Svobodně rostlá zahrada

16.08.2019 Rekreace, relaxace, Zahrady a bazény

Dana Šmejkalová, Jan Šmejkal
Zahradě u venkovského domku majitelé ponechali přirozený vývoj,
na kterém se podepsaly obě funkce
obytná i užitná.

*

 

Málokdo z kolemjdoucích ocení zahradu za dvoumetrovým plotem, přívětivé pocity naopak vyvolá ta, která dopřává pohledy na zeleň i svému okolí. Obyvatelé rodinného domku potřebují své soukromí, kde mohou odpočívat uprostřed koutku přírody, a přitom chráněni před zraky sousedů. Zahrada
s anglickým trávníkem a bazénem to bez vysokého plotu určitě neumožní. Zato stromy a keře mohou pozemek rozčlenit tak, aby poskytoval intimní zákoutí i příjemné pohledy zvenčí. Naši předkové to uměli zcela samozřejmě. Venkovský domek vždy chránil soukromí vnitřního dvora (žádné předpisy totiž nepřikazovaly nesmyslně povinné odstupy od hranic pozemku, takže stavení ve tvaru písmene L či U využívalo celou šířku parcely a vytvořilo uvnitř jakési atrium). Další část zahrady za domem už mohla být pohledově otevřená, hospodářská část nebo ovocný sad intimitu nepotřebovaly.

Obytná zahrada i sad
Zahrada architektů Dany a Jana Šmejkalových v Kostelci tak trochu připomíná filmovou Zahradu Jiřího Trnky. Vysoké stromy a v křovinách zarostlý plot ukrývají vnitřní život, a přesto poskytují nádhernou tajuplnou scenérii, která místy dovolí nahlédnout dovnitř. Právě tento letmý pohled vzbudil zájem fotografa – zahrada zcela odlišná, než jaké zná kolem domů v novodobých satelitech, naprosto jiná, než jaké jsou obvyklé také v současných vesnicích. Bylo zřejmé, že tato zahrada vyrůstala přirozeně, svobodně, ale pod rukama lidí s velkým citem pro kultivované prostředí…
Dům postavený v roce 1926 koupil v 30. letech dědeček architekta Šmejkala, užitná zahrada (5,6 tisíc čtverečních metrů) s rozlehlým ovocným sadem byla jeho součástí. Manželé Šmejkalovi sem začali pravidelně jezdit v 70. letech. Vybudovali si malý příbytek v podkroví chalupy a rekreačnímu pobytu začali přizpůsobovat zahradu v návaznosti na obytný prostor. Postupně vysazovali
i nové stromy, keře a okrasné květiny. Právě z této doby pochází většina nejvyšších stromů, zvláště jehličnany už vysoko přerostly původní ovocné dřeviny. Zahradu ale noví spolumajitelé „neznásilňovali“ do nově promyšlené podoby, ponechali jí přirozený vývoj, na kterém se podepsaly obě funkce – obytná i užitná. Staré stromy se kácely, jen když dožívaly, na mnoha místech po nich zůstal volný prostor s trávníkem, jinde naopak spojením jabloní
a nových dřevin vznikla zákoutí, která se při procházce postupně odkrývají
a překvapují svým neformálním půvabem.

Užitná elegance
Spojení starého sadu, náletových dřevin kolem drátěného plotu, vzrostlých jehličnanů či skupin okrasných keřů s pojetím obytných částí zahrady upoutalo také výtvarníka žijícího v Kostelci. Malíř a sochař Zdenek Hůla tu našel vhodné prostředí pro umístění svých dvou plastik. Mysticky působí zvláště Ticho IV, kámen o hmotě 3,5 tuny, který se „vznáší“ – je totiž uložen na téměř neviditelném podstavci ze skleněných tabulí. V dalším koutě zahrady najdeme plastiku Ivy Ouhrabkové; tři šamotové jehlany s názvem Držkopády majitelé zakoupili na výstavě autorky.
Atmosféru zahrady dotvářejí i četné drobné předměty, ať jsou to staré židle
s nápaditými nátěry v altánku, kamenné pítko pro zvěř, popelník Zdenka Hůly nebo krmítko, které majitel vyřezal motorovou pilou ze švestkového dřeva. Na parapetech oken jsou seřazeny keramické střepy nalezené v nedalekém potoce – pro jiného by byly pouhým „odpadem“, pro architekta Šmejkala jsou historickým dokladem místní tradice (v Kostelci nad Černými lesy je dokonce Hrnčířské muzeum).
Zahrada nepopírá svou původní užitnou funkci, nestydí se za žebříky
u stromů, přepravky na ovoce nebo barel na chytání dešťové vody. Nové stromy, okrasné rostliny, lehátka na odpočinek i výtvarné plastiky do nich ale zapadají s přirozenou ladností, jakou může závidět většina přešlechtěných zahrad.

-věk
Foto Jaroslav Hejzlar