Rozhovor s Martinem Rajnišem

05.08.2009 Rozhovory

„Pořád plejtváme lidskou prací nesmírně složitým stavebním řízením, do kterýho kecá každej…“

Pane profesore, co vaši práci a stavby domů nejvíce komplikuje?

Dřív jsme dělali zhruba 40 návrhů a jeden se postavil. Teď mám skore 7:1, na sedm návrhů se jedna stavba realizuje. Kdyby člověk chtěl jet takovým tempem, jak stavěli Dienzenhoferové, který v Čechách udělali za 30 let 350 staveb, to znamená měsíčně jednu, tak by musel každý tři dny vyprdnout jeden návrh, aby tohleto tempo udržel. To se nedá. Úmrtnost, specielně u dřevěných staveb a lehce experimentálních baráků je neskutečná. A to ještě u řady baráků, který si stavím pro sebe, o žádný stavební povolení nežádám, protože to nejsou domy, ve skutečnosti jsou to sklady dřeva ve tvarech domu.

Pořád plejtváme lidskou prací nesmírně složitým stavebním řízením, do kterýho kecá každej, kdo má s prominutím do prdele díru. Já si myslím, že je to absurdní. A že s tím musíme něco dělat. Jako by sem protektorát německej a protektorát ruskej (zvanej socialistický Československo) zanesly prapodivnou a jednu z nejhorších věcí, bezbřehý úřadování.

Teď v noci, když mě bolely záda, jsem čet Gulak. Ten byl postavenej na armádě úředníků, který neustále něco vyplňovali, psali, a vlastně jsme na tom podobně; rejpavost, skepticismus a nepřipravenost lidí se skutečně uvolnit, jak jednou tejdně nabádá Kraus. V Čechách se lidi moc neuvolňujou a nedokážou s úsměvem přejít ani věci, který skutečně za úsměv stojí. Češi jsou velcí bojovníci a velcí skeptici, radar a smlouva o Evropský unii a náš pan prezident jsou toho nádhernejma příkladama. Takže ten terén, v kterým se realizujou věci, zvláště pak dřevěný domy, se podobá vychladlýmu vopuštěnýmu minovýmu poli, kde některý záškodníci ty miny přenášej, nebo je někde doplňujou. Občas nějaká mina zmizí, asi tím, že zrezatí a už je nepoužitelná, ale jsou takoví, který mini roznášej. Obávám se, že jsou to i zelený. A demokracie a parlament? V Murphyho zákonech je, že pokud zasedá parlament, občan si není jistej svojí svobodou, majetkem, ani životem. Parlament nám to v posledních dnech předvedl naprosto jasně.

Potěšilo vás nominování Hráně u Slavonic na Cenu Miese van der Rohe?

Samozřejmě, velmi. Člověka potěší, když mezi domama drahejma a bohatejma se vyskytne dům levnej a dělanej víc s nadšením než ekonomicky. Bylo to příjemný.

Mohl byste vysvětlit, co je to vlastně hráň?

Když se člověk podívá na sklad u každý pily, najde tam hromady srovnaný většinou do pravidelnejch útvarů, kterejm se odjakživa říká hráň. Musí se dát vždycky prkno, proklad, prkno, prokládek, tak hustě, aby se prkna neprohejbaly, proklady proto, aby dřevo větralo a nezplesnivělo. Když je jedno prkno vedle druhýho, to je plná hráň. A když člověka napadne, že na principu týhle hráně udělá dutou kostku, tak přijde na to, že mezi prknama má větší škvíru, takže musí místo jednoho prokládku dát tři vrstvy trojvrstvejch prokládek. Takhle vznikla teorie dutejch hrání. Dodatečně jsme si v normách na skladování ověřili, že i takhle se dříví skladuje, když má schnout rychlejš a pravidelně. Dokonce jsme stavebnímu úřadu v Jablonci nad Nisou poslali fotografie, jak vysoký dutý hráně mají u jedný pily ve Španělsku, hodně připomínají věž, kterou jsme tu postavili.

Dutá hráň je spíš taková milá hříčka někde na rozhraní mezi stavitelstvím a skladováním. Celá věc se vlastně zrodila samopohybem. Koupil jsem padesát kubíků dřeva, chtěl jsem je uskladnit a pak jsem si řek, když už je budou lidi rovnat do hráně, co kdyby je srovnali do tvaru domu. Takhle vznikla stodola v Maxově. Já jsem od ní moc neočekával. Vůbec v poslední době od sebe moc neočekávám, protože to je jedinej způsob, jak se dokážu donutit k práci a nechcípnout na nějaký nedostatky, který vidím na každým kroku. Když si říkám, bude to spíš středně blbý, mám vodvahu začít, a když to pak není středně blbý, ale jen nepatrně, jsem nadšenej. To jsem v mládí nedělal, proto jsem ho prožil v hroznejch tvůrčích křečích a ve smutku. Tím, že jsem si dal dosažitelný cíle, jednoduchý malý domy, který udržím v hlavě, jsem o fous šťastnější než ve čtyřiceti. A myslím si, že jsem šťastnější než vedoucí velkejch bür. Občas s nima jdu na pivo, a když vidím, jaký hluboký smutky se jim honěj v duši, tak se utvrzuju, že dělat architekturu malejch domů je dobře.

Takhle vznikla hráň. Myslel jsem, že tam uskladním nábytek, ale když jsem si vlez dovnitř a viděl ten krásnej pohled ven těma mezírkama, nechal jsem ji stát jen tak. Čekal jsem samozřejmě, že bude mít nějaký problémy. Taky že jo, ale nebyly úplně zásadní.

A hráň v podobě věže?

Když se podařilo za přijatelný peníze koupit pár hektarů pozemků kolem chalupy, tak jsem tam z čirý bujnosti postavil věž jako pokus, může-li být hráň na vejšku. Může. Kejve se. Kroutí se trochu. Tam jsem si to užil. Na ní pracoval Honza Mach, kterej si naše büro vybral jako praxi při studiu. Velmi jsme se sblížili a řada nápadů na tý věži je jeho. Je to prokombinovaný jako vždycky, když pár lidí dělá na stejným projektu. Někoho něco napadne, druhýho napadne něco jinýho, ale autor je nakonec ten, kterej řekne „tohle beru, tohle neberu, tohle se ti zvlášť povedlo, to tam dáme“.

Česká publicistika tohle málo vnímá. Třeba výstava Generace +, jako by tady byli jen osamělí autoři. Pravej opak je pravdou. Většina architektů by se zbláznila, kdyby dělala sama. To není „one man show“ ani náhodou, člověk kolem sebe lidi potřebuje. Třeba už jen na to, aby mu řekli „hele, běž do hospody, už tu neotravuj, nebo se zblázníš. My to dáme dohromady a pak přijdeš, a když budeš trochu opilej, třeba ti to líp pude“.

Honza Mach dal dohromady partu studentů, která věž postavila asi za devět dnů. Vymyslel schody dovnitř, moc pěkný, já jsem vymyslel modifikaci těhletěch schodů, aby se mohly dát do čtvercovýho půdorysu, šlo to z ruky do ruky. Chtěli jsme věž trochu zesilovat, aby se nám rohy nerozjížděly, což byl základ problémů. Protože jak je známý, takhle je dřevo úplně nesmyslně používaný. Ze dřeva udělanej vazník, kterej je rozsekanej na malý kousky. Jako když holčičky a chlapečkové stavěj věže z kostiček, prohejbá se to. Když vedle ní dáme hůl, to je daleko racionálnější způsob. U těch věží to máme staticky správně. Není to tedy staticky bůhví jaký, ani náhodou. Problém je, že když zaprší, věž povyroste. Přijde sucho a zase klesne. Zkuste takový měnící se útvar pořádně zavětrovat. Má celou řadu specifik. Podobně z drobnejch lamel jsou složeny některý asijský stavby. Ale co ty lamely dělaj, je nevídaná krása. Protože spolu interferujou, zároveň pouštěj dovnitř tý konstrukce proužkovaný světlo, a to dělá další věci, který u jinejch staveb nevidíte. Proto je máme rádi, jinak nás trápěj.

Ne, že bysme se nedokázali vyrovnat se statikou, ale potměšilý český počasí nám jednu věž smetlo. Martin Kloda, kterej na ní hodně dělal a je to částečně jeho dítě, vyšťoural v různejch meteorologickejch zprávách, že do Čech udeřilo jen pár desítek tornád. Ale pozor, od doby, kdy se dávala dohromady Kosmova kronika. V tý době snad udeřilo nejsilnější tornádo, podle Fujitovy stupnice síly 4, a ubouralo kus hradeb Vyšehradu. Dokážete si představit, co to bylo za šílenost, když lítaly vzduchem šutráky, který vážily tuny? Ani kamenný hradby to nevydržely. My jsme u Chrudimi měli jen třídu F2, ale i to stačilo, aby to chudáka Báru smetlo. Teď ji stavíme znova, a přestože byla podle normy, stavíme ji nad normu. Samozřejmě se prodraží, vznikne řada doplňkovejch věcí, který to komplikujou.

U Chrudimi tehdy tornádo odneslo celé střechy.

Dokonce to hodilo jedním náklaďákem, naloženým, s přívěsem. Zapčklost přírody je skutečně nevídaná, když čtyři dny po otevření přijde tornádo, který přichází za tisíc let třeba dvacetkrát a vždycky vyholí jen maličkej kousek. Čili pravděpodobnost byla menší než vyhrát třikrát za sebou první cenu ve sportce. Ale lidi, když se o tom bavěj, mi nenaznačujou, že jsem blbec, že to bylo špatně navržený. Nevím přesně, jakej byl vítr v okamžiku, kdy věž spadla, ale kontrolní statický výpočty ukázaly, že na 130 km byla dimenzovaná správně, takže to bylo víc. První, co vítr urval, byla anténa vod kamery, která ji hlídala. Snad to nebylo přímo tornádo, ale takzvaný downburst, což je takovej vrták z nebe dolů, takový zakroucený tornádíčko, který kolem sebe vystrkuje tyčky. Je to strašně zajímavý, kdyby nám ta svině nezbořila věž, tak je člověk nadšenej, rád by se nechal přírodou poučit. Takhle to poučení bylo bolavý. Štve mě to, samozřejmě.

Naštěstí investor je schopnej a pilnej, hned následující den po předání nechal stavbu pojistit a pojistka zaplatí stavbu Báry 2. Je to projekt rekonstrukce toho původního s určitejma zesilovacíma změnama. Takhle už je to určitej příběh, ukazoval jsem ho na Pecha Kucha v Žilině – když přijde architekt z Čech a ukazuje, jak mu spadl barák, to mělo velmi živý ohlas. Strašně rádi bysme o tom udělali knížku, Bára 1, Bára 2. Všecky tyhle stavby v sobě nesou velký osobní angažmá a jsou to spletitý příběhy, který se proplétaj s lidskejma.

Jaký vztah máte ke dřevu, proč ho máte rád?

Asi jako k ženskejm. Uvědomuju si, že je naprosto nenahraditelný a úžasný, že nic lepšího neexistuje, ale zároveň má svoje vrtochy. Protože je to stejně jako ženská přírodní materiál, tak má svý kouzlo. Ke dřevu může člověk skutečně přilnout. Není chladný, není udělaný nějakou kalkulací. Není izotropní, není stejnorodý, je antropomorfní, velmi blízko člověku.

Když dám ruku sem na oesbéčko, jsou si podobný. Obyčejná levná deska, osmička za sto tři padesát čtvereční metr, to nejlevnější v oboru, ale moc pěkná. Dřevo má v sobě naakumulovanej přírodní design. Čím dýl se jím člověk zabývá, tím víc ho musí obdivovat. Jak je ten materiál vrstvenej, jak je danej dohromady. A má i svý výhody. Když si vemete traverzu třeba na rozpon týhle místnosti, potřebovala byste íčko 18, tutéž službu by vám udělal trám řekněme 220 na 160. Nebudu dlouho počítat, tak mi věřte, že kovový íčko při hnusnejch cenách je asi pětkrát dražší než dřevěnej trám. Samozřejmě se íčko nebude tak prohejbat. Dřevo se prohejbá vždycky, i dlouhodobě, je prostě pružný. Protože v přírodě je pružnost potřeba. Kdybyste měla třeba jasan z ocele, panečku, to by byla konstrukce. Protože by se nemohla ohejbat, po první vichřici by byla takhle sklopená na stranu, musela by bejt strašně nadimenzovaná. Takhle se strom, když na něj foukne vítr, sbalí a začne klást podstatně menší aerodynamickej odpor. To ještě s domama neumíme. To jsou věci, za kterejma se plazíme. Docela si myslím něco podobnýho jako Kaplickej, kterej říkal, že když se dívá na pavoučí síť, je mu smutno z lidský architektury. Je to pravda a nemusí to být zrovna síť. Když brouk roztáhne křídla, třeba brundibár, to se vykládalo na vysoký škole, ten prostě lítat nemůže. Bylo spočítaný, že lítat nemůže, a on lítá.

Přírodní věci jsou neuvěřitelný zázraky světa, kterej je vlastně 4,5 miliardy let v proudu energie. Kterej vymazává neblahý působení druhýho termodynamickýho zákona. Ten zhruba říká, že jakákoliv soustava se z termodynamickýho hlediska dostává do nejpravděpodobnějšího stavu, to znamená do stavu největšího chaosu nejvíc narostlý entropie. Faktor, kterej popisuje logaritmus neuspořádanosti toho systému. Ale když proudí energie, nastává takzvanej negentropickej stav, opak entropie. Věci mají tendenci použít spádu energie k tomu, aby se začaly organizovat. Aby nešly do nejpravděpodobnějšího, ale aby se organizovaly. To trvá 4,5 miliardy let, probíhá to na kouli s povrchem milionů čtverečních kilometrů. V každým okamžiku se rodí nějakej design, biliony designů se roděj a zanikají každou vteřinu. V týhle laboratoři žijeme a jsme vlastně jedním z jejích parádních kousků. Náš mozek je zatím asi nejkomplikovanější struktura, která se zrodila, a já si jí velmi vážím. Proto třeba neboxuju. Jako by byl počítač špatnej na zatloukání hřebíků, stejně tak bušení do hlavy není asi to nejlepší, co bysme měli s mozkem dělat.

Vztah ke dřevu je tedy obdivem k přírodě.

Ne, že by to přišlo samo od sebe. Stykem s bezvadnejma, chytrejma architektama (spíš architektkama) jsem přišel na to, že na tomhle postoji něco bude, a začal jsem si přírody víc všímat. Dřevo je jen jedna z mnoha tisíců cest, ale velmi krásná a příjemná. Tahle laboratoř designu se dá prostě používat do každý rodiny, do každý domácnosti.

Čím dál tím víc mně přijde, že dřevu škodíme, když ho řežem. Domorodci používají kůly; když jste v pralese, nemáte zrovna chuť z kulatýho dělat hranatý. A ono to funguje, víc vydrží, má to lepší statiku. Pravda, je to trochu křivý, ale křivost je přece i to, jak jsme uspořádaní. Nemáme zaplať pánbůh na sobě ani jednu přímku. Sem tam je nějakej zub rovnej, ale všechno ostatní je v křivkách. Nemůžu říct, pokud se to uspořádá na ženský, že by mě na tom cokoliv dráždilo. Tak proč by mně křivej kůl nemohl stejně imponovat.

Teď jsem čet dokonce článek, kterej říká úžasnou věc. Když si vemete různý lidi, třeba zapadlý kmeny na Nový Guinei a člověka z New Yorku, a ukážete jim zvířata, zjistíte, který se jim nejvíc líběj. Vzácně se na tom shodnou. Čili existuje něco, co je hluboko v nás, není to jen estetika, je to hluboko v nás, biofilie. Biologický věci jsou do nás hluboko vobtištěný, přírodní prostředí s jeho základním charakterem je vlastně náš svět. A když si ho sami svou arogancí a přiblblým plánováním v podstatě kazíme, tak špatně děláme. Jako ten člověk z Vesničko má středisková, co strkal zápalky do kapsy a říkali mu, vono ti to jednou chytne. A skutečně se tak stalo. Já hodně věřím, že najdeme ne ten ultraochranářskoekologickej vztah k přírodě, ale že budoucnost naší existence bude daleko blíž přírodě a k přírodním věcem než k těm umělejm. Ale bude to pět generací trvat, nebo deset, nebo padesát. Ale myslím si, že to nakonec tak dopadne.

Představte si, jak je bezvadnej les nebo prales. Tam nemusíte zametat, a přitom je uspořádanej. Je to přece daleko lepší než si napiglovat podlahu a pak musí chodit pan domácí a přilepovat na nohy židlí takový ty filcový čudlíky, abych mu tu podlahu nezkurvil.  Takovej les, do kterýho se nemusí zasahovat (když se člověk smíří, že tam bude mít stromy ve všech fázích vzniku a zániku), mi přijde daleko správnější než vypiglovaná superarchitektura. Ta se strašně vzdálila vod toho, kdy se věci samy umí obhospodařovat. Potřebujeme pořád zásahy. A na týdle cestě je dřevo to správný.

Dřevo má i svoje nevýhody.

U dřeva je to jako s trpaslíkama v Čechách, někdy pomáhaj, někdy škoděj. Má svý nevýhody, zcela evidentně. Je hořlavý, ale zase ne moc, dá se s tím něco dělat. Baráky z něho jsou lehký a mívaj akustický problémy. Taky ne moc a taky se s tím dá něco dělat. Malá tepelná setrvačnost. U některejch domů je to správně, když je obýváte nárazově a nepotřebujete moc energie na rychlý ohřátí. Ale potom se musí teplota něčím hlídat. Honza Žemlička, kamarád, mi říkal, že nejlepší vytápění je vzít si péřovku a schovat si teplo přímo u těla. Do jisté míry s ním souhlasím, mám polární výcvik a můžu celkem v pohodě žít ve 12 stupních trvale. Občas vystrčím ale hřbet a chytne mě houser. Taky je to dvousečný.

Dřevo má samozřejmě svou životnost, která je nesrovnatelná třeba s kamením. Ale není to vlastně správně? Není správně, že dům žije jistou dobu a pak dožije? Když si vemete osud evropskejch a americkejch měst, specielně kanadskejch, tak na co Praha potřebovala řadu století, ve Vancouveru se událo během třech generací. V Americe se stavěj baráky levnější s menší životností a pohled nový generace není tak svázanej složitým kontextem minulejch domů. Neříkám, že by se měly starý baráky bořit, evropský kontext není Amerika, ale zároveň si myslím, že nemůžeme všecky baráky udržet, když pořád stavíme nějaký nový.

Jarda Leffler říkal, že dřevěnej barák by se měl po 120 letech zbořit. Asi má pravdu. Samozřejmě dříví v interiéru vydrží dlouho, máme gotický dřevěný sochy, dřevěný obrazy, interiéry, který vydrží další stovky let, pokud se nich nedají dřevokazové a podobná verbež, která v Čechách zase není až tak rozšířená. Když je dříví venku, tak nemá být na dýl než na tři generace. Ale proti tomu se dá taky něco dělat. Baráky, který maj venku dost dřeva, my děláme jako stavebnice. To znamená, že když tohle dřevo dožije, dá se nahradit tímtéž nebo něčím podobným, aby se rytmus života domu, tý exponovaný konstrukce, nějakým způsobem neničil. Je to podobný, jako vám u železobetonovýho baráku nevydrží elektrika, osvětlení, topení, každej z těhle systémů má svoji životnost. Na to jsme zvyklí v jinejch případech, proč bysme si nemohli zvyknout i u dřevěnejch domů.

Další generace stejně možná bude chtít bydlet úplně jinak.

Předpovídat, jak budeme žít v následující generaci, je čím dál tím těžší. Není vyloučeno, že rodina se potopí někam do klanů a lidi začnou žít třeba ve skupinách. Jeden samec, několik samic, řada dětí, nebo několik samic nezávisle a k tomu přelétaví samci, který jdou od skupiny ke skupině. Rozpad rodiny je citelnej a mě zajímá do tý míry, jak třeba rodinnej dům bude vypadat za tři generace. Neříkám, že to tak bude, probůh nejsem univerzální koumec, kterej ví všecko. Jen si přehrávám různý scénáře, který můžou nastat, a jako dvakrát rozvedenej vím, že rodina se rozpadnout může. Pokud není držená takovejma z vnějšku železnejma obručema, zevnitř dokáže explodovat dost rychle.

A z toho plyne, že rodinnej barák by měl bejt jako součást velmi proměnlivýho „měkkýho“ plánování. Čím víc toho dokážeme nechat na ty další, čím míň závaznej plán, tím méně bude překvapení a situací, kdy někdo nadává těm o dvě generace dřívějším „jaký hovado tady ty šutráky mohlo nechat, když já tady potřebuju udělat díru ze strany na stranu“. Tak tomuhle se vyhnout je dobrý. I cihlový baráky jsou dost měkký plánování, do cihel lze bušit, přidělávat šlicy, to není špatně. Naproti tomu panelák není vůbec měkký plánování. Kdo chce z 2+1 udělat spojením 4+1, vyřezávat panely švédskejma pilama a vyplavit několik domácností pod sebou, tak se o tom přesvědčil. To je arogance plánování, arogance rozumu. Člověk se staví do pozice vševěda „takhle to bude“.

Já si taky samozřejmě připadám, že jsem vševěd. Člověk, když je jedináček, si tak připadá asi od dvou let a už to z něj nevygumujou, ale pořád si říkám „nejseš vševěd, nejseš vševěd“, ráno si sednu, čistím si zuby a vtloukám si to do hlavy, aby aspoň ten den mi to vydrželo. Abych říkal „a todle nevíš jistě, tak to nech někomu jinýmu, kdo to umí líp a dej mu šanci, necpi se do díry, kterou stejně neprolezeš“.

A dříví je z tohodle hlediska dobře. Můžete ho nepříliš drahým nástrojem opracovávat přímo na stavbě, to se s ostatníma materiálama, sklem, železem, zatuhlým betonem, dělá špatně.

Takže když to vememe en gros, by se dalo říct, že dřevo je skutečně dobrý. Dřevo vyhrává i tím, že do něho klient může dost zasahovat. Líp než do ocelovýho domu, dokonce líp než do cihlovýho. Někdo to nebere jako výhodu, ale mně to přijde dobrý.

Kratší životnost dřeva tedy nevidíte jako problém.

Někdy přežívá z dřevěnýho domu ne ta materie, ale design, duch domu. V Japonsku, pro dřevo ve velmi těžkým prostředí, jako je třeba okolí původního hlavního města Kjótó, kde prakticky nemrzne, pořád hodně prší a je tam teplo, to znamená na plísně, hnilobu a šíření dřevokaznýho hmyzu daleko horší než tady, se setkáváte s řadou chrámů, drobných stavbiček, s dřevěnejma barákama starýma tisíc let. A vony jsou to třeba x-tý kopie toho původního baráku, dokonalý, přesný. Je to trošku – teď to budu přehánět – jako bible. Z ní nezbyl původní papír, na kterej byla napsaná, zbyly znaky. Je zajímavý, že z Egypta, z Říma zbyly věci, který byly dělaný vlastně jako dočasný. Papyrus, pergamen. Pokud byly chytrý a měly co říct, tak vydržely. Jako informace, jakmile se zahnízdí ve společnosti, tak je věčná. Dokonce i blbá informace.

Třeba otec dělal spoustu věcí, o kterejch si myslel, že jsou na věčnost. Pánbůh mu dej věčnou slávu, moc na věčnost nejsou. Ale ve 49. roce, když byl nasazenej do výroby, nám dělal Ježíška v Jizerskejch horách. A protože neměl vůbec žádný prachy, tak čajznul trochu takovýho tenounkýho zlatě vypadajícího plechu, kterej se snad dával do tranformátoru, z toho vystříhal vánoční ozdoby. Vzal si jako předlohy Michelangela a takovýdle věci, ale i některý zvířátka z atlasu a velmi pečlivě to obkreslil a vystříhal. Ty ozdoby jsou nekonečně nádherný, kdykoliv je teďka dávám na stromeček, tak si říkám, to je snad nejlepší věc, kterou za život udělal. Ta má prostě takovou sílu… Jako africký sochy nebo něco podobnýho.

Zpátky k problému. Já si myslím, že když to má koule, když to má šťávu, když je to udělaný s veškerým nasazením, tak to má šanci. Dostat se za práh informací, který se už nevymažou. A myslím, že potom v týhle informační společnosti už člověk nemusí mít strach, ta věc si začne žít svým vlastním autonomním životem, vobčas se snesou spršky nadávek, to patří k věci jako viry v počítačích nebo rýma, chřipka, heksnšus, ale začne to existovat.

Máte mezi klienty hodně zájemců o dřevěné domy?

Třeba büra, který jely mainstreamový designy pro velký společnosti, mají teď dost zatnutej tipec, musely propustit řadu lidí. Ne, že bych jim to přál, to není vůbec škodolibost, ale tak to prostě je. Nám chodí zakázek víc a víc, nevím proč, možná že vyšla knížka, byla výstava, možná že lidi v takovýhle těžký době chtějí spíš věci ne úplně normální. Ne úplně normální věc nejde takovým závratným způsobem cenově dolů jako běžný věci. Všechno je možný, jedno s druhým.

Dělat takovou architekturu v Čechách je obtížný. Lidi by radši viděli mainstreamový prvoplánově úžasný věci, kterejm se vůbec nebráním, ani nemyslím, že je špatný je dělat. Ale byl to určitej druh rozhodnutí a nemůžu říct, že bych ho litoval. Já ani moc nerozhoduju, spíš beru, co život přinese. V mým případě to vypadá, jako když herec jednou zahraje směšnou epizodní roli a pak si ho režiséři vybíraj, aby to pořád opakoval. Netušej, že umí taky třeba krále Leara nebo Romea. Ne že bych se tlačil do romeovských rolí, ale toho Leara bych moh. „Král Lear“ v architektuře, to znamená třeba velký muzeum, a nemusí být ze dřeva. Ale může. Když se koukám na tu nádheru od Miese v Berlíně, jedna deska s velkejma vazníkama, čtvercový systémy se propasírovávají celým barákem, jednoduchý jak blázen.

A přesto by bylo docela bezva, kdyby prostředí bylo vstřícnější, bohatší, odvázanější, nebylo tak zoufale svázaný někerejma nesmyslnejma předpisama, kdyby bylo víc připravený na trochu volnější zacházení. Což je třeba v anglosaskejch zemích. Ale protože jsem se nedokázal za 55 let pokusů naučit pořádně anglicky, pochybuju, že bych mohl být moc šťastnej v anglosaským prostředí. Takový jemný pohrávání si s některejma významama, to nedokážu. Jak je notoricky známo, od čtyřiceti se architektura dělá především hubou. A pokud člověk nemůže hubu správně používat, tak i architektura dostane na frak.

Pořád o tom přemejšlím. Možná ten lepší způsob je snažit se některý příjemnosti anglosaskýho prostředí neustále sem špikovat, jako když máte málo tuku, děláte dírky a strkáte do nich slaninku. Jakej to má po zapečení šmak. Třeba i do politiky by to šlo. Jedna slaninka je Schwarzenberg. Řek bych, to je dobrá slaninka, jenomže tu uděláte za pár století. Schwarzenberg měl za sebou docela dobrou dobu marinování a uzení, než taková skvělá slaninka vznikla.

Věra Konečná / Připraveno pro Výhledy, časopis společnosti Velux

Foto Andrea Lhotáková


Prof. akad. arch. Martin Rajniš vystudoval FA ČVUT a postgraduální studium na AVU u profesora Cubra (1971), absolvoval Školku architektury (1979) architekta Hubáčka v SIAL Liberec. Roku 1986 založil DA studio. Se spoluautory postavil Obchodní dům Máj na Národní třídě, pavilon na Světové výstavě ve Vancouveru, sérii rodinných domů, vil a výstavních pavilónů, řadu administrativních budov v Praze, podílel se na projektech Centra Smíchov. V letech 1990-97 vedl ateliér architektury na VŠUP v Praze. Více než osm let strávil na cestách, s vyjímkou Antarktidy navštívil všechny kontinenty. V současné době vede projekční kancelář e-MRAK. Společně s Kamilou Amblerovou a Václavem Horeckým postavili Hráň u Slavonic, která byla jednou z nominací ČR na Mies van der Rohe Award 2009.