V současné době se připravuje realizace nové budovy Fakulty architektury ČVUT Praha podle projektu Aleny Šrámkové. Připomeňme si její názory po čtrnácti letech působení na této fakultě.

*

Paní profesorko, změnila se naše architektura v posledních deseti letech?
Postavilo se tu hodně dobrých domů. Když někdo ze zahraničí přijede, vždycky vím, kam ho mám zavézt, a jsem ráda, že mám co ukázat.
Mladí dnes už vědí, co je architektura. Vidím to i na svých studentech, jsou skvělí. Ještě sice neumějí řemeslo, nemají žádné zkušenosti, ale chápou to podstatné, k čemu jsem já dospěla až někdy ve čtyřiceti. Taky se naučili sedět u prkna a pracovat. Dřív jsme s tím mívali trochu potíže, studenti byli zvyklí dlouho nic nedělat a pak všechno honit na poslední chvíli. Teď z nich mám radost. Vždycky se najde tak jeden ze třiceti velmi nadprůměrný, a to je dost vysoké procento.

Váš ateliér je na škole vyhledávaný, ale co ty další? Mají taky slušnou úroveň?
Komunikace mezi jednotlivými ateliéry moc nefunguje, nedokážu to posoudit. Zajdu se podívat na prezentaci ročníkových projektů vedle k Lábusovi, ostatní studenty většinou vidím až při diplomu. Některé práce jsou dobré, jiné bohužel špatné. Třeba i pečlivě zpracované, ale nic v nich není. Když se studentů na něco zeptám, koukají a neumějí odpovědět. Určitě je možné školou projít a nic si neodnést, to záleží jen na osobním přístupu. Ale všichni architekti nemohou být dobří, tak to bývalo vždycky, většina staveb bývá průměrných nebo horších.

Myslíte si, že už jsme překonali železnou oponu, mají naši studenti úzký kontakt se zahraniční architekturou?
Určitě ano, mají možnost jezdit, dívat se. Taky si vyzkoušejí třeba semestr v zahraničním ateliéru, ale často je to jen ztráta času, moc se toho venku nenaučí.

Jak jsou na tom zahraniční studenti u nás? Jsou lepší než naši?
Kdepak, mnohem horší. Měla jsem jenom jednoho docela šikovného Vídeňáka. Američani toho moc neumějí, jsou líní. Zřejmě k nám jezdí studovat jenom ti horší, Praha není pro cizince tak atraktivní jako jiná evropská města.

Nemrzí vás někdy, že jste neodešla do zahraničí? Měla byste určitě více realizací, větší možnosti…
Na to jsem moc „Češka“, ani na jazyky nemám talent. Člověk by musel žít venku od úplného mládí, naučit se jazyk, studovat tam. Manžel si přál, abychom odešli po osmašedesátém, dostal několik zajímavých nabídek. Já jsem mohla jít zase do Itálie, v Milánu bych dělala krásnou práci, oba jsme měli možnosti taky ve Švýcarsku. Ale je dobře, že jsme zůstali. Manžel pak brzy onemocněl, nakonec bych tam zůstala sama.

Váš muž byl architekt, dcera i syn jsou architekti. Vyrůstala jste také v prostředí projektantů?
Vůbec ne, o architektuře jsem dlouho neměla ponětí. Bavila mě matika, deskriptiva, ale nevěděla jsem, co bych měla studovat. Rozhodl za mě můj tehdejší kamarád, řekl mi, že architektura by pro mě byla to pravé.

Architekt Martin Rajniš mi kdysi při rozhovoru řekl, že ženy bývají lepší architekti než muži, protože dokáží logiku stavby lépe propojit s emocemi.
To bych tak neviděla, ale dnes už je považuji za stejně dobré. Dřív jsem si myslela, že se mužům nevyrovnají. Rozdíl je především v tom, že ženu v určitém období víc než práce zajímá rodina, hledání partnera, pak děti. Je to jen přechodné stádium, dokáže se pak zase vrátit a věnovat se práci stejně intenzívně jako muž.

Líbil se mi váš soutěžní návrh na řešení vstupního objektu na nádvoří mezi Swarzenberským a Salmovským palácem, mnohem víc než vítězný Mateův. Je vůči historické architektuře neobyčejně citlivý.
Pojali jsme ho velmi skromně, veškerý provoz se vlastně odehrává v podzemí, na úroveň nádvoří vystupují jen dvě skleněné věže se schodištěm. Myslím si, že i Lábusův návrh byl citlivější než Mateův. Pro rozhodnutí poroty určitě sehrálo roli světové jméno. Je ale otázkou, jestli se podaří dovést návrh až k realizaci. Se zahraničním architektem, navíc časově vytíženým, to asi nebude snadné, nebude ani ochotný pracovat „zadarmo“.
Josep Lluis Mateo je ale skvělý architekt, pro španělskou architekturu udělal kus práce. Léta byl šéfredaktorem odborného časopisu a určitě ovlivnil obecný postoj k moderním stavbám. Severní Španělsko má dnes architekturu velmi dobrou. Když jsem měla v Barceloně přednášku, příjemně mě překvapilo, jak zasvěceně se mnou lidé kolem Matea mluvili, jak dobře moderní architekturu chápali.

Máme jako národ všeobecný vkus na horší úrovni než jiné evropské země? Třeba ve Švýcarsku se podařilo architekturu prosadit mezi oblast kultury, o kterou se veřejnost průběžně zajímá. Oceněné stavby sleduje tisk nebo televize stejně jako předávání Oskarů ve filmu.
Švýcarsko má opravdu výjimečnou architekturu, a je to právě oblast německy mluvící, přestože Němci nebo Rakušané tíhnou ke kýči mnohem víc než Češi. Na našich vesnicích je na co se dívat, oni mají v sobě stále ty nevkusné bavorské nebo tyrolské chaloupky.
Musíme si uvědomit, že pro nás začala moderní architektura teprve před patnácti lety. Když jsme se tehdy pokoušeli za Obec architektů oslovit televizi nebo Krátký film, aby se natočil dokument o architektuře, představovalo to závratné finance, které jsme neměli. Předkládat architekturu veřejnosti není jednoduché, a v našich podmínkách se to zatím moc nedaří.

Pro všeobecný vkus jsou stavby architektů často nepřijatelně strohé. Kniha Rostislava Šváchy Česká architektura a její přísnost se snaží najít a vysvětlit prameny této přísnosti. A vyjadřuje názor, že to tak u nás ještě dlouho zůstane.
Zahraniční architekti nás vidí všechny jako z jedné „líhně“. Tradice funkcionalismu je v nás asi velmi silná, jen současná architektura už není tak křehká, jako býval funkcionalismus. Je tvrdší, ale zato propracovanější, pragmatičtější. Snaží se vychovávat, moralizovat. Většina dobrých architektů totiž dělá poctivé „obyčejné“ domy, jen málokdo z nich se občas chce blýsknout, udělat něco čistě na efekt. A to je dobře, domy by měly být obyčejné.

*

Alena Šrámková patří od poloviny šedesátých let mezi nejvýraznější osobnosti naší architektury. Od roku 1991 učí na Fakultě architektury ČVUT Praha, stala se profesorkou AVU Praha (1997), získala cenu „Osobnost české architektury“ (1994) a Poctu České komory architektů 2007. Její práce byly představeny na samostatných výstavách nejen doma, ale také v Mnichově nebo Barceloně. Z oceněných prací ve veřejných nebo vyzvaných soutěžích jmenujme alespoň ty, ve kterých získala první cenu: Meteorologická stanice Šerák (1996), Dostavba radnice České Budějovice (1997), Dům s pečovatelskou službou v Horažďovicích (1998, Grand Prix v soutěži Nový domov), Dostavba divadla J. Cimrmana v Praze (1998), Lávka pro pěší Holešovice-Karlín (2000), Zástavba Spálená-Charvátova (2001), Fakulta architektury ČVUT (2004). Kromě  připravované realizace Fakulty architektury ČVUT  se chystá také výstavba mostu v Přerově.

Stálými spoluautory na projektech ve vlastním ateliéru Aleny Šrámkové jsou už po několik let Tomáš Koumar a Lukáš Ehl.