístit větší polohovatelnou postel přístupnou ze tří stran. Péče o nejtěžší případy většinou spočívá hlavně v aplikaci kapaček, a to je možné v jakémkoliv pokoji.

Také se postupně zvyšuje standard bydlení, jednolůžkové pokoje jsou dnes mnohem větší, v Hagiboru je jejich plocha cca 20 m².

Jaké požadavky investora vás nejvíce překvapily? Co bylo nejtěžší při řešení návrhu a projektu?

U Hagiboru mě žádné požadavky nepřekvapily. Překvapují mě spíše nesmyslné požadavky některých stavebníků rodinných vil.

Od začátku jsem počítal s tím, že židovská komunita má svoje zákonitosti, a byl jsem rád, že mám možnost blíže je poznat. Něco jsem pochopil, ale na druhé straně taky to, že logiku některých věcí nezasvěcený člověk nedokáže najít. Úkol byl pro mě zajímavý a práce na něm mě těšila.

Nejtěžší pro nás byl požadavek na počítačové zpracování projektu. Jako celá moje generace jsem si k počítačům už nenašel bližší vztah, všechny výkresy kreslím rukou. Něco na počítači zpracoval kolega Josef Kolář, v ostatním nám byl skvělým partnerem zpracovatel projektu projektový ateliér Deltaplan.

Daří se využívat všechny místnosti podle požadavků investora a vašeho návrhu, nebo se využití některých prostorů ověřuje a hledá?

Od investora jsme měli přesný stavební program, rozmístění jednotlivých funkcí ale ponechal na nás. Rekonstruovaná budova je velká, nabízí více možností a myslím, že její plné využití se teprve hledá. Postupně se objevují i nové náplně, potěšilo mě třeba začlenění mateřské školy.

Bylo by propojení se školkou možné i ve státních domech pro seniory?

Myslím, že by se těžko prosazovalo u hygieniků, možná by o ně nebyl zájem ani ze strany rodičů. Židovská komunita je v tomto směru velkorysejší, navíc je mnohem semknutější, lépe probíhá komunikace mezi starší a mladší generací. Mladí do Hagiboru docházejí pomáhat, seniorům se věnují při práci v dílně, při malování, zajišťují kulturní programy. Proto je v podkroví i klubovna pro mladé. To vše by ve státním zařízení asi moc dobře nefungovalo.

Komplex má prostorné, barevné a prosvětlené chodby, příjemná zákoutí, kde se lidé mohou potkávat. Využívá se velký společenský sál?

Chodby děláme prostorné, záměrně zalamované, opticky propojené s vnitřním dvorem a celým areálem. Pokoje jsou umístěny jen po jedné straně chodby, což je sice méně ekonomické z hlediska využití ploch, ale pro obyvatele příjemnější. Společenský sál se podobně jako v jiných domech využívá pro kulturní programy – koncerty, promítání filmů, dokonce divadelní hry. Uvažuje se o něm také jako o modlitebně.

Jak probíhala spolupráce s investorem při projektu a výstavbě?

Zpočátku jsem se trochu obával, protože jsem do diskuzí o stavbě vstoupil v době jakýchsi neshod v Židovské obci. To mi připadalo jako špatný začátek. V průběhu spolupráce ale vzájemná důvěra rostla a myslím, že se podařilo navázat velmi dobrý vztah.

Objevily se nějaké nečekané komplikace?

Ano, v podobě dvou vodovodních řadů profilu 120 mm, které procházejí pozemkem, nová budova se jich okrajově dotýkala. Měli jsme nedostatečné vstupní podklady, takže nás vodovod nepříjemně zaskočil a vylekal. Musel jsem projekt pro územní rozhodnutí přes noc přepracovat, abychom nezasáhli ani do ochranného pásma vodovodu.

Komplex vytvořil na velmi problematickém místě nový městotvorný prvek. Jak jste si přál, aby území doplnil nebo změnil?

Místo z urbanistického hlediska zničila stavba hotelu Don Giovanni, dala mu jiné měřítko. Křižovatka tří rušných komunikací je vlastně jen prostranstvím, kde lidé přestupují z metra na tramvaje a autobusy. Původně se uvažovalo o větším obytném bloku v těsném sousedství, ale další velká stavba sídla Svobodné Evropy není šťastným řešením. Prostor definovala: není kam pokračovat, kolem parcely Hagiboru jen málokdo „někam“ prochází. Další obytné stavby jsou příliš daleko.

Komplex jsme tedy řešili spíše s ohledem na vnitřní potřeby domu, chápali jsme ho jako určitou odezvu tradičních vinohradských obytných bloků s uzavřeným dvorem. Do ulice se pohledově uplatňuje především rekonstruovaná budova, z druhé strany je betonová ohrada pouze přízemní, protože dvůr má nižší úroveň, navíc zeď zaroste popínavou zelení a přirozeně naváže na park židovského hřbitova.

Věra Konečná