Rozhovor s Jiřím Siegelem

16.06.2012 Rozhovory

Rozhovor Jiřího Schmidta s Jiřím Siegelem proběhl před čtyřmi lety: v roce 2008, kdy architekt Siegel podpořil stavbu hotelu Metropol na místě vlastní realizace.

*

Princip rozhovoru je takový, že si budeme pár hodin „hrát na pravdu“, protože jsme tady přece kvůli architektuře. Rád bych vás tedy požádal, abyste mi dovolil zeptat se na cokoli, a rád bych vás zároveň požádal, abyste se mnou mluvil úplně „na plnou hubu“, protože vás nijak nezneužiju.
Ano, souhlasím.

DĚTSTVÍ A ŠKOLA

Kde a jak jste vyrůstal?
Vyrostl jsem na Žižkově v jakési kondelíkovské rodině moc hodných lidí. Táta byl vyučený holič. Pak si v Praze na Žižkově zařídil parfumerii. Samozřejmě mu to brzy všechno vzali, a tím ho úplně odsoudili. Když jej donutili, aby šel do penze, bral 250 korun měsíčně. Rodiče se o mě ohromně starali. Hodně jsem četl.

Co jste četl?
Všechno. Odebíral jsem Elk DP, půjčoval jsem si knihy, diskutoval jsem
a polemizoval.

Jak byla tehdy dostupná odborná literatura?
Málo. Občas jsem si nějak pomohl. Například jsem chodil do Americké informační služby na Národní třídě. Tam jsem se poprvé seznámil s prací Richarda Neutry. V časopisech byly jeho věci a mně se to líbilo. Pídil jsem se po tom, co a jak. Pak to zavřeli, ale měl jsem zase jiné možnosti, protože jsem se s basketem dostával do ciziny a odtud jsem si knihy a časopisy vozil.

Jaké časopisy v té době architekti četli?
L´Architecture d´aujord´hui. – Ten byl nejkomplexnější. Nebo americký Record.

Jste jedináček?
Jsem. Neustále.

Měl jste nějaké koníčky?
Měl. A hodně. Kromě mé profese, která se stala mým celoživotním koníčkem, bylo ještě několik zásadních, kterým jsem se plně věnoval. Měl jsem to štěstí, že mě ovlivňovaly postupně. Nejdřív jsem dělal sport. Mimo jiné basketbal. Byl jsem členem týmu, který se stal v roce 1947 akademickým mistrem světa,
i týmu, s kterým jsem hrál na olympiádě v Londýně v roce 1948. Mezitím jsem pilně hrál na piano. Pořádně jsem se začal hudbě věnovat, když jsem skončil
s basketem. Velice jsme se spřátelili s Karlem Vlachem a členy jeho orchestru, s kterými jsem mnohokrát společně swingoval při různých příležitostech.
A nejen s nimi. A konečně nyní píšu. Nejen o tom, co se týká architektury. Prožil jsem toho dost a napsal jsem o zážitcích svých i svých přátel už pět knížek, které byly vydány.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěl být architektem?
Matčin bratr byl stavitel – průmyslovák u známé bubenečské firmy Zíma. Jako dítě jsem u něj viděl výkresy a časopisy a už jsem od toho neodešel. Nakonec jsem udělal zkoušky na fakultu. To ještě šlo, protože to bylo v roce 1947. Pak přišel osmačtyřicátý, ale to už jsem měl za sebou „Londýn“, takže jsem byl svým způsobem trochu chráněný.

Jaký vliv na vás měli rodiče při tom, když jste přemýšlel o svém životním povolání?
Bývali by chtěli, abych dělal obchodní akademii a převzal kšeft. Ale nechali mě, abych si vybral, co chci, a hrozně mně fandili. – Vytvořili mi k tomu všechny podmínky.

Jaký byl váš první dojem z pražské fakulty architektury?
Byl jsem nadšen, že jsem se tam dostal, a měl jsem velkou úctu ke svým pedagogům. Bohužel ne všichni události z roku 1948 na fakultě přežili. Doba rozdělila studenty na komunisty a na ty druhé. Nám, tedy těm druhým, nevadilo, že s námi studují i ti, jejichž politické názory jsme nesdíleli, ale to, že mnozí z nich byli zlí a mnohokrát dokázali úmyslně škodit. Nebylo nezajímavé, že tato skupina studentů se snad neuměla ani usmát. Každý, kdo se smál nebo usmíval, jim vadil, protože vznikalo podezření, že se některým daří dobře i bez vazby na komunistickou stranu, což bylo podezřelé. Vzájemně jsme se neměli moc rádi, což trvalo po celou dobu studií. A trvalo mnoho let, než jsme se dozvěděli, jak dokázali ve smyslu pokynů na stranických schůzích fakulty škodit profesorům i jinak smýšlejícím studentům.

Splnila škola vaše očekávání v tom, že vás naučila chápat architekturu?
To je zajímavá otázka. Pokusím se přesně odpovědět. Byl jsem ještě
z generace, která chovala velkou úctu k profesorům, protože jsme o nich něco věděli. Přestože tam byli hlavně ti ze staré školy, uměli pro nás připravit ohromné programy a my jsme to baštili.

Na které pedagogy nejraději vzpomínáte?
Hodně mě ovlivnili dva. Dr. Jaroslav Otruba nám imponoval svou noblesou. Měli jsme radost z toho, jak si úspěšně vedl i v mezinárodních architektonických soutěžích, a velice jsme si vážili jeho názoru, kterým komentoval studentské práce. Byl profesionálem každým coulem, a když něco řekl, bylo o čem přemýšlet. Dělal nádraží v Prostějově nebo administrativní budovu v Praze na Kubánském náměstí (dnes sídlo společnosti Skanska, pozn. aut.). Druhým pedagogem, který mě značně ovlivnil, byl překvapivě Alois Houba, o kterém se tradovalo, že dělal druhou státnici na fakultě tolikrát, že po jejím úspěšném ukončení už na škole zůstal jako profesor. Ale pozor, byl to velice chytrý a dobrý pedagog. Moc toho nenakreslil, ale uměl perfektně posoudit i ocenit naši práci. Navíc byl playboy a nám imponoval. Ale hlavně nás dokázal pro architekturu doslova zblbnout. Vštěpoval nám, že architekt musí na to, co dělá, myslet pořád. V autě, v tramvaji, i když usíná. Teprve když na něco přijde, tak může začít kreslit. To jsem převzal. Funguje to.

Státnice jste udělal hladce?
S druhou státnicí jsem to neměl zrovna lehké. Při ústní zkoušce mě vyhodili
z politiky s tím, že za tři měsíce mohu přijít na jakýsi reparát. Situace mě donutila, abych prostudoval kvanta bolševické literatury, takže jsem měl dojem, že v této oblasti toho znám snad víc než Lenin. Při dodatečné zkoušce mě čekalo početné auditorium studentů, kteří byli zvědavi, jak si povedu. Snad jsem si ani neuvědomil závažnost situace, když jsem zkoušející řekl, že jsem zvyklý jednat férově, a tudíž ani od ní nečekám rány pod pás. Nakonec jsem prošel, a tak jsem se dostal z fakulty.

PRAXE

Pak jste šel na praxi?
Ano. Byl jsem se Zdeňkem Vávrou rok a půl u Josefa Havlíčka. To mi hodně dalo, protože Havlíček byl ten „vyprávějící“ architekt. Převzal jsem po něm tvrzení, že architektura se musí povídat. Tužka má být na stole až tehdy, když něco o něčem vím. Anebo obráceně: Napadne mě nějaká kravina, tak si ji zaznamenám. Havlíček měl takzvanou „mizgrubnu“, což byla stará komoda. Vždycky, když ho něco napadlo, tak to tam uložil. Říkal, že nápadů nikdy není tolik, aby se k nim nevrátil. Jednou za rok bednu vybral a vždycky tam něco našel. To jsem dělal celý život a dost se mi to vyplatilo. Po Havlíčkovi jsem byl u Antonína Tenzera.

Dělal jste u něj na návrhu hotelu Jalta na Václavské náměstí?
Ne. Ten už se stavěl.

Na škole jste věděl, že nemůžete všemu věřit a některé věci si musíte ověřovat jinde. Když jste se jako čerstvý absolvent vydal do praxe, co formovalo vaše základní, „páteřní“ životní názory? Podle čeho jste se řídil?
Formovala mě celá řada aspektů. Byl jsem tvrdohlavý, ale o všem jsem ochotný diskutovat. Přátelil jsem se s Karlem Vlachem, Jiřím Šlitrem nebo Vladimírem Preclíkem, v pozdějším věku jsme se stali přáteli s Miroslavem Horníčkem. Těch lidí, kterých jsem si vážil, bylo hodně. Z nich jsem tyl a pro sebe jsem si v sobě zanechával jejich stopy. Tím jsem si vytvářel poměrně dost široký názor. Co pro mě tehdy bylo hlavní? Tak nějak všechno. Tím, že jsem dělal sport a muziku a společensky jsem se stýkal s mořem lidí, hodně jsem toho vyslechl.  Naši samozřejmě byli antibolševici, ale doma jsem ani tak neměl přesné direktivy, že by mi říkali, co mám a co nemám, ale spíš mě nechali, abych se díval. Teď to můžu říct: můj názor zformovali ti špatní lidé na fakultě. Díky těmto lidem jsem získal pevný názor, který jsem nikdy nemusel měnit, a to nejen názor na architekturu.

Potom, co jste si byl jistý, že jste udělal všechno, aby váš názor byl pevný?
Jistě. Měl jsem určitou sebejistotu, ale ta se ke mně jenom plížila. Spíš jsem byl v rozpacích, jestli je to dobré, či ne. Teprve, když to někdo další ocenil, tak jsem o tom začal přemýšlet. Neměl jsem období, které mívá řada lidí, že namalují tři čáry a najednou jsou ohromně top.

Od Tenzera jste šel rovnou do Sportprojektu?
Přišla padesátá léta a s nimi prověrky. Mně nedali jedničku, takže jsem musel ze státního ústavu. Tak jsem se objevil v Pozemních stavbách spolu s dalšími, kteří prověrkami také neprošli. Tam mě vyzvala tělovýchova – protože mě znali z londýnské olympiády – že se vytváří tělovýchovná investiční skupina, jestli bych tam šel. Chvilku jsme dělali posudky a investorskou činnost, ale pak byly vytvořeny podmínky pro zřízení projektového ústavu. Ujal se toho inženýr Vorel, u kterého jsem jako šéf jednoho ateliéru působil dvacet let. Když Vorel odešel do penze, doporučil jsem nového ředitele a ten mě po roce ze Sportprojektu vyhodil.

Můžete mi přiblížit vaše pracovní metody?
V ateliéru jsem byl vždycky první. Nenáviděl jsem ranní šéfovské absence. Práce mě bavila a usiloval jsem o to, aby bavila i moje spolupracovníky. Měl jsem pod sebou lidi, kteří to respektovali. Ale vyžití ve Sportprojektu mi nestačilo, takže jsem se zúčastňoval soutěží a přes tehdejší Architektonickou službu jsem dostal možnost vytvořit celou řadu projektů.

Takže jste se vlastně hodně přibližoval povolání svobodného architekta.
Ano, ano, ano! Protože to fungovalo, tak mi v tom nikdo nebránil. To byla výhoda Sportprojektu.

I za předchozího režimu jste si tedy dokázal vytvořit solidní autorskou autonomii a dělal jste baráky, kterým jste věřil. Co pro vás byly rozhodující limity ve Sportprojektu?
Nerad bych někomu ublížil. Tlak na mě nebyl vyvíjen. Zakázky jsme získávali tak, že 10–15 % mi předávalo vedení. Minimálně 80 % zakázek jsem sjednal sám, protože jsem jezdil po stavbách. Jedna zakázka přinesla další. Asi nás provázely dobré reference a měli jsme dobrou pověst.

SPOLEČNOST

Podle čeho se dnes orientujete ve společnosti? Co jsou pro vás signály, které ukazují na hodnoty platné pro současnou společnost?
Jsem bytostný demokrat. Dokázal jsem brečet u televize, když Havel v roce 1990 mluvil před kongresmany USA ve Washingtonu a ti opakovaně vstávali
a tleskali. Ale na druhé straně si velice vážím Klause. Havel byl pro mě samozřejmě pořád větší filosof než politik a zaplaťpánbůh za to. I když „samet“ byl problematický a mohl asi vypadat trochu jinak. – A měli bychom teď asi méně starostí. Každý den čtu dvoje noviny a sleduji televizní zpravodajství a komentáře. Občas si poslechnu parlament, abych se přesvědčil, jací jsme idioti, a co všechno můžeme poslat do sněmovny a co všechno tam můžeme říkat! A také mám jednu téměř neuvěřitelnou kliku,
z které mám téměř mindrák. Sedím ve své pracovně a něco dělám. Jsou dva extrémy. Buďto mi to hodně jde, anebo mi to vůbec nejde. Oba případy jsou důvod, abych vstal a buď si šel nalít panáka, anebo si vedle pustil televizi.
A při mé klice je tam to, co chci slyšet, to, co potřebuji, abych se pohnul dál. Názor se mi pořád formuje, ale z toho základního neuhýbám.

Rozumíte současné společnosti? Máte dojem, že prostředí, v kterém tady všichni žijeme, vyznává v principu stejné hodnoty, jaké vyznáváte vy?
Mám dojem, že to trochu ujíždí. Z jednoho důvodu: málo lidí prožilo tolik jako já, aby si ten názor mohli formulovat a aby si vůbec něčeho mohli vážit. Kdo se dnes chce dozvědět, jaké to tady bylo za totality? Málokdo. Přitom zaplaťpánbůh za ty občasné pořady, kde se to objasňuje. Ale je otázka, kdo to poslouchá a koho to zajímá. Jediný moment, který současný společenský vývoj přibližuje k mému názoru na svět, je možnost podnikání. Mladí znají jednu zásadu, a to že podnikat je možné akorát v demokratické společnosti.

NAVRHOVÁNÍ A PRAXE

Pro jaký typ klientů jste vlastně ve Sportprojektu pracoval?
Zde jsem dělal výhradně pro instituce. Ale z těch lidí, s kterými jsem jednal, jenom asi 15 % bylo v obraze a splňovali představu o objednateli architektonického návrhu. Dokázali říci, co chtějí, byli partnery. Dalších 50 % klientů si sedlo ke stolu a doslova hltali, co řeknete, protože si tím obohacovali své vědomosti. Zbytek nevěděl vůbec nic a těm lidem to bylo jedno. Výborného investora jsem měl na Poustevníka v Krkonoších nebo na pražskou Folimanku a velmi dobrého i ve Znojmě. Ale někdy jsem měl také hrozně špatné klienty. V Krkonoších se do funkcí dostali lidé – i inženýři, kteří
o architektonickém konceptu neměli ani páru. Například do Jilemnice jsem navrhoval hotel s velkou jídelnou. Protože jsem věděl, že uspořádání jídelních stolů se bude v průběhu užívání stavby měnit, udělal jsem tzv. objektivní osvětlení, aby při kterémkoliv uspořádání jídelny bylo všude světlo. Investor nechal elektrorozvody předělat tak, aby byla svítidla vyvedena nad stoly. Rád jsem klienty nenápadně do určitých situací manipuloval, abychom mohli sjednotit názor.

Stalo se vám, že jste investorovi postavil dobrý barák, aniž by si toho všiml? Že jste mu jej vlastně podsunul?
Teď vám nerozumím.

Postavil jste někdy pro hloupého investora dobrý dům?
U špatných investorů byla hodně velká úmrtnost, takže se toho takto moc nepostavilo. Většinou nedokázali ani sehnat peníze. V knize „Dům a jeho architekt“ píšu, že lidé jsou ochotni přiznat, že neumí operovat kyčel, ale nikdy nepřiznají, že by neměli vkus. Dost často jsem diskuse vyhrával těmi nejbanálnějšími replikami, protože jsem byl schopný slova. V principu jsem podsouval myšlenky tak, aby je klient mohl vznést jako své vlastní. Dosahoval jsem cíle i těmito „podvody“. U Poustevníka jsem přišel na jeden nápad. Jde
o barák na začátku Krkonoš u výstupu na hřebeny, a tak mě napadlo, že by mohl působit jako nějaká celnice. Takže jsem nechal natřít dřevěné okenice červenou barvou, aby výsledkem byla bíločervená stavba. Hlavní architekt, který v životě nic nevyprojektoval, to hned nechal přetřít hnědou barvou. Říkám jim, co blbnete? Bojíte se to nechat červený? Tak jděte do háje.

Hysterická bojácnost?
Asi ano.

Jak to bylo ve Sportprojektu s penězi?
Jeden čas jsem tam vydělával dost peněz. Vznikalo to tím, že ředitel, který byl dost na prachy, nastudoval problematiku a docílil, že zbývala slušná částka na prémie. Pro svůj ateliér jsem našel prémiový řád, který všem vyhovoval. Prémie dostávala i ta kreslička, která na daném projektu třeba vůbec nedělala, protože dělala na něčem složitějším, kde peníze nebyly. Po změně pravidel mě pak živila také Architektonická služba.

Byli jste při projektování limitováni rozpočtem?
Částečně ano, částečně ne. 60–70 % investorů nevědělo o cenách staveb nic. Ředitel chtěl mít vždycky před začátkem navrhování podepsanou smlouvu
s investorem. Já jsem dával podklady pro smlouvu teprve tehdy, když jsem měl hotový „zajišťovací návrh“ a měl jsem tak dobrou představu o objemu stavby, časové náročnosti stavby apod. Pak už šlo jednání o rozpočtu hladce. Když se musel rozpočet navýšit, peníze si pak vydobyli.

Jaký jste měl vztah k liberecké školce a SIALu, když jste byl ve Sportprojektu?
K nim jsem měl obdiv, který byl limitovaný jedinou věcí: Každý, kdo čichnul k liberecké školce, tak se z něj často stal mistr světa. Hubáčka jsem vždycky obdivoval, ale nemyslím si, že jeho výchovné metody na mladé byly ty správné, protože je velice nadřazovaly nad všechny ostatní. Liberecká školka byla jeden čas velká móda.

Každý, kdo navrhuje, záhy zjistí, že některé pojmy se pokaždé opakují. Například prostor, světlo, teplo, materiál, provozy, genius loci… Jak jste
s těmito pojmy pracoval?

Primární pro mě vždycky bylo, abych se co nejvíc dozvěděl o klientovi. Abych
z něj vytáhl, co vlastně chce. S mnoha lidmi jsem se rozešel, protože si mysleli, že vědí přesně, jak to má být. Těm jsem řekl, ať si to tedy nakreslí. Přišel jsem tak i o dost peněz. Vždycky musím mít na začátku navrhování nějakou představu, třeba výtvarnou, ale především podloženou možností maximálně dobrého provozu.

Máte za sebou moc hezkou kariéru a nejspíš jste dospěl k vlastní architektonické filosofii. Mohl byste ji zkusit formulovat?
Na fakultě jsem nejvíc akceptoval ty kantory, kteří kladli důraz na provoz, protože architektura musí být především pro lidi. A proto otázka dokonalé dispozice, dokonalého provozu musí být o chlup primární. Když Corbusier nemohl jednou v Bruselu spát a po ruce měl jenom chleba, tak udělal model
z chleba a hned ráno to dal svým lidem, aby mu to rozkreslili. Taky tudy vede cesta. Ale obecně platí, že architektonický výraz nesmí faulovat dispoziční řešení.

Když pomineme program klienta a čistotu provozu, co vás při začátku navrhovaní inspirovalo?
Celý svůj profesionální život mám pocit, že když dostávám nový úkol, už mě nic nenapadne. Ale velmi spoléhám na impulsy. Impulsům fandím. Když během dvaceti minut zjistím, že mi návrh moc nejde, postupuji stejně jako skokan do dálky, který má tři pokusy na to, aby se dostal do finále. Jinými slovy, jde
o zajišťovací skok. – Jednou přešlápnete, podruhé přešlápnete, a pak se zajišťovací skok velmi hodí, protože postoupím dál a mám další tři pokusy. Musím mít jistotu, že kdyby mi návrhy někdo v kterékoliv fázi vzal a šel to postavit, že to nebude průser. Ale zároveň vím, že to ještě není nic, s čím bych sám chtěl vyjít. Mám tak vlastně od začátku něco nanečisto. To, co bude načisto, může být nakonec úplně jiné, ale vazby už jsou vykoumané a pomůžou mi, abych chytil slinu. Znovu ale opakuji, že vypínám při libovolném impulsu, nijak mě to nevyruší. Odskočit si od navrhování mi nedělá žádný problém, naopak mě to pro práci posiluje. Kolikrát se mi stalo, že mě dobré myšlenky napadly večer v posteli při usínání. Důraz pořád kladu na impuls, který může být velmi široký a nečekaný.

Steven Holl napsal, že architektura v současnosti vstoupila do krásného okamžiku, kdy se může inspirovat jakýmkoliv jiným oborem, že se může inspirovat čímkoliv. Vašimi slovy řečeno: impuls může přijit odkudkoliv.
Ano. Ve zmíněné knize píšu, že architektura zítřka bude tak různorodá, že už nevystačíme s krabičkami. A nebude pro to ani důvod. Piskáček dělá takhle a dělá jinak než Koutný. Když budu chtít architekturu od Koutného, tak jej vyzvu. Nemůžu ale očekávat, že když vyzvu Koutného, tak mi to namaluje jako Piskáček.

KLIENT

Jak moc ovlivňuje architektonický návrh psychologie klienta?
U kvalitního architekta moc ne. Musíme to upřesnit. Při návrhu čehokoliv pro někoho ten, kdo sedí naproti mně, sleduje věci, které tam musí být, sleduje věci, které tam nesmí být, a sleduje věci, které tam mohou, ale nemusí být.
Z těch tří bodů může klient ovlivnit pouze ten třetí. Když klient toto akceptuje, může se dobře věnovat své „třetině“.

Dokázal byste pracovat pro klienta, který pochází z úplně jiného sociálního prostředí než vy?
Ano. Dokonce se mi to několikrát v životě stalo. Výrazně si pamatuji na pána, jehož manželce – která byla mimochodem velice hezká a zajímavá žena – se zabila sestra i její manžel. Najednou se v dvoupokojovém bytě objevilo šest dětí. Pán měl pozemek, a tak jsem udělal analýzu jejich situace a zjistil jsem, že potřebují dva domy. Nakreslil jsem je a postavily se. V debatách jsem nebral na lehkou váhu ani toho, kdo neměl pravdu, ale věřil tomu a na základě svých vědomostí k tomu dospěl. V diskusi si pak většinou ten názor upravil. Účastnil jsem se spousty takových jednání a nikdy mi to nedělalo problém.

Nastíním modelovou scénu. Představte si, že za vámi dnes přijde klient. Je to pán v obleku, na chodníku stoji zaparkované audi s řidičem a on řekne: Chci od vás vilu, peněz mám jako šlupek, vyprojektovat si můžete, co chcete, protože chci od vás barák, který mě bude reprezentovat, a vás použiju, protože máte jméno. Vyprojektujete to tak, aby to všichni obdivovali, a zaplatím vám, kolik si řeknete. Do budoucna vás pak mohou čekat další velké zakázky. Jak byste zareagoval?
Vzhledem k tomu, že od roku 1989 už jsem měl tři velice špatné zkušenosti
s tímto typem lidí v černých šatech a s dlouhým pláštěm, tak už bych se choval velice obezřetně. Oni se navíc tváří velice unaveně, protože toho mají „strašně moc“. Prvnímu jsem udělal i model, ale pak jsem mu sám nabídl, že se rozejdeme. Jeho žena trvala na svém půdorysu, kde byl špajz větší než obytný prostor. Neviděl jsem od nich ani korunu. Druhý měl strmě svažitý pozemek s nádhernými výhledy do krajiny. Jeho žena nechtěla mít ložnici na úrovni terénu. Řekl jsem jim, že ke splnění takového požadavku by potřebovali jiný pozemek, a rozešli jsme se. Jiný zákazník si převzal studii a už jsem ho nikdy neviděl. Nezaplatil nic. Byl z Moskvy.

VEŘEJNOST

Jak čtete dnešní dobu z toho hlediska, v jakých podmínkách architekti pracují?
To je zajímavá otázka. Jezdím autem po republice a jsem ohromně překvapený, jak vyrůstají různé baráky, o kterých bych nevěděl, kdybych je sám neobjevil. V novinách nic nenajdete. Autor, jako hlavní figura každé stavby, dnes zcela mizí. Dřív, přes všechny špatné podmínky, autor byl pořád autor a měl nějakou váhu.

Myslíte tím, že se dnes autoři staveb zbytečně opomíjejí?
Ano. Takže zaplaťpánbůh za ty architekty, jako je Chalupa a jemu podobní. Vydobyli si pozice podobně jako já kdysi. Žijí tak obdobným životem, zatímco ti ostatní jsou v anonymních společenstvích a dělají „konzumní architekturu“. Společenský význam architekta u nás není doceněný.

Jak ze svého osobního pohledu vnímáte to, čemu říkám „míra stavu architektury v lidech“? Jinými slovy, myslíte si, že veřejné povědomí
o architektuře je u nás dostatečné? Rozumíme si jako společnost
v základních (nezbytných) hodnotách architektury?

Hodně přes polovinu společnosti neví o architektuře vůbec nic. A ten zbytek zase neví nic o architektovi. Pro ně je architekt zhotovitel nějakých plánů pro úřad. Když čtu v časopisech, jak herečka ta a ta říká, že si ten barák navrhla, tak se divím! Prostě prolistovala časopisy, a pak ji architekt přesvědčil. Anebo ji nepřesvědčil, protože byl servilní. Jiná cesta není. Desítky let jsem bojoval
o to, aby pod snímky architektury v médiích nebyla jenom informace o tom, že to fotografoval Piskáček, ale také o tom, že za miliony až stovky milionů to navrhl Lacina. Jeden čas se mi to dost dařilo. Psal jsem články, mluvil jsem do rozhlasu. Za mé éry měl architekt větší cenu než teď. Dnes má svou cenu jen velice úzce vymezený počet architektů, a ti si to tvrdě vydobyli.

Jaké tomu přičítáte důvody?
Protože o architektuře nepadne na žádné základní škole ani slovo! Jak se má žák školou povinný dozvědět, že se má koukat na tohle nebo na tamto? Jak se má dozvědět, k čemu je architekt? V novinách je toho tak málo, a když, tak většinou špatně. Architekt u nás dnes není rovnocenné povolání ve srovnání
s povoláním doktora nebo právníka – který mimo jiné bere minimálně 1500 Kč za hodinovou konzultaci.

Mám pro to své vysvětlení: Od roku 1938 se naše společnost vyvíjela v prostředí totalitních režimů. Vnitřní nesvoboda je tak v celé řadě generací lidí hluboce zakódována a těch pár let po roce 1989 to nemůže moc zachránit. 41 let jsme žili v komunistické ideologii, která vše vykládala přes hmotu, přes materiál a přes spotřebu. Všechna témata „nad rozumem“, týkající se lidských citů nebo pocitů, takže například víra, náboženství nebo filosofie, ale i architektura byly od lidí programově odpojeny. V konečném důsledku režim ze společnosti (z veřejného života) téma „architektura“ téměř vytěsnil. Ale kouzlo dnešní doby spočívá v tom, že dnes už nic nebrání architektům, aby téma architektury předložili veřejnosti v pravdivém obraze a správných poměrech.
K těmto důvodům, proč je to tak špatně, patří ještě jeden významný, a tím je nedostatek času! Lidé dnes nevyužívají čas k tomu, aby zjistili, co je lidská víra, co je umění nebo kdo je architekt. Lidé dnes využívají čas k tomu, aby běhali po úřadech, aby zjistili, kde seženou levnější potraviny, kam pojedou
k moři, anebo v které restauraci ještě nebyli. To jsou reálné starosti dneška. Architektura v sobě má navíc fenomén vkusu! A ten v každém bytostně je, anebo není. – Buď jej máte, anebo nemáte. Naučit se nedá. Ale málokdo je schopný přiznat, že by vkus neměl.

Mluvili jsme o tom, že architektura dnes patří mezi nejkomplexnější obory lidského počínání. A také jsme mluvili o tom, že inspirace z libovolného oboru lze uplatnit přímo v současné architektuře. Domnívám se, že v součtu jde o natolik významný moment, že může architekturu posunout skoro kamkoliv. – Třeba i v dynamické spirále vystřelit do netušeného stavu. Jako by nás dnes už nic nemohlo překvapit. Díky touze po nových a nových překvapeních vlastně svým způsobem jen ztrácíme limity. Vnímáte fakt komplexnosti současné architektury jako výhodu, anebo čekáte ještě větší boj o architekturu?
Komplexnost vidím jako nezbytnou nutnost, aby jednotlivé artefakty vznikly ze širokých souvislostí. Teprve pak nastupuje osobnost architekta, která se do návrhu propíše.

Svět dnes velmi silně ovlivňují média – sdělovací prostředky. Digitalizace médií zároveň způsobuje skokové znásobení objemu informací, způsobuje nárůst nových informačních toků a způsobuje i skokové znásobení rychlosti dostupnosti informací. Naše média ale doposud téměř neberou architekturu na vědomí. Pak by jenom pošetilec od nich mohl chtít, aby profesi architekta přiřadili správný význam. Co s tím ale dělat, když asi jediný, kdo si ten problém uvědomuje, je úzce vymezená skupina architektů?
Velice vítám, že občas v televizi něco o architektuře zahlédnu. Kvalita těch pořadů je však velice kolísavá. Celkové situaci jde pomoct prostřednictvím pravidelných pořadů v atraktivnějších časech. Dále jsou potřeba veřejné diskuse. Když může v neděli národ sledovat diskuse o politice, proč by nemohl sledovat diskuse o architektuře?

Každý, kdo je dnes v oboru architektura v praxi aspoň trochu pevný
v kramflecích, tak projektuje a staví. Kdo by se tedy o debatu v médiích mohl postarat? S mírnou nadsázkou řečeno by se museli architekti vydat do médií a začít o svém oboru povídat.

Ano, na tom je něco pravdy. To povídání je k tomu, aby se to v lidech zapsalo.

Jak vnímáte současnou architektonickou scénu?
Začínám být příjemně překvapován. Tím, že se dnes postaví barák za rok, a ne za sedm let, tak je toho víc vidět, a to nejenom po Praze. Je vidět, že je tady celá řada lidí, kteří třebaže prošli vývojem demokratického impulsu rychleji, výsledky mají. Fandím mladým a myslím si, že se stávají důstojnými následovníky.

METROPOL

Podpořil jste realizaci hotelu Metropol i na úkor demolice vlastního domu (myšleno autorsky), protože jste se u jeho autorů setkal s podobným konceptem, který sám vyznáváte. Jak byste popsal koncept autorů Metropolu?
Když máte řešit něco, co je předem přesně prostorově vymezené – šířkou, délkou, výškou, počtem pater, římsou – a co je vymezené změnou účelu budovy, tak ta změna samozřejmě vyprovokuje nový přístup. Mě nutili do určitého rozponu, i když jsem věděl, že to můžeme překlenout celé. Já jako idiot jsem tam musel mít sloupy. Vylhal jsem se tím, že tam muselo být schodiště, a pak už tam byly potřeba jenom dva sloupy. Koncept Metropolu spočívá v tom, že Chalupa přišel na jednosměrné schodiště, což byla dost velká odvaha. Nejen kvůli bezpečákům, ale i kvůli provozu samotnému. Schodiště umožnilo rozšíření prostorů a umožnilo obdobnou jednoduchou skladbu fasády. Schodiště je základ celé koncepce. To byl ten objev! Jinak jsem tam zbaštil celou řadu detailů, na které bych sám nepřišel. Například mě fascinuje, jak milimetrově šetřili s místem v servisních prostorách a na chodbách.

Poslední otázka: O čem byste se sám rád zmínil z toho, co jsme neprobrali?
Dost věřím prvnímu dojmu a vy jste na mě udělal velice zajímavý dojem. Nejen frekvencí kontaktu, ale i způsobem jednání.

Jiří Schmidt
Foto Robert Žákovič (úvodní) a archiv Jiřího Siegela

*

Ing. arch. Jiří Siegel (*1927) vystudoval Vysokou školu architektury
a pozemního stavitelství v Praze. Patří ke generaci, která prožila studentská léta v nelehké době, a tak byla vděčna těm profesorům, kteří studenty neúnavně motivovali a ukazovali světlo na konci tunelu. Díky pedagogům Čermákovi, Otrubovi, Houbovi, Schmidtovi, Krisemu, Štěpánkovi, ale i mnoha dalším, se dokázal orientovat v problematice moderní architektury. První praktické zkušenosti získal u legendárního architekta Josefa Havlíčka a potom v ateliéru Antonína Tenzera. Po určitou dobu se u Jiřího Siegela tloukla architektura se sportem. Byl basketbalovým reprezentantem, členem družstva, které získalo titul akademického mistra světa v Paříži 1947 i členem olympijského týmu v Londýně 1948. Nejspíš i úzká vazba na sport způsobila, že potom stál dvacet let v čele jednoho z ateliérů Sportprojektu Praha. Jiří Siegel je autorem pražské sportovní haly na Folimance, sportovní haly ve Znojmě a dalších více než dvaceti sportovních hal po celé republice. Je také autorem objektu české obchodní legace v indonéské Djakartě nebo bývalé budovy Sportturistu na Národní třídě v Praze. Realizoval celou řadu staveb na českých horách: například Dům Horské služby ve Špindlerově Mlýně, hotelový areál v Peci pod Sněžkou, Českou boudu v Jilemnici, Novomísečnou boudu i Sporthotel na šumavském Zadově. Se svým týmem získal druhou cenu v soutěži na Národní stadion v Praze na Maninách. V Kosmonosech u Mladé Boleslavi bylo podle jeho konceptu realizováno padesát řadových domků. Navrhl také domy pro Karla Gotta a Jiřího Šlitra. Rád se baví svou prací i svými koníčky, takže když nesedí u prkna, většinou sedí u klavíru anebo píše. Z textů Jiřího Siegela můžeme cítit vrozený optimismus i osobitý humor. Architekta stále vidí v poloze profesionála syntézy a neúnavně ve svých úvahách vysvětluje nezastupitelnost architekta při tvorbě architektonického díla. Celoživotní zkušenosti promítl do zatím poslední knihy „Dům a jeho architekt“, kde se srozumitelnou formou dotýká otázek, na které hledá odpověď každý, kdo chce postavit dům.