Bydlení pro seniory v Podvinní

31.10.2013 Sociální bydlení, Soutěže

Michal Mráz / FA ČVUT Praha, ateliér Kuzemenský&Synek
Východiskem studentského návrhu je teze „domov seniorů jako
jedna z variant prožití stáří“.

*

Projekt se zúčastnil soutěže Bydlení IQ a postoupil do užšího výběru poroty.

*

Návrh nabízí velkorysý dům s cílem poskytnout nejen pocit bezpečí, tolik nutný po změně domova, ale také volnost a vědomí, že můj život teď není v rukou jiných. Nastalé období života je nepochybně možné prožít s noblesou a grácií. Není cílem potenciál parcely využít jednostranně. Naopak. Čím raději tudy lidé půjdou, tím zajímavější interakce proběhnou.

Odchod do domova seniorů je často vnímán negativně. Je to pravděpodobně tím, že tento akt odchodu z místa, které znám a mám ho rád, si spojím
s přechodem do poslední fáze života, s tím, že smrt je na dosah, a také
s častou představou domu jako nemocniční stavby.
Chtěl bych na tyto představy zapomenout a nabídnout obraz domova, ve kterém najdu trochu jinou, alternativní kvalitu života, než na kterou jsem byl zvyklý doposud. Nabízející možnost rozvoje duševního a fyzického, navázání nových přátelství a život v komunitě lidí blízkých věkem i každodenními problémy. Ale ghetto to není, lidé z okolí jsou vítáni.
V hlavě mám obraz domu na dotek s přírodou, přeneseně i doslova. Dům je principiálně koncipován jako klášter. Směrem dovnitř se tváří velice neformálně, směrem ven naopak seriózně, nikoli však přísně či odtažitě. Z této strany je naopak velice transparentní. Nikdo se nemusí bát nahlédnout
a vstoupit do prostor v parteru, kde se oba světy mísí, a zakusit tady esenci života. A naopak, já jako obyvatel tu najdu rozptýlení. Mohu se zapojit do děje a snadno tu strávit celý den přesouváním se mezi vířivou koupelí, klubem seniorů či restaurací, nebo si jen tak sednout a pozorovat cvrkot lidí přicházejících a zase odcházejících.
Den ale také mohu trávit uvnitř ve vyvýšeném dvoře. Můžeme ho nazvat rajskou zahradou. Je tu klid, vidím nebe, stromy z parku přečnívající přes střechu, jsem venku. Najdu tu také jedno zvláštní místo. Ač s průhlednými stěnami, přece s vlastním mikroklimatem. Místo, kde mohu na všechno zapomenout a meditovat při nenáročných, ale tím více povznášejících činnostech. V tomto skleníku mám kout se svým záhonkem květin, ponk
s nářadím nebo jen oblíbené křeslo. Mám to tu nejradši při dešti, kapky bubnují na průhlednou střechu a přece na mě nemohou, příjemně strávené odpoledne.
Bydlet mohu sám, nebo s partnerkou. Pokoj mám prostorný, s vlastní koupelnou, malou kuchyňkou a balkonem, ze kterého vidím na řeku a lidi procházející kolem. S bezpečím bytu za zády. Tím, že část domu u řeky je na dotek vedle aleje stromů, mám koruny na dosah, jen se natáhnout. Šumění listů, probleskující paprsky. Stromy jsou na jihu, v létě je tedy v pokoji stín,
v zimě je naopak světla více, když listí opadá.
Procházka kolem domu je, řekl bych, romantická až tajemná. Travnaté předpolí, následuje venkovní „chodba“, místo podél řeky, kde stromy naléhají na dům a kde je trochu šero, směřuje k hučícímu jezu. Když je hezky, sedí tam na lavičce pod stromem spousta lidí, někteří i grilují a užívají si slunného dne. Za pomyslnými dveřmi se otevře napoprvé překvapivý prostor. Stromy jsou tu vyšší a starší, i větve jsou výš a tvoří jakoby strop. Venkovní obývák. Interiér
v exteriéru. Za obývákem park, na podzim hrající všemi barvami, v zimě krásně bílý. Mohl bych tu jít stokrát, a pokaždé to bude jiné. Otevřenost – komprese
– dekomprese. V obou směrech.
Těšit se do domova seniorů nemusí být nic zvláštního. Nejdu sem na smrt. Pobyt si tu mohu užít a využít ho k obohacení dosavadního života. Vlastně si ani nemusím nějaké podstatné změny všimnout.

Autorská zpráva