Abychom slušně bydleli, musíme slušně žít

29.10.2013 Sociální bydlení

Dnes svým čtenářům neukážeme žádný inspirativní dům nebo interiér. Události posledních dnů jsou totiž natolik závažné, že chceme připomenout, kvůli čemu jsme v Listopadu 1989 zvonili svazky klíčů.

*

Máme za sebou předčasné volby a ať se nám výsledky líbí, či nelíbí, měli bychom je demokraticky respektovat. První povolební diskuze lídrů na ČT24 byla jedna z mála, kdy na sebe představitelé stran neházeli špínu, ale projevili ochotu spolu mluvit. Naděje?

Nikdo netušil, že právě v tomto čase se v Lánech koná konspirační schůzka Michala Haška, Jeronýma Tejce a Zdeňka Škromacha s Milošem Zemanem, jak sestřelit předsedu vítězné strany Bohuslava Sobotku.

Nejsem voličem ČSSD (moje preferovaná strana nedopadla kromě Prahy zrovna dobře), ale puč ve straně, která má pověření voličů sestavit vládu, se dotýká všech lidí v tomto státě, protože naprosto zásadně destabilizoval celou politickou situaci.
Proto jsem se přidala k demonstraci občanů, kteří včera na Hradčanském náměstí protestovali proti odstavení Sobotky a zasahování prezidenta do vnitřních věcí této politické strany. Propadem „prezidentské“ strany SPOZ dali voliči jasně najevo, co si o chování Miloše Zemana a jeho přátel v samozvané vládě myslí. Neměl by se tedy snažit dál neomezeně ovládnout pomocí spojenců ve straně další.

*

Před 24 lety jsme s mými kolegy a kamarády (dokonce i s našimi ještě malými dětmi) prošli společně s průvodem studentů a mnoha dalších – starších – lidí od Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu, kde nás zastavil kordon policajtů. Věřili jsme, že to je konec totality, zoufale jsme si přáli žít ve svobodném demokratickém státě.

Zklamání z toho, jak se mnozí představitelé vlády později chovali, jak bývalí komunisti, estébáci nebo veksláci rozkradli majetek státu, je jistě velké. Ale teď nám chce hradní mocipán ukrást také ty kousky demokracie, které jsme si přece jen vybojovali.

Značnou rétorickou schopností a populistickými výrony (často lživými) ovládl třetinu voličů, byl přímou volbou zvolen prezidentem, a chová se tedy jako
„z boží vůle král“. O tom, jak pohrdá obyčejnými lidmi, svými voliči, přitom svědčí jeho vystoupení 21. ledna 1992 v tehdejším Federálním shromáždění:

„Současně bych však chtěl varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím, a že to, co nespraví parlament, spraví občané. Prosím, abyste zvážili prostý fakt, že ve středověku a ještě v pozdějších staletích byla většina veřejnosti nakloněna upalování čarodějnic a že to byla byť absolutistická, leč přesto osvícená vládnoucí moc, která toto upalování zakázala dávno před tím, než ke stejnému názoru veřejné mínění tehdejších občanů došlo.“
A pokračuje citací psychiatra profesora MUDr. Cyrila Höschla, DrSc.: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“

Názor, že třetina populace jsou idioti, sloužil Zemanovi k tomu, aby chytře zacílil svoji volební kampaň. Lidé v zoufalé situaci jsou totiž ochotní pokládat za spasitele kohokoliv, kdo jim maže med kolem pusy. I když je to právě ten, kdo tuto situaci spoluzavinil.

Tento člověk – pohrdající slabšími a mstící se odvážnějším – se nyní snaží všemi prostředky zabránit vzniku vlády, která by jeho moc oslabila. Je čas znovu vyjít do ulic a dát najevo své názory. Sametová revoluce byla jen prvním krokem k demokracii. Je čas udělat krok další.

Abychom si vzpomněli, jaké naděje jsme do Listopadu 1989 vkládali, připomeňme si také, kdo byli tehdejší zrádci. Například Zdeněk Škromach jako člen Lidových milicí čekal na rozkaz střílet do demonstrujících (viz dobový dokument). Dnes je spojencem Zemana, Haška a Tejce proti členům ČSSD, kteří se snaží uhájit demokratické zásady. Jidáš zůstane Jidášem.

Je čas poučit se z historie. Podívejme se na hlavy státu od roku 1918; včerejší svátek vzniku samostatné republiky a události minulých dní k tomu přímo vybízejí. Z jedenácti prezidentů jsem pyšná pouze na dva. Samozřejmě na prvního, Tomáše Garriqua Masaryka. O druhém, třetím a osmém mám určité pochybnosti… Také jsem pyšná na Václava Havla. Za ostatní prezidenty se ale stydím. A nejvíc se stydím za Miloše Zemana, protože v této době jsme měli šanci sami si zvolit prezidenta, který by pro naše děti a vnuky nebyl příkladem sebestředného, mocichtivého a nemorálního chování. Obávám se, aby nám puč psychopata a jeho posluhovačů nepřinesl další roky diktatury.

Věra Konečná
Úvodní foto Pavel Štecha

*