Rozhovor s Michalem Kuncem

02.03.2010 Rozhovory

Povídání o spolupráci architekta s klientem: jak se rodí dům, který má přinášet radost.


Zabýváte se především bydlením, rodinnými domy, interiéry. Považujete architekturu rodinných domů za stejně důležitou jako ostatní typy staveb?

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale můj subjektivní dojem je, že bydlení je to nejdůležitější. Rodina by měla být základem společnosti, takže když navrhuji domy pro rodinu, navrhuji je vlastně i pro společnost. Je samozřejmě hodně důležité, jakou člověk dělá práci, v jakém prostředí, kde se pohybuje přes den, ale někde ráno vstane a někde jde večer spát, potřebuje zázemí. Pro mě je bydlení základ, ze všech typů staveb je taky nejvíc osobní, nejzajímavější.

Myslím si, že k nám klienti chodí za určitým způsobem myšlení. Přicházejí na doporučení, většinou vědí předem, jak se s nimi bude jednat, že to bude rozhovor, interakce, že si budeme dlouho povídat. Budu se ptát třeba i na věci, které se jim nebude chtít říkat, teprve potom začnu kreslit.

Když se vrátím k otázce, ano, z hlediska společnosti je úloha bydlení vůbec nejdůležitější.

Někteří lidé jsou toho názoru, že si architekta nemohou dovolit. Koupí si levný typový projekt, ale pak zaplatí navíc třeba 500 tisíc úplně jinde. Za reklamu firmy, za zbytečnosti na domě, které pro samotné bydlení nemají žádný význam. Nedostanou kvalitu. Nemají představu, co architekt dělá, co jim za svůj honorář poskytne.

A navíc ten rozdíl v kvalitě ani nevidí, to je problém. Nevědí, jak má dům správně fungovat. Pro architekta může být těžké vysvětlit, co všechno se musí řešit a v jakých souvislostech. Projekt ke stavebnímu povolení je jenom malá část jeho práce.

Zkušenost s klienty mě přivedla k tomu, abych jim už na prvních schůzkách ukazoval předchozí, řekněme typové projekty. Aby věděli, co se vlastně bude dít. Řeknu jim osnovu, jak by mohla naše spolupráce vypadat. V první fázi studie řešíme funkční vztahy v interiéru, v dispozici. Kde bude kuchyň, kde ložnice, koupelna, aby celý dům fungoval. Druhá fáze je stavební projekt. Pak jim ukazuji prováděcí projekt interiéru. Je dobré, když vidí, že v něm jsou každé dveře, každá klika. Tady je výkres, tabulka, rozpis materiálu, cena. Myslím, že je dobré, aby viděli, co to je za práci, a uvědomili si, kolik práce to znamená. Pochopitelně se mohou předem rozhodnout, že tak podrobný projekt nebudou chtít. Ale většinou si uvědomí, že ho potřebují.

Ateliér má samozřejmě nějaké náklady, musí se uživit, nedá se pracovat zadarmo. Ale taky se nám stalo, že klienti byli hodně zajímaví, nadšení, podrobné řešení si přáli, ale měli málo peněz. Tak jsme přemýšleli, jak dát projekt dohromady, kterou fázi přeskočit. Třeba nebudeme dělat vizualizace, to jsou hodiny a hodiny práce, ale budeme jen skicovat. Nebudeme dělat prováděčku interiéru, ale nakreslíme, kde co bude, a materiály popíšeme. Nebo se snažíme vymýšlet hodně levné materiály, ale musí zůstat správná funkce. To je něco „navíc“ za jejich důvěru a zájem.

O čem se s klientem bavíte nejdříve, třeba na prvních schůzkách?

Nejdřív si povídáme o životním stylu. Stejně jako klient i my zjišťujeme, co od sebe můžeme očekávat, jestli jsme naladěni na stejné vlně. Jestli má podobné zájmy, potřeby, přání. V ideálním případě se potkáte s někým, kdo má podobný životní styl. Zatím se to docela daří, protože žijeme ve stejném městě, v podobném segmentu lidí, i když není z okruhu architektů.

Snažím se, aby ten první kontakt byl pohodový. Nezačneme hned o tom, co potřebují, ale jestli třeba jezdí na kole, co dělají o dovolených, povídáme si o životním stylu. Co kde kdo viděl.

Já si to totiž vždycky představuju obráceně – sám sebe na jeho místě.  Někoho jsem si předem vybral, a teď proti mně sedí kluk celý v černém a něco mi vypráví. Aby mě nadchnul, musím se přesvědčit, jestli je na něm něco zajímavého, jestli něco umí, ví, jestli mě obohatí. Je to tak trochu „show“, ale na jeho místě se budu chtít nechat nadchnout. Když se na to dívám z pohledu klienta, odpadne spousta věcí, které bych jinak naučeně odprezentoval. Ptám se na normální věci, postupně vplouváme do toho, jak žije. Plave – možná bude chtít bazén. Dělá to a to, výborně, bude potřebovat tohle. Kolik má dětí. Kočky a zvířata jsou úžasné téma. Když zjistím, že klient má kočku, tak si dvacet minut povídáme, co čí kočka provedla. Když má klient psa, okamžitě začneme řešit zátěžové podlahy. Postupně se tak dostáváme ke konkrétním věcem.

Ale strašně dbám na to, abychom od začátku cítili, že si porozumíme. Pokud nefunguje porozumění, empatie, tak tu zakázku nevezmu. Pokud je klient neprůhledný, nedá najevo nějakou emoci, buď „tohle jo, tohle ne, tohle by bylo dobré“, tak spolupráce většinou nebude dobře fungovat.

Když nastane porozumění, tak myslím, že není na překážku ani odlišný vkus. Důležité jsou životní hodnoty, to ostatní se dá doladit.

Ano, přesně tak. A pak si myslím, že je důležité – nejsem architekt, co by měl vlastní konkrétní naučený styl. Třeba to tak jednou bude. Ale protože na začátku víc naslouchám, tak se podřizuju, snažím se vytvořit si nějaké zadání. Příště ho přinesu, povídáme si o něm, snažím se to rozebrat. Aby věděli, že jsem je poslouchal a zapamatoval si, co říkali. To je podstatné. Myslím, že spousta architektů (i já jsem to na začátku dělal) vypráví, jak je to správné, a pak hned kreslí, ale často doopravdy nenaslouchají.

A klienti samozřejmě chtějí vidět, že jsem s tím, co mi řekli, pracoval. Něco z toho, i když tuší, že ne všechno, jsem vzal a zapracoval. I když to byl – a navazuju na to vaše – úplně jiný styl, tak mají svoji pravdu, vědí, proč to chtějí. To je styčný bod, aby pochopili, „ano, on nás poslouchal, bude naslouchat tomu, co potřebujeme, a dostaneme ten dům, ve kterém chceme žít.“ Pak je o hodně snazší říkat i věci, které třeba slyšet nechtěli. Protože už se nebojí. Už jsem do jisté míry „přítel“, hodně o nich vím a oni už tuší, že je nezradím.

Ne s každým se to povede. Třeba přijde klient, moc nemluví, poslechne si nás a pak řekne „tenhle barák od vás se mi líbí, takový bych chtěl, nakreslete mi ho“. Pak trošku chybí ta diskuze. Takového jsme vlastně měli nebo máme jen jednoho, ale ten je skvělý. Mlčí a pak najednou řekne „Michale, teď jste mě přesvědčil“. Nechá řešení na nás, nemáme protihráče, ale musíme to dotáhnout. Je to odpovědnost.

Nejraději mám klienta, který ví, co chce, bude se o to bít, poslechne si mě a společně dohromady dáme zajímavou věc. Tohle mě baví. Já ho musím vtáhnout do hry, pak je to paráda.

Představujete klientům v prvních skicách spíš způsob života v domě, nebo už i nějaký výtvarný názor?

Miluju skicování. Tím, že jsem z umprumky, a před tím jsem byl truhlář, kreslil jsem si všude a vždycky. Fáze skicování je pro mě stejně důležitá jako rozhovor s klientem.  Pak to samozřejmě konzultujeme, dál to upravuju, ale ta skica na začátku je základ, myšlenka, vize. Já i chci, aby skica klientovi prezentovala, že není z počítače, nic typového. Takže si skicuju, dělám varianty, klient to vidí, je to nejrychlejší způsob komunikace. Můžu skicovat i před ním a vytvářet studii na místě. Skicuju fixou na šmírák, rychle to utrhnete, zarovnáte, nascanujete, předvedete i slepé uličky, vývoj…

Skicuju půdorysy, těmi začínám, skládám si bedničky funkcí k sobě, aby to sedělo, mám postup, který jsem si ověřil, přibírám k tomu, co mi klient řekl, že potřebuje, a vytvářím si schéma, jak bude dům fungovat. Začnou z toho vypadávat takové funkční grafy a v ideálním případě je na konci dům už hodně hotový, jsou definované otvory ve zdech, průhledy…

Jedete se hned v první fázi podívat na pozemek?

I když je pozemek nafocený, tak tam zajedu. Dívám se, co mi dovolí regulace, jedu se tam podívat i několikrát, ráno a večer, dívám se, jak jde slunce, kde se dělají stíny, dělám si perspektivy ze všech možných stran, pak dlouho uvažuju, čekám na vizi. Zapomněl jsem říct, že mezi rozhovorem a skicováním čekám na vizi. Já jsem odjakživa snílek, sedím a dívám se na fotky, přemýšlím, sním o architektuře. Chodím si rád zaplavat, v bazénu mě napadají nejdůležitější věci. Když plavete dvacet bazénů, tak čtvrtý už je automatický. Mám čas, nikdo mě s ničím neotravuje, a najednou to pod vodou vybublá, máte v hlavě takovou nejasnou představu, ale ještě se nemůžete dopracovat ke konkrétnímu tvaru, výrazu. S tím pak jdu do ateliéru, sednu si, v hlavě se mi točí takový mlhavý objekt, začínám ho dávat na papír a vlastně vytvářet půdorys už s tím, že mám snovou vizi, jak bude dům vypadat, jak asi bude fungovat. Není to hotový dům, spíš prostorové vazby, tady bude obývací pokoj, veřejná část, úplně na konci pak soukromá část, ložnice. Začne to do sebe zapadávat a podle toho, jaké možnosti dává pozemek, skládat se do takového dlouhého obdélníku nebo do „elka“ nebo do atria.

Jsem člověk, který miluje přírodu a zahradu, bydlení venku. Vždycky chci, aby v půdorysu byly „optické osy“. Mám rád, když otevřete dveře, podíváte se a v ose pohledu máte zahradu. Snažím se funkce v domě rozmístit tak, aby tam tohle bylo. Aby se pozemek využil beze zbytku, neměl hluché kouty. Ty tři metry za zdí a pět metrů k ulici, co nám pražské OTP předepisují. Ale abych vešel dovnitř, podíval se a věděl: tady mi sice končí dům, ale tohle je ještě moje zahrada.  Prošel jsem vstupní částí, vešel jsem do obýváku a průhled je otevřený na obě strany – až tady k tomu plotu je to můj prostor k životu. Za obývákem je další pokračování chodby, která se může předělit, to už je naprosté soukromí, tam vcházím a zase v nějakém průhledu vnímám a vidím až na konec domu, do zeleně. Abych v létě pořád bydlel venku, to je základ, který se mi točí v hlavě, když skicuju.

Ale to se klient dovídá až na dalších schůzkách. Nejdřív mu prezentuji skici půdorysu a k tomu takové krátké vize interiéru. Třeba přeskočím do koupelny. Takže klient vidí rozpracovaný půdorys a od něho vedou odkazové čárky, kde má zakroužkovaný třeba roh koupelny. Aby už do domu nahlédl. A postupně, když cítím, že už jsme na stejné vlně, se posouváme dál.

Ta hlavní optická osa, o které jste mluvil, je u bungalovu v Horních Počernicích shora ještě prosvětlená, zdůrazněná. Mimochodem mi kdysi pomohla přesvědčit jednoho klienta, aby se vzdal šikmé střechy.

Když jsme řešili bungalov, uvědomoval jsem si, že pozemek je malý a potřebujeme dovnitř dostat hodně světla. Klientům se dům líbí, protože tam není zbytečný centimetr. To bylo opravdu čisté převedení funkčního půdorysu do architektury. Obývák otevřený na dvě strany, dlouhá „průhledná“ chodba, která je zakončená průhledy do zahrady.

Podobný princip má také Lábusova vila v Nespekách. Vlastně pak barák jenom zastřešuje kousek zahrady, kde právě v suchu sedíte.

Ano, to je ono. K bungalovu mám takovou skicu, která to dobře prezentuje – funkce jako různě barevné boxíky. A tenhle půdorys byl rozvedený ještě dál, když jsem navrhoval dům v Zelenči. Pokoušel jsem se použít stejný princip na dům, který má sedlovou střechu. Klient chtěl bungalov, ale starosta Zelenče požadoval šikmou střechu. Tak jsme se s klientem dohodli, že zkusíme moderní dům se šikmou střechou. Naskicoval jsem přední část, která se obrací do ulice (ke starostovi) šikmou střechou a dozadu (neviděn) vybíhá objekt bungalovu. Když už musíte mít šikmou střechu, je dobré do ní něco chytrého vymyslet. Takže hlavní prostor obýváku je převýšený do střechy, střešním oknem tam dopadá „ateliérové“ světlo ze severu. A pak jsme do domu vložili ještě jeden „menší domeček“, vznikla taková koláž. Neudělat z toho klasický dům se sedlovou střechou – takže jeden domek se sedlovou, druhý bungalov a třetí vložený.

Pak jsem tu koláž použil i venku. Tam jsem si vyhrál s materiály, tak dlouho jsem skicoval, až se mi to celé poskládalo dohromady. Nakonec vzniklo i velké okno ve střeše. Baví mě příběh, jak se materiály chovají vůči sobě, jak stárnou. Rád si na materiály sahám a chtěl bych, aby to klienti dělali taky. Vždycky je předem upozorním, co budou materiály dělat. Co dřevo, cihly, corten, ten rezavý plech…

V tom domě je vlastně všechno – průhled na zahradu, prosklené atrium, na jedné straně domu malá suchá zahrádka (to jsou ty tři povinné metry), na druhé straně velká zahradní terasa. Vložená šedivá kostka s kuchyní v centru, součást všeho. Paní z kuchyně vidí na děti, jak neustále obíhají kolem, takový kapitánský můstek.

To je další zásada, kterou se snažím do půdorysu dostat, kuchyň je takové srdce domu. Velká, teplá, funkční, jako ostrov. Aby žena viděla, kde koho má, co se děje. Nemám rád kuchyně zastrčené někde v rohu. Měli jsme to takhle doma a všichni byli stále nacpaní v malé kuchyňce, u malého stolku.

Často se na kuchyni pozná, jestli je autorem muž, anebo žena. Muž se víc věnuje prostoru a designu, žena řazení pracovišť.

Aby člověk mohl kreslit kuchyně, musí si to vyzkoušet a sám začít vařit. Stačí po sobě párkrát uklízet a dojde mu, kde jsou chyby. Já jsem začal vařit, když jsem si koupil novou troubu. Zjistil jsem sice, že ji nemám kam vestavět, takže krásná vestavná trouba se ocitla na nevestavném místě, na bílé ledničce, ale až si jednou postavím dům, tak ji tam přesuneme. Díky troubě jsem začal vařit (víc samozřejmě vaří partnerka) a zdravě jíst. Říkal jsem si, že když určitý životní styl doporučuju klientům, měl bych začít sám u sebe. Pak je krásné, když se dostanete s klientkou tak daleko, že můžete říct „a já ten kuskus dělám takhle“. Takové vztahy už dobře fungují, nedovolíte si něco nedomyslet, to už byste cítila jako podraz.

Vraťme se ještě k půdorysu. Je kuchyň to nejdůležitější v domě?

Kuchyň a koupelna. Koupelna je první, s čím se ráno setkáte, a to poslední, odkud odcházíte spát. Jak vás koupelna naladí, takový bude den. I kdybych měl šetřit na všem ostatním, koupelna stejně jako kuchyň musí být super. To znamená dostatečně velká, komfortní, funkční. Nejde o to, jaké budou kachličky, ale musí se tam vejít dobrá sprcha. Nebude mít vaničku, bude to opravdu velký sprchový kout na nastartování dne a na relaxování. Pak pohodlná vana, dvě umyvadla, oddělený záchod. Tady vlastně začínám vytvářet interiér…

Pak ložnice. Přijde mi, že klienti chtějí ložnici jako hotelové apartmá, dokonce mi jeden klient řekl, že to tak cítí, protože je zvyklý jezdit po světě. Hotelové apartmá, kde je na malém prostoru poskládaná ložnice, koupelna a šatna. Ložnice s volným průchodem do koupelny a volným průchodem do šatny, ty tři prvky skládáte podle toho, jakou máte dispozici a možnosti. Ložnice je jenom jejich a má tam být klid. Vysvětluji, že v ní nemá být televize, protože má jenom jednu funkci, proto i šatna je zvlášť.

Pro českého člověka bývá asi nejdůležitější obývací pokoj.

V hlavním obytném prostoru se rodina schází a kuchyň by v něm byla ideální jako ostrov. Kuchyň musí být dobře dostupná od vstupu do domu. Když vyložím z auta nákup, aby se dal odnést přímo do kuchyně. Aby z ní bylo vidět na všechny strany, když se rodina sejde u stolu. Nemá smysl dělat stůl na jiném konci pokoje, jinak budou všichni sedět „na baru“ a čekat, co dostanou.

Možná proto si s klienty rozumíme, že řešíme interiér víc, než je obvyklé. Děláme studie s vizualizacemi, většinou ví klient dřív, jak bude vypadat interiér, než jaký bude dům zvenku. Jak se mu tam bude žít. Je důležité to vysvětlit, protože běžně se postaví dům, pak ubývají síly i peníze a interiér se „nějak udělá“. Vysvětlit jim, že je to úplně obráceně. Raději udělejme levnější dům, ušetříme na jiných materiálech v celém domě, ale dotáhněme interiér do konce. Abyste mohli dobře bydlet hned, ne až jednou…

Většina architektů říká, že architektura není o detailech, ale o prostoru.

Vždycky je pro mě základní prostor a světlo. Materiály s klientem řešíme až v další fázi, kdy už víme, jak bude vypadat půdorys, jak bude dům fungovat. V materiálech se klienti cítí pevní v kramflecích, vědí přesně, co chtějí. Největší kus práce je všechno sladit, a přitom vysvětlit, že to vůbec není tak důležité. Tohle je těžké zlomit. Obcházejí designové galerie a obchody, snášejí katalogy. Vysvětlit, že dům je o místě, o prostoru. Jak bude velké okno, kam se budou dívat, co uvidí. Aby se ze začátku soustředili na to, jak dům bude fungovat, nedělali si starosti, z čeho bude. Když je dům od začátku dobře navržený, materiály z toho většinou „vypadnou“ samy, co nejjednodušší.

Další věc, kterou jsem si uvědomil: že nestačí klientovi navrhnout barák, interiér nekončí oknem, musí se mít taky na co dívat. Najednou se nám to úplně logicky rozšířilo, musíme k domu udělat i dobrou zahradu. Spolupracujeme s firmou, která zahrady realizuje, využíváme ji, aby nám udělala plán skladby rostlin, já k tomu navrhuji design zahrady.

Taky k bytu se dá udělat mini zahrádka – třeba v paneláku na balkoně. Máme jednoho náročného klienta, udělali jsme mu celou rekonstrukci domu, ale on byl vlastně nešťastný, že už je všechno hotové. Tak našel poslední místo, které ještě nebylo zpracované, dva malé balkonky ve střeše. Úplně se těšil: „Udělejte s tím něco nového“. Kolegyně přinesla knížku s malými venkovními prostory, malinké atrijko, metr a půl krát metr a půl, dřevěná podlaha, bonzai, dva velké kameny. Nádhera. Tak jsme si vzali inspiraci a tyhle dva balkonky jsme udělali jako mini zahrádky. Klientovi se to líbilo a líbilo se to i dalším. Chceme si něco podobného vytvořit i u nás v ateliéru.

Nedávno jste se přestěhovali do nového prostoru. Jak se vám v něm pracuje? Máte v současné době dostatek zakázek?

Když chcete navrhovat domy a pozvat si klienty do ateliéru, ateliér by měl ukázat právě to, o čem mluvíte. Tohle mi docvaklo teď, když máme svůj vlastní ateliér. Víc se těšíme na svoji práci, začalo mě to daleko víc bavit. A těšíme se, až se s klienty znovu uvidíme, protože i oni se tam cítí dobře.

Klientů teď máme tak akorát, aby se práce dala stihnout. Abych ještě mohl kreslit. Protože bych nemohl dělat jen manažera. To bych šel od architektury raději pryč. Dopoledne mám na kreslení, odpoledne pracuji s tabulkami a rozpočty. A navečer jsou schůzky s klienty. Když se tomu dá dobrý rozvrh, nepotřebujete spoustu lidí, žádného obchodního ředitele. Je to náročné, ale dá se to zvládnout.

Věra Konečná
Foto archiv ateliéru

***

MgA. Michal Kunc

SOUS v Benešově, obor truhlář (výuční list s maturitou)
2 roky praxe v truhlářské dílně
SUPŠ v Praze-Žižkově, obor design a konstrukce nábytku, design dřevěných hraček
2000 absolvoval VŠUP v Praze, ateliér Architektura, interiéry (Eva Jiřičná, Radek Kolařík)
2001–2002 SUPŠ v Praze-Žižkově, asistent ing. Schusterové, konstrukce nábytku, design, interiéry
2006 autorizace, přijetí do ČKA
1999 zakládá vlastní architektonický ateliér Kunc, v němž v současné době pracuje společně s Petrem Bartošem, Michalem Matějíčkem, Alžbětou Vrabcovou a Danielem Pospíšilem.