S Davidem Vávrou o domě ve Vrchlabí

31.07.2013 Rozhovory

Přestože Davida Vávru veřejnost vnímá především jako herce divadla Sklep nebo průvodce-básníka Šumnými městy v oblíbeném televizním seriálu, jeho hlavní profesí je architektura.

+

Jak vlastně vznikl dům s rovnou střechou v krkonošském prostředí?
Byla to koncepce celé lokality, která se jmenuje Slunečný vrch. Město Vrchlabí se rozhodlo, že tady nechá zaznít moderní architekturu, takže šikmou střechu tu nemá žádný dům. Celá část je výrazně oddělena od stávající zástavby města, z jedné strany zelení, z druhé prudkým svahem, takže tu mohla vzniknout jiná architektura, na původních stavbách nezávislá.
Náš prvotní záměr byl založen na koncepci tří domů. Každý z nich měl jinak umístěné schodiště, to tvořilo jakoby kloub, od něhož se odvíjely další vztahy. Schodiště mělo organický tvar, tady je to ovál, u druhého byl kruh, u dalšího půlkruh, a vlastně poloha schodiště vůči ostatním sesterským stavbám určovala charakter každého jednotlivého domu. Dohromady domy tvořily určitou triádu. Bohužel se realizoval jenom jeden, na ostatních stavbách se nepodařilo dohodnout s investory.

Kdo byl autorem dalších dvou domů?
Všechny tři se navrhovaly v rámci našeho ateliéru, i když na každém dělal
z našeho týmu někdo jiný.

S moderní architekturou jsi zřejmě neměl problémy ani u CHKO (Chráněná krajinná oblast), když se pro výstavbu rozhodlo město.
Celá lokalita je takhle pojatá. Naopak jeden investor si prosadil „chaloupku“,
a ta do celku nezapadá, mezi ostatními domy vypadá příšerně.
Lokalita je na kopci, má takový zvláštní souzvuk. Na jednu stranu je výhled na Krkonoše s dominantou Černé hory, na druhou stranu pohled na nádraží. Takový industriálně krajinářský charakter.

Navrhoval jsi dům hlavně na výhledy do okolí?
Taky, ale nejenom na výhledy, v domě se odehrávala i spousta dalších věcí.
Objekt je docela „utopený“, v přízemí se hory pohledově uplatňují jen z kuchyně, takže prostory mají vztah spíše k bezprostřednímu okolí. Teprve místnosti nahoře mají krásné výhledy. Horní průběžné okno je dlouhé asi 15 metrů, tím je vidět bez přerušení celý horizont Krkonoš. Je to obraz, panorama hor. Hlavní pohled z horní ložnice vede zase na nádraží s neustálým pohybem kinetického obrazu vlaků.

Snažil ses horské prostředí využít i pro vlastní bydlení, zatáhnout přírodu až dovnitř dispozice?
Dům prostorově reaguje nejen na okolní přírodu – vyvýšené místo, pás lesa –, ale i na chod slunce po obloze, má otevřený výhled na Černou horu a svou vysunutou terasou chytá i večerní slunce. Tím byl daný, je tu jedna terasa ranní, druhá polední, pak zase večerní a z jedné strany bylo všechno chráněno stromy. Dům měl mít skrytá i otevřená místa. Na pozemku byla řada stromů, které měly tvořit jeho zadní ochranu.  Ale během stavebních prací se stromy pokácely, takže tato koncepce nevyšla.
Stavba je hmotově složena ze dvou hranolů, které jsou posazeny na sobě a propojeny schodištěm. Je to takové banální řešení, trochu současné, již viděné, trochu „loosovské“ prázdným rámem okna s pohledem na nádraží. Dřevěný obklad je tam proto, aby se dvě hmoty navzájem odlišily, horní část je záměrně odsazená a silný stín zdůrazňuje pocit, jako by horní patro na spodním plulo.
Konceptem domu je vlastně otevřený prostor s posuvnými stěnami, s výhledy do okolí a výstupy ven: osový průhled, průběžné okno, pohled na nádraží, vstup na terasu. Schodiště tvoří vůči ostatní ploše jakýsi impuls, je přímo ve středu. Bylo navrženo tak, aby dole bylo vidět, kdo nahoře právě prochází. Je přímou součástí obytného prostoru, a svým způsobem je to i výtvarné dílo. Tvoří ho nerezové stély, z nichž jsou vykonzolovány jednotlivé stupně. Je to socha, která spirálovitě stoupá k nebi a úplně nahoře nad ní je žensky erotické okno. Světlo prochází schodištěm dolů, dokonce až do sklípku. To světlo určuje těžiště domu, jako by to byl kloub, a dům se kolem něho otáčel.

Schodiště bývalo v architektuře nejvýznamnějším prvkem. Když je špatně umístěno, nepodaří se ani dobrá dispozice.
Vlastně pro řadu lidí bývalo v nedávné minulosti druhořadé, ale za První republiky bylo určitě důležité. Na přelomu 19. a 20. století bylo schodiště nejhonosnější i ve vyloženě účelových stavbách.

Jaké bylo zadání pro návrh domu? Můžeš trochu popsat provoz?
V přízemí na krytý vstup ze západu navazuje pracovna a centrální prostor se schodištěm, odkud se vchází do dvou dětských ložnic s vlastní koupelnou, dále se pak prochází do velkého obývacího pokoje s kuchyňskou částí. Uprostřed pokoje je krb, který dělí-nedělí obytný prostor. Velké prosklené plochy propojují obytný prostor s okolní přírodou. Páteří patra je chodba s řadou nízkých skříní pod oknem a navazující schodiště, tady je panoramatické okno s výhledem na hory. Z chodby se vstupuje do ložnice rodičů a do koupelny. Ložnice vnímá slunce během celého dne a v létě je prodloužena ještě o pobyt na terase.
Půdorys vznikal během půlročního vzájemného dialogu s klientem a měnil se. Dům byl navržen pro rodinu se dvěma dětmi, ale během projektu se narodila dvojčata, takže pro tři děti už tak moc dobře nefunguje. Matka spí prozatím s dvojčaty v přízemí, prostory nahoře jsou trošku prázdné a dole zase trochu přecpané. Dodělával se i pánský pokoj, který v původním návrhu nebyl.
Klient se během návrhu a stavby o problematiku hodně zajímal a myslím, že se docela vyškolil v soudobé architektuře. Chodil se dívat na domy, listoval si časopisy, někdy až moc, takže byl trochu ovlivněný tím, co zrovna viděl. Ale řadu věcí pak mohl rozhodovat sám, obhlídl si materiály, dlažby.

Jaký byl klient? Padli jste si od začátku do noty?
Je to jeho dům, jeho finance a já nejsem totalitní, abych někomu diktoval, co musí. Vlastně i na stavbě jsem liberální, beru případné drobné chyby jako projev života.
Moji kolegové někdy běsní, a já jsem pak rád, neboť běsnění nejsem schopen, ale výsledek je po jejich zásahu lepší.
Klient je mladý vzdělaný člověk, obchoduje s nemovitostmi, takový manažer současnosti. Vycházeli jsme dobře, spolupráce se pak vyvíjela ještě dál, navázali jsme dalším projektem bytového domu ve Vrchlabí. Je to čtyřpatrový dům s rovnou střechou, kde je taková specifická francouzská restaurace. Přiléhá přímo k domům na náměstí.

Byly nějaké problémy při stavbě? Nedopadlo něco úplně jinak?
Ani ne, investor byl ostražitý, víceméně stále stavbu kontroloval, největší dozor si tam dělal sám. Pokud se něco objevilo, nechal to firmě předělat. Takže žádné zklamání. Spíš naopak, díky materiálům je dům lepší než na začátku.
Investor měl například pochybnosti, jestli má být v obýváku dlažba. Vybral dlažbu, do které se při výrobě dávají provázky, ty pak při vypalování zmizí a keramika je jemně strukturovaná, dlažba má organický charakter jako třeba koberec, a proto nepřipadá člověku tak studená.
Zajímavé je, že stavbu dělaly místní firmy a detaily jsou skvělé. Například místní truhlář dělá interiéry pro řadu současných architektů, takže má zkušenosti s moderním designem, umí čisté rovné plochy.

Snažili jste se taky o nízkoenergetický provoz?
Ne, u domu, který má takovou plochu, je asi trochu nesmysl mluvit o nějaké úspornosti, když je tam takových materiálů, betonu, tolik mokrých procesů. Všechny stěny ale plní normy, stropy taky, dům má na jih velké skleněné plochy, takže se trochu vytápí sám, má zelenou střechu. Pár „ekologických“ věcí vlastně má, ale že by to byl hlavní koncept, to určitě ne.

Co si myslíš o rovné střeše na horách – z hlediska vzhledu i funkce?
Když se udělá střecha správně, tak vlastně funguje líp než šikmá, která má hodně výčnělků, tím pádem spoustu úžlabí, kudy může zatékat. Alpský dům měl malý sklon střechy, aby sníh zůstal ležet a vítr netrhal krytinu. Ta se od rovných už moc neliší. Ale základem všeho je dvojitá střecha. Na horách musí být dvojitá střecha. My jsme použili navíc i násyp pro zelenou střechu.
Jestli bych pokaždé musel mít rovnou střechu v záplavě těch šikmých, to je otázka. Záleží samozřejmě na místu. Docela se mi líbí, že ve Švýcarsku jsou urputní a zachovávají charakter domů. Nemají touhu je přestavovat, protože mají zvláštní vztah k materiálům, nechávají je dožít a nový dům by v takovém prostředí rušil. Má to silný charakter a tam bych s rovnou střechou váhal.
V Čechách jsou všechny horské oblasti rozvrácené. Byly to Sudety, odtud byli lidi vystěhovaní a přišli jiní bez vztahu ke krajině. Zástavba není tak stylově čistá, takže mi nepřijde takový zločin dát do ní třeba rovnou střechu. Město už je rozbité, ale i kdyby nebylo, někdy je to možná dobrý tón, když zazní rovná střecha vedle záplavy šikmin jako určité kontrastní posílení.
Nedá se to ale zobecnit, vždycky je každý případ jiný, každý vyvolává jinou úvahu a jinou diskuzi. Je hrozná chyba, jak postupují různé národní parky, bez individuálního přístupu. Mají obecný obrázek, jaký tvar střechy povolují. Teď jsem se dostal do konfliktu, když jsme na Šumavě dělali kopii německého baráku. Nepovolili ho, protože střecha má „špatný“ sklon. Podle nich byl německý alpský dům jenom ve Volarech. Když si ale člověk prohlídne každou druhou knížku starých pohledů, tak alpské domy byly všude, jenom nepřežily.
Bohužel na úřadech často lidi nemají potřebné vzdělání. Ale naopak ve Vrchlabí jsme dělali rozhlednu ze dřeva a kamene a řekli nám, že jsme konzervativní, chtěli rozhlednu ocelovou. Takže najednou je tu nějaká lokalita, kde to může být i jinak.

Když srovnáš vrchlabský dům s ostatními domy, které jste dělali, máš k němu jiný vztah?
Člověku jsou někdy bližší skromnější stavby, líbí se mi například Rajnišovy domy navršené z hranolových profilů, opláštěné dřevěným kožichem. Ty ale mají zase jiné problémy. Každá stavba má svůj svébytný charakter, neboť je určena pro člověka, který ho staví za své peníze. Na vrchlabském domě mám rád, že je dodělaný v detailech a dobře provedený. Některé levné baráky jsou nakonec za pár let takové „ušmudlané“. Tohle je drahý dům, a je tak „naparfemovaný“. Domy, co přežily historii, taky většinou nebyly levné.

Připravila Věra Konečná
Foto Iveta Kopicová a Robert Sedmík

+

Činnost ateliéru spočívá především v obnovách budov. V menší míře se David Vávra věnuje navrhování nových budov, a to domů pro bydlení. Přesto nepatří do skupiny architektů, kteří by odmítali nové proudy a názory v architektuře. „Kvalitní architektura je hodna být v kontextu se starší architekturou. Moderní (a dobré) může koexistovat se starým.“ V dílech Davida Vávry je v pozadí cítit inspiraci z období moderních proudů architektury ze začátku dvacátého století. Z realizací ateliéru připomeňme rekonstrukci Švandova divadla, rekreačního objektu v Horním Bezděkově nebo kostelů v Praze-Braníku a Modřanech, interiéry paláce Akropolis (s Františkem Skálou), posilovnu U kapitána Nema v Praze 6, bar Divadla v Celetné či interiéry Kulturního domu Dobeška pro divadlo Sklep.