Rozhovor s Romanem Kouckým

25.04.2009 Rozhovory

Při přípravě časopisu Zlatý řez jsi stále v kontaktu se světovou architekturou. Jsme za ní hodně pozadu?

Ještě do roku 1995 jsem byl optimista a myslel jsem si, že ztrátu snadno doženeme.

Jenomže s nástupem informačních technologií a mediální revoluce se architektura ve světě radikálně změnila, zatímco naše jede ve stále stejné linii. Ve světě se vyvíjí geometrickou křivkou, u nás při nejlepší vůli pouze lineárně, což ve skutečnosti znamená, že stagnuje. Po dalších deseti letech tak naše architektura zase pouze dohání, co zameškala.

Je až s podivem, že architekti u nás vůbec přežívají. Často jen díky obrovskému entuziasmu a osobnímu nasazení. Když v zahraničí vyhraješ velkou soutěž a postavíš výjimečnou stavbu, obvykle se dostaneš do finanční situace, v níž můžeš založit novou pobočku své kanceláře kdekoliv na světě. Odměna za vyhranou soutěž u nás sotva pokryje vložené náklady, a dokonce se často vítězný návrh z mnoha důvodů ani nerealizuje. To je zásadní rozdíl.

Ekonomická stránka je jediný důvod takové situace v naší architektuře?

Ještě mnohem horší je společenská poptávka a z ní nepřímo vyplývající autocenzura každého navrhování. Svobodně navrhovat může snad jen rentiér, nezávislý na zakázce, ale to jsou většinou projekty „do knihy“. Jinak každý architekt už předem – podvědomě – přemýšlí o stavbě v mezích, které dávají alespoň naději na schválení a realizaci. O architektuře totiž u nás rozhodují stále ti, kteří sami nikdy nic nevytvořili a jen se hrabou v přebujelé zastaralé legislativě. Vždy vědí proč „to nejde“. Žijeme ve společnosti, která se veškeré tvůrčí práce obává, místo toho, aby ji vyhledávala a podporovala. Všechno nové je pro ni jednoduše špatné.

Proto tu skutečně současnou architekturu stále někdo zakazuje: „ochránci“ přírody, „ochránci“ památek, „ochránci“ národního zdraví; úřady, které o současné architektuře ve skutečnosti nic neví. Znám i velmi slušné úředníky, jsou v menšině, ale existují. Někteří však stavbu zamítnou třeba jen na základě vlastního „vkusu“. Dnes se na úřadech v souvislosti s architekturou začala trochu připouštět slova jako postmodernismus nebo neofunkcionalismus, ale nikdo jim v podstatě nerozumí, nikdo neví, co to ve skutečnosti je. Navíc jsou to styly osmdesátých let minulého století, je to dvacet let „po té“. Výraz kontext chápou všichni jako přizpůsobení se sousedním „historickým“ stavbám. Takový kontext neexistuje! Je to jen lež. Ale všichni vědí nejlíp, jak to má architekt dělat. Architekt musí svou práci neustále před někým obhajovat. Proč? Přitom je to profese, která, zejména dnes, musí obsáhnout obrovské množství informací a znalosti mnoha oborů a musí je všechny dát do vzájemných souvislostí. Architekt je nejen stavař, konstruktér, ale i historik, filozof, ekonom, právník…, snad jenom lékař nemusí být.

Musí být dobrý psycholog, to už má k lékařům blízko.

Pravda, a možná by měl být také léčitelem. Léčitelem měst. Město je totiž živý organismus a naše města degenerují. U nás se „město“ stává skanzenem, vlastní život násilně přesouváme na periferii. Vlastně „celá Evropa“ bude jednou skanzen. Považuje se za střed světa, ale ten už je dávno jinde, z oblasti kolem Atlantiku se přesunul do Tichého oceánu. Kdo chce z předních evropských týmů v architektuře něco znamenat, zřizuje si pobočku ve východní Asii. Řekl bych, že v architektuře je dnes Evropa na okraji světa, a my jsme navíc na okraji Evropy…

Vloni jsi absolvoval cestu kolem světa. Jaké z ní máš dojmy?

Připadám ti po ní víc optimistický? To, co říkám, je také zkušeností z této cesty.

Hm, špatná otázka. Tak jinak: jenom ses díval, nebo to byla pracovní cesta?

Byla to studijní cesta, a tak jsem se jen díval. S výjimkou Šanghaje, kde jsme měli minipřednášku a promítali jsme některé naše práce. Bylo to docela legrační i smutné, když jsem říkal, že Labutí má dvacet tři bytů a stavěli jsme ji tři roky. Zeptali se, jestli jsem se nespletl – snad 23 tisíc bytů? Nechápali, co jsme tam stavěli tak dlouho. U nich úřady vydají stavební povolení do druhého dne…

Přesvědčil jsem se, že ve světě se staví rychle, kvalitně, ale hlavně krásně. A taky se mi potvrdilo, jak pochybné jsou názory některých našich teoretiků, že mrakodrapy nepatří do města, kde by narušily „osobitou siluetu“. Tam se staví ročně kolem stovky nových mrakodrapů, od těch menších stometrových až po rekordní přes čtyři sta metrů. Každé z těch velkých měst – Šanghaj, Hongkong, Tokio, ale i San Francisco nebo Seatle – má svoji charakteristickou siluetu, kterou si nikdo nesplete, přestože se neustále vyvíjí a mění. Zcela jiná u každého města je i atmosféra uvnitř, na ulicích. Nejdémoničtější je asi Hongkong, asijská živelnost propojená s anglickou přísností a precizností. O tom všem se nám může jen zdát. My budeme další desítky let diskutovat o tom, zdali už máme začít o tom diskutovat… Nebo radši ještě počkáme – abychom prý neudělali chybu!

To není veselé povídání, přesto jsou návrhy a realizace vaší kanceláře radostné.

Nevím, zda bych je nazval radostné, ale radost z nich občas mám. Sám se tomu někdy divím, protože na „architekturu“ zbývá čím dál méně času. Proto musím poslední dobou dávat velký pozor na výběr klientů. Už se mi nechce pořád někoho pouze přesvědčovat. Architektura je, a musí být, o dialogu. Teď ve Slavonicích dokončujeme přestavbu Besídky. Pan Boháč je osvícený a moudrý investor, a myslím, že z toho má radost s námi. Boj s úřady je sice tradiční, desítky měsíců zpoždění, neustálé změny – ale o tom nemá cenu mluvit… Mám radost z toho, že každá místnost má své příběhy. Historické i současné. Velkou roli hraje světlo. Řešení otvorů ve střechách a štítech vnáší do interiérů zajímavé efekty, důležité jsou také fragmenty průhledů ven. V celém domě je výjimečné řemeslo a umění. Staré i zcela současné, využili jsme i neobvyklé technologie. Vzniká tak kaleidoskop obrazů a zapamatovatelných dojmů. Radost si prostě musíme najít i v malých věcech, bez radosti bychom nemohli dělat vůbec nic. A hlavně, ono by to nakonec na výsledku stejně bylo vidět a myslím, že domů bez radosti je u nás už přespříliš!

Věra Konečná /  pro katalog k výstavě art&interior 2005

Foto Ester Havlová a Lukáš Kliment

„Roman Koucký architektonická kancelář“ nebo také „koucky-arch.cz“ je pro odbornou veřejnost pojmem spojeným s výraznou, osobitou architekturou, založenou na jasném technickém řešení, čistých geometrických liniích, pevné formě a jednoduchém tvaru. Projekty tohoto týmu jsou výsledkem přesného architektonického myšlení. Kancelář získala mnohé z cen Grand Prix Obce architektů (hlavní ceny v roce 1994 za Sběrnu surovin s čistírnou odpadních vod v Horním Maršově a v roce 2000 za Rekonstrukci Fárova domu ve Slavonicích), dvakrát byly práce nominovány na Mies van der Rohe Award. Mariánský most v Ústí nad Labem získal cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí 1999 a v anketě prestižního odborného časopisu Structural Engineering International 2001 byl zařazen mezi deset nejzajímavějších staveb světa posledních deseti let.

Spolupracovníky Romana Kouckého jsou Šárka Malá, Libor Kábrt, Martina Portyková.