Hráň u Slavonic

14.02.2019 Rekreace, relaxace

Martin Rajniš, Kamila Amblerová a Václav Horecký / e-MRAK
/ Hráň ve tvaru domu, kterou vlastníma rukama postavili dva architekti
a jeden restaurátor, byla nominována na Mies van der Rohe Award.

*

Mezi letošní projekty nominované na Mies van der Rohe Award za Českou republiku patřila i dřevěná věž Doubravka Martina Rajniše (Huť architektury).
S malou dřevěnou stavbou u Slavonic se mezi nominace tým Martina Rajniše dostal už před deseti lety (tehdy e-Mrak).

*

Vzhledem k tomu, že stavba není založena klasickým způsobem, při její realizaci nedošlo k sejmutí ornice. Založena je na dubových fošnách či plochých kamenech, na kterých je „na sucho“ vyskládaná hranička z trámků.

Základním konstrukčním principem je „na sucho“ vyskládané nesušené, nehoblované a nekrácené dříví. Tedy používá se materiál tak, jak jej pila dodá. Uspořádání dřeva vytváří uvnitř stavby vnitřní prostory, které je možno užívat.

Spodní a horní rošt uspořádaný do kazetového systému vnitřní prostory uzavírá. Spoje jsou zajištěny jen vahou konstrukce, jsou tudíž volně posuvné. Celá struktura se může (a také bude) deformovat v rozsahu a způsobem, který je u jiných objektů zcela nemožný.

Tento systém umožňuje do jakékoliv části volně zasáhnout, změnit ji, či upravit.

Vnitřní prostory jsou z interiérové strany kryty volnou stavebnicí zasklených rámů, vyvěšených z horní horizontální konstrukce. Na severní straně jsou tyto rámy vyplněny dřevovláknitými deskami, na ostatních stranách tabulemi
z dvojskla.

Vnitřní dělící stěny jsou buď pevné, nebo posuvné, též z dřevovláknitých desek vyvěšených z horní horizontální konstrukce.

Jedním z hlavních motivů byla snaha koncipovat objekt velmi ohleduplně k prostředí a přírodnímu rámci. Stavba je nezaložená, do krajiny nevniká, pouze se jí dotýká. Shrneme-li, jedná se o minimum práce, minimum úprav, minimum času, minimum energie, žádný odpad, minimum zásahu do přírody, minimum dopravy, minimum montážní činnosti, minimum nákladů.

Použité dřevo je bez povrchových úprav. Zůstane přírodní a postupem času získá šedivou barvu přirozeně stárnoucího dřeva.

Objekt má velmi jednoduché uspořádání: vstupy do interiéru jsou dva, na západě a východě, oba jsou situovány do kratších bočních stěn, nastupuje se z venkovních teras. Obytné místnosti jsou na jižní straně. Dvě ložnice
a hygienické zázemí jsou propojeny chodbou.

Užitná plocha 73 m2, náklady 1 mil. Kč

Autorská zpráva
Foto Andrea Lhotáková
http://andreal.net/
a archiv autorů

+

„Takhle vzniklo už několik domů, který jsme dělali s Kamilou, ale i s jinejma,
a lidem se to zalíbilo. Chodili za mnou a říkali: Ale Martine, když sněží, tak ti do toho těma škvírama nasněží. Samozřejmě mi do toho sněží. A to v tom budeš bydlet? V tomhle budu bydlet jenom v létě. Teď mluvím o hráni, která vznikla na Maxově, sklad dřeva ve tvaru domu. A pořád zůstávala otázka, jakým způsobem ho udělat, aby se v něm dalo bydlet normálně. Několikrát jsme to nakreslili, ale pořád se to nerealizovalo. Proto jsme přivítali zakázku: Udělej nám hráň, kde chceme sice sezónně, ale normálně bydlet. Ale náklady budou příšerně nízký.

To je na jedný straně nádherná výzva, na druhý straně člověk ví, že ho čeká jen utrpení, pláč a slzy a že si nevydělá žádnej honorář. Že bude dokonce muset kamarády, který na tom dělaj, ukecávat, aby to dělali z ryzího fandovství. Ale kdyby to takhle nebylo, tak by nebyl objevenej severní pól, nestavěly by se lodě a lidi by nedělali různý jiný krásný věci.

Další důvod, a možná nejsilnější, proč jsme tenhle dům udělali, je krajina. Je to u vesnice, a není to ve vesnici. Pan investor má relativně slušnej kus země, ale už prakticky žádný sousedy. A vidí na lehce se svažující úbočí Novohradskejch hor, krajina je tak krásná, že by ji snad uměl líčit Vančura,
a ne já. Má takový velký měřítko, ne nadarmo se mu říká Česká Kanada. Vyskytujou se tam skoro japonsky zkroucený borovice na výstupech žulovejch balvanů, jsou tam velký louky a stráně. Spíš je to deformace rovnýho terénu než hory, ale přesto tím získává úžasnej rozměr, daleký výhledy.“

Martin Rajniš (z rozhovoru s autory)

 

 

+