Je to do očí bijící kontrast. Rozdíl několika tříd na malém ringu. Don Giovanni je úlisnou loutkou, růžovým dortíkem, který je na závěr kusu odsouzen k pádu do pekel. Hagibor naopak – jako Samson -  nakonec vítězí.

Takovýmto obrazem si sám pro sebe rekonstruuji souboj o smysl a podobu architektury, který právě proběhl ve druhém kvadrantu křižovatky Vinohradské a Jana Želivského, mezi hřbitovem, rádiem, hloupým hotelem a – novým domovem důchodců. Dům pro židovskou komunitu, který tu stál už před válkou a dal jméno celému Hagiboru, je ve své dnešní, znovu pevně vystavěné figuře pozoruhodný z mnoha důvodů. Je pozoruhodný svou pohnutou historií, současnou architekturou, kvalitou řemeslného provedení, funkčností, pečlivou promyšleností a jistě i vynaloženými investicemi. Je mimořádný tím, jak je využíván a jak je jeho program naplňován. Je pozoruhodný osobou svého tvůrce.

Jan Línek patří k nejvýraznějším, citlivým a zároveň vytrvalým architektům své generace. Jeho význam z mého pohledu spočívá vlastně především v tom, že na rozkolísané scéně současného stavění v Čechách hrdě kultivuje svůj vlastní architektonický jazyk a přináší vlastní názor bez ohledu na to, co se děje okolo. Chce býti básníkem architektury teď, po svém, navzdory všemu.

Je to již poměrně dávno, co část progresivních výtvarníků zavrhla používání jakékoliv stopy autorského rukopisu coby rušivé znečištění, strusku ega. Někteří naši nudnější kolegové architekti dnes po jejich vzoru často tvary svých budov generují raději jakkoliv jinak než rukou, přirozeně či citem, a staví spíše domy upjaté a pohříchu nafoukané. Línkovým domům se naopak nejvíce daří díky osobitému a velmi uvolněnému rukopisu autora. Stojí důstojně, přívětivě a nabízejí nepodbízivé prostředí. Prostředí, které rozhodně není (a to ani v této úloze zastíněné blízkostí smrti) omšelé či uplakané. Také se mi líbí, že nelze obviňovat tohoto architekta z pouhé snahy o šokující „ikonickou“ architekturu. Sečteno tedy: nikomu bych rozhodně nedoporučoval Jana Línka v jeho gesci napodobovat, ale o to víc jsem vlastně rád, že tak úspěšně staví.

Je mi trochu stydno analyzovat počínání našeho předního odborníka na daný typus budovy. Autor citlivě zrekonstruoval původní dům a naplnil ho funkcemi, kterým nevadí ruch z Vinohradské třídy. Přidal k němu nové, nenápadné a přiměřené vrstvy – střechu, vstup a potištěná skla. Dům dostal nápis. Vložili do něj společenské prostory a zázemí domu komunity. Tato část působí jako živé těžiště komplexu. Je sympatické, že tu dnes funguje i školka a že sem chodí mladí lidé. „Klášterní“  uzavřenost areálu přístavby, její obrácení se dovnitř je přirozené a jedině správné. Zde se nacházejí pečlivě dávkované ubytovací kapacity různého druhu pro stálé obyvatele domu. Dovoluji si tvrdit, že zejména na uzavřenosti celého areálu si různí dosavadní kritici pěkně vylámali zuby – dvůr je plný slunce, je klidný a příjemný. Umožňuje malé procházky a všechno jako by zde pocitově bylo na svém místě. Výsledný dojem z dispozice dvora je pro mne podobný jako u autorova svébytného rukopisu. Je totiž jasné, že architekt nechce být ani agresivní, ani okázale dekonstruktivní, ani snad sadistický. Jeho expresivita chce logicky plynout, chce být vlastně organická, jeho expresivita je vlídná, a tedy nemůže nikomu normálnímu vadit.

Nevnímal jsem Línkovo dílo vždy jako výjimečné. Jsem z jiné líhně, z jiné generace. Jeho vila v Kostelci mi spíš připomínala vzorkovnu všech možných materiálů a nikdy jsem nepochopil, kde je v ní zakódován její imanentní řád, nechápal jsem, proč ho nevnímám. Nepopiratelné byly a jsou Línkovy a Milunićovy soustavné zásluhy na poli architektury domovů důchodců a jiných tzv. „sociálních zařízení“. V tomto bodě měla židovská komunita nepochybně velmi šťastnou ruku. I když asi teď nejvíce uvažuji, jaká je vlastně ve srovnání s tímto domem civilní Šrámková v Horaždovicích. Ale patrně to nedokáži domyslet, protože si říkám, že se toho nemůžu dožít.

Zásadním přelomem v mém vnímání Línkova díla byla jeho vila v Liboci, kterou bych neváhal označit za zcela vrcholnou, směle konkurující nejlepším stavbám současné Evropy. Na Hagiboru se, myslím, autorovi daří tento standard udržet. Více různých mistrů Línkova formátu!

Ondřej Císler

Autor je architekt, ateliér Hnilička Císler architekti