Vila nad jezerem z pohledu investora

25.06.2013 Rekreace, relaxace

Pro vilu nad jezerem, kterou jsme před pár dny publikovali, si majitel vybíral ze čtyř architektonických návrhů. Uspořádal totiž malou soukromou „soutěž“ a oslovil přední české architekty.

*

Přístup investora ke stavbě rodinného domu není obvyklý, proto jsme se rozhodli představit kromě samotné realizace také jeho pohled, zadání pro architekty
a všechny čtyři návrhy.

*

Líbí se mi funkcionalismus. Brněnská Miesova vila Tugendhat je pro mě nedostižitelným vzorem. Nechci však její kopii, bezduchou citaci nebo – nedejbůh – parodii.

Chci celoročně uživatelnou stavbu s „letní“ náladou a „japonskou“ jednoduchostí a světlem, jejíž prostor se nesmí stát pro obyvatele (2 osoby bez dětí + občasní hosté) prostředím stresujícím, předesignovaným, chladným a postrádajícím přirozenou intimitu lidského příbytku. Jde mi o užitkovost, ne
o reprezentativnost! Prosím, mějte stále na paměti základní definici architektury, podle níž je prostor stvořen pro člověka, a nikoliv naopak!

Byl bych rád, kdyby se s mým zadáním dalo vyrovnat i jinak, než jak to předvádí hlavní linie soudobé české architektury, která se podle mě vyznačuje krabicovitostí, náchylností ke strohosti a až příliš absolutnímu minimalismu.

Byl bych vděčen, kdyby architekt ve stavbě dokázal „idealizovat můj charakter a vkus“.

V domě se musí neobyčejně dobře a krásně žít – tak moc, že bude stát za to opouštět exkluzivní třípatrovou pražskou staroměstskou střechu , která jinak prostorově nabízí v podstatě to samé; případně jím jednou toto inspirativní pražské bydlení nahradit! Je tedy nutné osvobození vnitřních prostor, jejich otevření výhledům a maximální využití svahu pozemku.

Uvítám, když se bude s unikátním místem pracovat tvůrčím způsobem, neuvítám, když se pouze umístí obvyklá krabice na jeho nejvyšší část.

Moje představy nesplňují drahé nebo předražené stavby, protože „drahé“ nesouvisí se slovy „dobré“, „hezké“, nebo dokonce „kvalitní“… Moje ideální představa o stavební investici je cca 10 milionů Kč (bez zahradních úprav
a nábytku). Ale jde zatím jen o ideální představu – konečný finanční limit stavby bude stanoven až po upřesnění, respektive přijetí idey.

Ze zadání klienta

*

Rozhovor s investorem o projektech a realizaci

Na základě čeho jste si vybíral architekty, kterým jste zadal návrh své vily?
Na začátku mi řekli známí: „Zkus nějaké architekty, napiš jim, může je zaujmout, jakou máš představu, třeba do toho půjdou.“ Většinou lidi, kteří mají peníze a mohou postavit velkou vilu, staví domy nevalné úrovně (až na pár výjimek). Chybí tady mecenáši, kteří si za první republiky nechali postavit třeba vilu Tugendhat. Čechy zaplavilo podnikatelské baroko. Chtěl jsem, když už stavím dům, pomoct kvalitní architektuře, přispět ke vzniku nějaké kulturní hodnoty.
Přál jsem si alespoň čtyři soutěžní týmy, vybíral jsem záměrně ateliéry s odlišnými realizacemi, aby návrhy neměly podobný rukopis: AP atelier, HŠH, pana architekta Suchomela a paní architektku Cajthamlovou. Pan architekt Pleskot neměl zrovna čas, jeho ateliér pracoval na ČSOB, proto jsem oslovil ještě pana architekta Rýznera, kterého jsem měl v záloze, viděl jsem jeho dům s poslechovou místností i fotky dalších domů.

Jak byla stavba zadána?
Chtěl jsem, aby měl dům jižanskou atmosféru výletního domu, abych pocítil rozdíl, když sem přijedu z pražského bytu. Vlastně na úplném začátku jsem přemýšlel jenom o malém letním bungalovu na břehu jezera nebo řeky. Tím to začalo. Takové místo jsem nemohl v Čechách najít, byl jsem na Slapech i na Lipně, ale nenašel jsme místo s kompletní infrastrukturou, stálými obyvateli
a charakterem letoviska členěného do ulic, jenom jednotlivé chaty s postsocialistickou atmosférou, přirozené prostředí se zničilo při stavbě přehrady. Až jeden známý mi  dal tip na pozapomenuté místo u jezera, které za první republiky bylo oblíbeným letoviskem. K této oblasti jsem neměl žádný vztah, nikdy do té doby jsem tam nebyl, protože jsem ji měl v povědomí jen jako totalitní „eróhácké“ středisko. První setkání mě však nadchlo. Staleté borovice, skály, písek, prostě prostředí jako někde na Jadranu, vesnička, která má jen 500 obyvatel, ale s ulicemi a domy lázeňského charakteru, restauracemi, penzionky a hotely, veškeré služby v ní nebo velmi blízkém okolí, prostě všechno. Byla to láska na první pohled – cítil jsem, že tady se dá odpočívat i žít.
Původně jsem koupil pozemek přidružený k jedné vile a chtěl jsem ho propojit s pozemkem sousední vily, kterou byl její majitel ochoten prodat. Tu jsem chtěl buď přestavět, nebo zbourat, a na jejím místě tak měl vzniknout dům nový, s velkou zahradou sloučenou z těchto dvou parcel. Výsledkem měla být letní vila, ale celoročně uživatelná, vhodná pro rekreaci i stálé bydlení, pro práci, pro návštěvy přátel. Své zadání jsem popsal tak podrobně, že mě pan architekt Suchomel požádal, jestli by ho nemohl použít pro studenty na fakultě architektury v Liberci.

Inspiroval jste se nějakými analogickými stavbami?
Jak jsem napsal v zadání soutěže, mám rád funkcionalismus, především vilu Tugendhat, ale nechtěl jsem ji napodobovat, měl jsem představu letní nálady a japonské jednoduchosti, žádné okázalosti nebo reprezentativnosti.

Dům nakonec stojí na jiném místě, než které bylo pro první návrhy vybráno. Jak k tomu došlo?
Všichni soutěžící namísto jakékoliv rekonstrukce sousední vily doporučili postavit zcela nový dům. Když se však získalo povolení k její demolici, původní majitel se rozhodl, že si dům ponechá a opraví. Pro stavbu nám tedy nakonec zůstala jen původní volná plocha mezi dvěma vilami. Soutěž ale prokázala, že se na ni dům bez potíží vejde.

Podle jakých kritérií jste návrhy vyhodnocoval? Měl jste nějaké konzultanty? Jak byste zhodnotil řešení jednotlivých architektů?
Konzultanty jsem měl z řad svých přátel z jiných oborů, nechtěl jsem dalšího architekta, další odborný názor. Posuzoval jsem návrhy podle toho, nakolik splňovaly moje představy. Tou hlavní bylo maximální propojení interiéru s exteriérem, toužil jsem, aby pokud možno každá místnost měla buď přímý vstup na pozemek, nebo terasu či balkon.
Když se podíváte na studii HŠH to jsou experimentátoři, žádná místnost není pravoúhlá, všechno je oblé. Je to nádherná šílenost, ale asi bych v tom nedokázal žít. Pan Suchomel zase naopak nabídl svým způsobem tradici, která by se mi víc líbila v městském prostředí. Paní Cajthamlová zpracovala projekt, který mě vizuálně oslovil nejvíc. Zčásti  stál na pilotech a vlastně to bylo velké molo překřížené dalším patrem, nádherný dům. Jenže měl zase praktický problém, nedokázal propojit každou místnost s exteriérem, a navíc některé byly průchozí.
Moje představy, jak chci v domě žít, zpracovalo ještě asi 10 studentů pana Suchomela. Na prezentaci návrhů mě pozvali, ale nebyl jsem zrovna v Čechách. Později mi napsal Jan Němeček z Olgoj Chorchoj, že dělal oponenta a viděl tam jednu mimořádnou práci. Ale raději jsem návrhy studentů ani neprohlížel, kdyby se mi něco zalíbilo, možná bych litoval, že se dům mohl udělat i jinak.

Proč jste vybral návrh Luďka Rýznera?
Pan architekt Rýzner nejlépe, nejpečlivěji ze všech soutěžících splnil moje zadání.

V čem se konečná realizace liší od původního návrhu?
Projekt, dokonce i samotná stavba se vyvíjely. Například představu, že z každé místnosti bude východ ven, jsem při stavbě v jednom případě korigoval, zrušili jsme jedno točité schodiště, protože se mi to zdálo už nepraktické. Naopak jsme danou místnost více vysunuli dopředu a prosklili její čelní stěnu, přes kterou se nabízí nejúchvatnější pohled z celého domu na stromy a jezero. Ale celkový koncept se vlastně neměnil. Pan architekt je nesmírně pracovitý a zodpovědný, neustále mi posílal nějaké návrhy úprav podle mých přání, zahlcoval mě výkresy, byl stále vstřícný k jakémukoliv dialogu. Povedla se mu jedna věc: z původní „malé chatičky“ a daného finančního limitu jsem postavil podstatně větší vilu a s náklady asi o sto procent vyššími…
Dům se oproti původnímu návrhu v zásadě nezměnil, ale měnil se průběžně – nejdřív se zmenšoval, potom zase doplňoval. To bylo kvůli tomu, že jsem řešil finanční prostředky. Na vilu v původním návrhu bych neměl, ale nechtěl jsem stavět stejně velkou v horší kvalitě. Proto se snižoval objem. V průběhu stavby mi ale přálo štěstí a podařilo se mi získat další prostředky, které mi dovolily rozvinout projekt co se do té doby ubíralo, se mohlo zase přidávat. Vlastně jsem se neustále potýkal s tím, že stavím dům nad svoje poměry, ale chtěl jsem, aby byl dobrý, a trápilo mě to.

Co vás nejvíce překvapilo v průběhu realizace nebo po dokončení stavby?
Asi mě neustále fascinuje prostředí, jeho změny a výjimečná atmosféra v každém ročním období, při každém počasí. Je tu nádherné léto, ale
i neuvěřitelně barevný podzim plný cyklistů nebo zima, kdy je všechno zasněžené a přes zamrzlé jezero se prohánějí řady bruslařů. Pozemek má obrovské kouzlo v tom, že nebyl v minulosti nijak upravován, protože se nevázal na žádnou stavbu. Na rozdíl od všech okolních parcel, které už byly přizpůsobeny rekreačním účelům, a stromy se tam vykácely, aby vznikly průhledy z domů na jezero, tady zůstalo původní prostředí, přirozený terén, skály, stromy po celé ploše až po břeh jezera. Těsné propojení domu s exteriérem mi umožňuje mít všechno neustále na očích.

Jak hodnotíte výslednou stavbu ve srovnání se svým očekáváním před zadáním návrhů?
Nechtěl jsem dům, který by působil depresivně nebo konvenčně, postrádal by přirozenou intimitu lidského příbytku. Tady se opravdu cítím dobře, všechny vazby fungují podle mých představ, protože jsem si ho doslova nechal ušít jako „oblek v dobrém salonu a na svou míru“. Splnilo se mi i přání, že dům při pohledu z ulice působí neokázale, a přitom se směrem k jezeru plošně
i výškově rozvíjí, terasami a velkými okny se dokonale otevírá přírodě. Mám tu svoje soukromí, i venku na terasách jsou různá intimní zákoutí, kam není z ulice vidět, mohu se přesunovat podle slunce, v každou denní dobu si najdu místo na slunci, nebo naopak ve stínu. Dostatečné soukromí budou mít
i návštěvy, mohou tu pobývat a chovat se podle svých zvyků, aniž bychom se navzájem rušili.
Některé detaily bychom dnes možná řešili trochu jinak, jsou to však drobnosti, ve své podstatě dům i zahrada nejenom splnily, ale předčily moje očekávání. Molo k jezeru se dokonce stalo prvkem, které možná jednou bude pro toto místo typickým znakem. Soused už si postavil podobné a další sousedka se mi svěřila, že ji nadchlo, a také o něm uvažují.

Věra Konečná
Foto Iveta Kopicová