Rozhovor s Jamesem Carpenterem

09.12.2010 Rozhovory

Světlo je z pohledu amerického architekta Jamese Carpentera jedním ze základních prostředků, které mohou zkvalitnit interiér nebo městské prostředí, a tak zvýšit kvalitu lidského života.

V letošním roce na jaře byla Jamesi Carpenterovi za jeho práci s přirozeným světlem udělena nadacemi VILLUM a VELUX cena Building Component Award. V exkluzivním rozhovoru se Brian Woodward ptá výtvarníka žijícího v New Yorku na jeho nejnovější práci, diskutují spolu o pojmu „volumetrické světlo“ a jeho uplatnění při projektování nových budov a jejich prosvětlení.

“Klíčem k úspěšnému projektování je cílené experimentování,“ říká o svém způsobu práce James Carpenter. Jeho newyorský ateliér James Carpenter Design Associates (JCDA) si získal slávu a věhlas právě odvážným experimentováním se světlem a sklem.

*

Architektura má umocňovat sílu přirozeného světla

Pokud se o Paříži hovoří jako o městě světel, potom Mahattan by mohl být označován jako čtvrť přirozeného světla. Aspoň takový je názor devětapadesátiletého Jamese Carpentera, jen obtížně zařaditelného kouzelníka s přirozeným světlem, architekta, sochaře, skláře a člověka neotřelých nápadů, který posledních čtyřicet let označuje Manhattan za svůj domov. Manhattan v současnosti představuje i galerii mnoha obdivuhodných tvůrčích počinů tohoto umělce. „Manhattan nabízí světlo v neuvěřitelné kvalitě, i když chodcům v ulicích to nemusí být na první pohled zřejmé. Je ale obklopený vodou a v průběhu roku tu máme řadu slunečných dní. Dobře si to uvědomíte ve chvíli, kdy opustíte hranice městské zástavby a vyjdete si třeba přes Brooklynský most. V tu chvíli máte jedinečnou možnost z odstupu sledovat skvělou souhru světla a krajiny.”

James Carpenter se v letošním roce stal nositelem ceny Daylight and Building Component Award za své celoživotní dílo v oblasti designu s využitím přirozeného světla. Cena mu byla předána 2. března v Kodani společně s finanční odměnou ve výši €100 000. Většina Carpenterových prací je velkoformátového charakteru: světelná stěna nové budovy 7 World Trade Center, dichroické světelné pole na fasádě budovy Millennium Tower nebo ledový vodopád ve foyer budovy Hearst Tower. Architekti takového formátu jako Norman Foster, Richard Meier a David Childs kontaktují ateliér Jamese Carpentera JCDA, kdykoliv potřebují poradit v otázkách zacházení s přirozeným světlem. „Jamie přistoupil k projektu nové budovy 7 World Trade Center neotřele, nemusíme se totiž spokojit jenom s praktickým hlediskem, ale můžeme využívat i materiály a technologické postupy v neobvyklých kombinacích, a tak lidem zprostředkovat nové zážitky a zkušenosti,“ říká T. J. Gottesdiener, výkonný partner projektu 7 World Trade Project, zastupující projekční firmu Skidmore, Owings and Merrill. „Jamie vždycky přispěl k projektům svým neotřelým výtvarným pohledem.” Na všechny projekty Jamese Carpentera můžeme pohlížet jako na nepřetržitý pokus o zachycení přírody v zastavěném prostoru.
James Carpenter je přesvědčen, že přirozené světlo je pro stavbu stejným základním konstrukčním prvkem jako cihla nebo malta. Měl jsem příležitost se s Jamesem setkat při jeho cestě po Evropě, kde přednášel a měl domluvené schůzky s partnery různých projektů. Požádal jsem ho, aby mi řekl pár slov o projektu, na kterém zrovna pracuje, a také jsem chtěl slyšet jeho názor na otázku, zda se jeho tvorba jednou stane nedílnou součástí našich domovů.

Stal jste se laureátem významné ceny. Jste přesvědčen o tom, že přirozené světlo skutečně můžeme považovat za stavební prvek?
Jsem přesvědčený, že přirozené světlo můžeme vnímat dvěma různými způsoby. Ten tradiční spočívá v tom, že přirozené světlo pomáhá architektuře odhalit její formy, jinými slovy je zde ve službách architektury, kterou má podtrhnout a doplnit. Druhý způsob vnímání vychází z názoru, že přirozené světlo je v zásadě informací o prostředí, které nás obklopuje, a že architektura může napomoci odhalit jeho celistvost. Architektura je od toho, aby umocnila sílu přirozeného světla. Osobně se přikláním k druhému přístupu.

Jak mohou stavby jako mrakodrapy a jiné velkoobjemové projekty, na kterých často pracujete, umocňovat sílu přirozeného světla?
Světlo v městském prostředí představuje obzvlášť náročný prvek, protože je ovlivňováno okolními budovami a dalšími konstrukcemi, a vůbec celou řadou faktorů typických pro dané prostředí. To byl přesně i případ práce na projektu budovy 7 World Trade. Hodně mě zajímá efekt volumetrického světla a možnost současně pracovat s různými vlastnostmi světla. Zkuste si například uvědomit, co kolem sebe vidíme v přírodě. Vnímáme proud světla v mraku, v oceánu nebo mezi listy stromů. Světlo na sebe bere vlastnosti pevné hmoty, zdá se hmatatelné a objemné. Téhož efektu můžeme dosáhnout, pokud zachycené odrazy světla necháme současně procházet přes různé konstrukce.

Zmínil jste budovu 7 World Trade, která je pozoruhodná jak z ekologického hlediska (jde o první mrakodrap na území USA s certifikací LEED), tak z hlediska bezpečnostního. Pokud jde o estetiku, co považujete za nejzajímavější moment?
Budova zachycuje hloubku světla a jeho objem, který vzniká hrou na jejím vnitřním a vnějším plášti, v kolemjdoucích vyvolává dojem nepřetržitých proměn světla. Budova v podstatě kopíruje dynamiku okolí. Její plášť má odrážet světelné podmínky nad Manhattanem a já jsem přesvědčen, že lidé považují právě tyto světelné odrazy za zajímavé a pozoruhodné. Tohoto efektu jsme dosáhli použitím ohýbaných leštěných ocelových parapetů, ze kterých se přirozené světlo odráží na velké prosklené plochy pláště budovy, a protože jsme použili sklo s minimálním obsahem železa, je plášť budovy zcela výjimečně průzračný. Proto může dobře odrážet jak barevnost oblohy, tak přirozené světlo obklopující budovu.

Co nám můžete říci o svém návrhu opláštění přízemní části této budovy?
Vzhledem k tomu, že v přízemí budovy byla umístěna rozvodna dodávající elektřinu do poměrně rozsáhlé části Manhattanu, bylo nutné tuto budovu rychle uvést do provozu. Požadavek na rychlou výstavbu měl jak investor, tak i úřady. Rozvodna sahá až do výše 82 stop od země a ukázalo se, že tento fakt je nejnáročnější částí projektu. Hlavní problém spočíval v tom, že vlastní rozvodnu tvořila mohutná betonová skořepina. David (pozn.: architekt David Childs z ateliéru SOM, hlavní projektant) chtěl, abychom připravili koncepci budovy, která by měla sjednotit dva velmi rozdílné prvky, a to betonovou konstrukci rozvodny a funkci komunikace s vnějším prostředím. Nakonec jsme přišli s koncepcí volumetrického pláště budovy, který by stavbě umožnil pohrávání se světlem ve dvou vrstvách, a to vnitřní a vnější. Jakmile jsme vyřešili, jak tohoto efektu dosáhnout, podařilo se nám i přijít s řešením, jak by původní mohutná betonová klenba mohla komunikovat s okolím.

Jak jste toho dosáhl?
Museli jsme hledat různá řešení, jinou variantu zvažovat pro světelné podmínky ve dne a jinou pro noc. Za denního světla jsme dosáhli efektu volumetrického světla tím, že jsme překryli betonovou skořepinu dvouplášťovou fasádou. Protože jsme museli dodržet určité požadavky na odvětrávání, je mezi těmito plášti nepatrná mezera. Vnější vrstva pláště je tvořena nerezovými panely s trojhrannými lamelami ve vysokém lesku. V průběhu dne odráží vnější vrstva denní světlo v závislosti na úhlu jeho dopadu na jednotlivé lamely. Světlo, které projde vnější vrstvou, je rozptýleno pískovaným povrchem druhé vrstvy fasádního pláště. Za soumraku a za svítání je spodní plášť osvícen světelným systémem LED, takže to vypadá, jako kdyby rozvodná stanice vyzařovala kobaltově modré světlo. Tím se nám vlastně podařilo sjednotit tuto část fasády se strukturální fasádou zbývající části výškové budovy. Na budovu jsme dále umístili kamery, které prostřednictvím softwaru sledují pohyb chodců a ten transformují do 80 stop vysokých světelných sloupců, které se pohybují zároveň s chodcem. Jde nám o to, aby se světlo stalo součástí kulturního kontextu v bezprostředním okolí budovy a aby každý člověk prožíval město po svém.

Jak bychom mohli aplikovat vaše nápady a inovativní řešení světelných podmínek na bytovou výstavbu? Je něco takového vůbec možné?
Není pochyb o tom, že lidé tráví čím dál tím více času uvnitř budov, a tím vzniká potřeba dostat do obytných prostor více světla. Při navrhování obytných domů se tomuto momentu většinou nevěnuje dostatek pozornosti. Světlo převážně vnímáme jako něco, co dopadá na jakýsi povrch a od něj se odráží do sítnice našeho oka. V případě volumetrického světla se ale situace výrazně promění – stejný proud světla dopadne na nějaký povrch a potom třeba na difúzní povrch, nebo reflexní povrch a pak na opět difúzní povrch – a tak dosáhnete toho, že stejný světelný zdroj se vám projeví několika různými způsoby podle typu povrchu. Vytvoříte tak dojem, že je světla víc, je výraznější, bohatší, hlubší. Tento nápad vám umožní distribuovat světlo uvnitř budovy jinak, než je běžné, a odlišně vnímat jeho kvality. Takže to je jedna z možností, která se nabízí. A potom bych tady viděl prostor v kreativnějším přístupu k otázce, co vlastně rozumíme pod pojmem okno. Domníváme se, že by bylo možné využít velice jednoduché optické systémy a nenápadně je zakomponovat do okna. Účinným použitím čoček a zrcadel bychom mohli dostat dovnitř více přirozeného světla, okno by přijímalo více jasu z oblohy, přenášelo by ho dovnitř budovy prostřednictvím upraveného povrchu skla a člověk by pak měl dojem, že prostředí je rozzářené a prosvětlené.

Mluvíte tedy o vytváření iluzí? O tom, že se budeme dívat do okna, místo skrz něj?
Možná by se to dalo říct i takhle, ale myslím, že spíš jde o změnu pohledu na samotný pojem okno a začít okna používat nejen k plnění architektonických funkcí, ale otevřít tady úplně nové možnosti designu. Skvělým příkladem je náš projekt Dayton Window. Šlo o řešení situace v soukromé rezidenci, kde jsme potřebovali dostat dovnitř přirozené světlo, ale už ve vzdálenosti dvou metrů od našeho domu stála jiná budova a její zeď zcela bránila jakémukoliv výhledu a přístupu světla. Kdybychom tam použili klasické okno s běžným čirým sklem, byl by výhled nulový a prostor tmavý, i kdyby se jednalo o skutečně velké okno 3× 5 metrů. Tím, že jsme použili několik zrcadel, jednoduchých čoček a difúzní sklo, jsme vytvořili něco jako periskop poskytující podobný výhled, jako byste se vyklonili z okna a dívali se vzhůru do nebe. Zrcadla zprostředkují výhled na oblohu a přenesou obraz až na úroveň okenního skla, kde pomocí čoček a difúzního skla pohled zrekonstruujeme. Tak se nám do okna podařilo dostat spoustu vizuálních informací, které by tam jinak nebyly. Šlo v zásadě o využití velmi jednoduchých principů optiky a jejich uplatnění v běžně používaném systému, který tady ale má jiné rozměry a kvalitu, je mnohem dynamičtější a aktivněji zachycuje přirozené světlo.

Jedná se o řešení dostupné i obyčejným lidem? Nebo dostupné někdy v budoucnu?
Jsem toho názoru, že podobné prvky se dají vyrábět za velmi zajímavé ceny, jde především o to, využít principů optiky a použít reflexní a difúzní materiály, které jsou cenově dostupné. Kovy, plasty nebo jiné velice jednoduché materiály je možné snadno zakomponovat do okenního systému. Myslím si, že vyvinout nový produkt na těchto principech je jenom otázkou cílevědomé spolupráce s nějakou konkrétní firmou.

Dalo by se říci, že vaše nápady pro obytné stavby   jsou v souladu s myšlenkou trvale udržitelného života?
Zcela jednoznačně ano. Velice dobře víme, že udržitelnost i ochrana přírodních zdrojů velice závisí na hustotě populace, a právě řešení problémů houstnoucího městského osídlení představuje jeden z našich velkých úkolů pro budoucnost. Jedním směrem, kterým bychom se mohli vydat, a sám se nabízí, je minimalizace používání umělého osvětlení. Pokud jsme schopni maximalizovat využití přirozeného světla a vytvořit systémy, které aktivně pracují s přirozeným světlem, pak bychom mohli stejné systémy aktivovat nepatrným množstvím umělého světla a dále je distribuovat do prostoru. Dále můžeme využít nápad hrát si s vnímáním světla, který nemusí být nezbytně omezený pouze na okna, protože na vnějších částech budov by fungoval stejně. Pokud bychom použili na povrch budov a možná i chodníků materiály s reflexními schopnostmi, samotné budovy by se staly světelnými zdroji a osvětlení exteriérů by bylo méně energeticky náročné. Pak je tu otázka tepelné účinnosti. Okna jsou v tomto směru už dnes velmi účinná, ale myslím, že existují další možnosti, jak účinnost oken zvýšit, ovšem nemyslím tím tepelnou účinnost, ale možnosti, které nabízí optika. Rozhodně máme už v současnosti k dispozici takové technologie, které by nám pomohly tyto systémy zdokonalit, maximalizovat dostupnost přirozeného světla a maximálně využít tepelného zisku budovy.

Hovořil jste o urbanizaci. Jak do budoucna zajistíme, aby přirozené světlo pronikalo do domovů obyvatel měst?
Nedá se pochybovat o tom, že přirozenému světlu se v kontextu města téměř nevěnuje pozornost. Je velice důležité zkoumat možnosti, jak do interiérů budov dostat různé aspekty přirozeného světla a světelných jevů. Světlo je nositelem dalších vizuálních informací, stínů, pohledů do krajiny a tak dále – důležitým prvkem přenosu všech těchto informací. Mimo jiné mě zajímá použití světla k vytvoření jiné reality, než jaká se nabízí v bezprostředním sousedství budovy. Okno nemusí mít bezprostřední vztah k tomu, co je za ním, použitím periskopů a čoček můžeme zprostředkovat zcela odlišný výhled. Domnívám se, že klíč k propojení přírody a zástavby je právě v inovativních nápadech, jak do obytných a pracovních prostor aktivně promítat stíny, výhledy a jiné vizuální informace. Jenom si představte všechny ty tmavé byty a celé domy v různých městech světa, pro které by tohle byl obrovský přínos!

Brian Woodward
Foto archiv architekta

*

James Carpenter (59), výtvarník, architekt a odborník na využívání materiálů, získal v roce 2010 cenu Daylight and Building Component Award udělovanou nadacemi VILLUM a VELUX Foundation. Carpenter cenu společně s finančním ohodnocením ve výši 100 000 € obdržel za přínos v práci s přirozeným světlem, za pochopení tohoto fenoménu a za svůj zájem o něj. Cena mu byla předána počátkem března v Kodani. Carpenter je zakladatelem studia James Carpenter Design Associates (JCDA) se sídlem v New Yorku. V průběhu své kariéry měl možnost se spolupodílet na projektech významných budov a spolupracovat s řadou věhlasných architektů a stavitelů, jako například s Normanem Fosterem, Richardem Meierem (SOM) a Michaelem Van Valkenburghem.

*

Úvodní foto: Největším projektem, na jakém James Carpenter kdy pracoval, je jednoznačně nová budova 7 World Trade Center na Ground Zero. Díky dvouvrstvému skleněnému plášti budovy, který James Carpenter navrhl ve spolupráci s architektonickou kanceláří SOM, se zdá, že budova splývá s okolní modrou oblohou. Efekt modrého světla použili i pro přízemní část budovy. V noci díky modravému nasvícení LED světly vypadá ocelový plášť velmi efektně.

Foto 1: James Carpenter

Foto 2: Panely svařené z trojhranných ocelových lamel vytvářejí výraznou strukturu fasády budovy 7 World Trade Center.

Foto 3: „Periscope Window“ Jamese Carpentera ve schodišti budovy v Minneapollis (1995–1997) dokládá fakt, že okno může být i něčím jiným než prostým proskleným otvorem ve zdi. Systém zrcadel a čoček promítá na difúzní skleněnou obrazovku odraz stromů a oblohy. Přímý výhled by v tomto případě byl značně nudný, protože zeď vedlejší budovy je vzdálená jen několik málo metrů.