Chaty na Slapech

31.08.2018 Rekreace, relaxace

Jaroslav Vaculík
/ V 60. letech bylo v Čechách postaveno několik rekreačních chat, jejichž koncept vychází ze zásad tvorby Le Corbusiera.

*

Jaroslav Vaculík byl posledním českým architektem, který mohl vyjet na zahraniční praxi ke slavnému Le Corbusierovi. V letech 1960–1972 pak pracoval pro Český svaz mládeže a podařilo se mu realizovat své projekty rekreačních objektů vytvářených v duchu Le Corbusierovy tvorby.

*

 

Tři chaty V1 na Ždáni při slapském jezeře
(1958–1964)

Chaty V1 na jihozápadě ždáňského poloostrova, jednoho z prvních chatových středisek slapské oblasti, jsou první realizací řady V. S jejich projektem bylo započato v září 1958, realizace se v souvislosti s Vaculíkovou perzekucí
v letech 1959–1960 poněkud pozdržela. Se stavbou všech tří chat bylo započato v březnu 1961 a skončeno v říjnu 1964.

Původní architektonická koncepce chat odpovídá čtyřem z Le Corbusierových Pěti bodů (1. stavby na pilotách, 2. střešní zahrady, 3. volný půdorys,
4. průběžná okna, 5. volná průčelí). Jejich nedostatkem je však materiálové řešení. Vlnitý eternit jako krycí materiál pro obvodové stěny je spíše kompromisem nahrazujícím původně plánovaný vlnitý plech či skelný laminát.

Interiér Vaculíkovy vlastní chaty čp. 0513, převážně volný, je doplněn vestavěným nábytkem a rozdělen na jednotlivé funkční kouty. Jeho centrem je ocelová tyč probíhající oběma podlažími chaty. Na ní je upevněna otočná jídelní souprava sestávající z nepravidelného stolu a konzolových sedaček. Použití vestavěného nábytku obhajuje Vaculík v roce 1963 takto:
„U auta nebo letadla si už nedokážeme představit, že by tam pevná sedadla neměla být, taková, která dovolují jen minimální posun podle potřeby. Čím menší je prostor, tím účelněji musí být zařízený. V takových obytných prostorách každý kus nábytku má své místo, je účelně umístěný tak, jak to provoz vyžaduje; nic zde není rozházené, zdá se vám, že je tam stále pořádek oproti jiným obytným místnostem. Tam není třeba zasunout židli, protože je zasunuta.“

Účelně je řešen zvláště kuchyňský kout. Zde využil Vaculík svých zkušeností od Le Corbusiera. Kuchyňské náčiní je rozmístěno dle hmotnosti a četnosti používání do různých výšek.
Interiér Vaculíkovy chaty čp. 0513 vhodně dotváří kromě vestavěné jídelní soupravy i sedací nábytek kovové konstrukce (ten vznikal a tvarově se formoval paralelně s vývojem chat V1, přičemž místy opisuje jejich tvary)
a prvky Vaculíkova volného umění a bytové tvorby. Chatu obohacují
i regulovatelné slunolamy Vaculíkova vlastního návrhu a výroby, později použité i na realizacích Mezinárodního tábora mládeže a Střediska vodních sportů.

Časem se začaly na chatách projevovat jejich dispoziční nedostatky. Chaty přestaly svým uživatelům plně vyhovovat, a proto netrvalo dlouho a došlo ke stavebním úpravám. První citelnou změnou u chaty 0513 je přístavba ateliéru s garáží (1967) a zastavění volného přízemí prosklenou zimní zahradou (1968). V letech 1969–1970 byla zastavěna volná přízemí též u chat čp. 0511 a 0512, a to dosti necitelným způsobem. Těmito úpravami ztratily chaty svůj vyhraněný corbusierovský ráz. Další úpravou chaty čp. 0513 je zastřešení schodiště a zrušení střešní terasy. Paralelně s těmito bohužel dosti necitlivými přestavbami a přístavbami, jimiž architekt postupně znehodnotil své stylové
a formálně nejčistší vrcholné dílo, postupoval však i vzrůst okolní vegetace,
a tak dnešní stav v mnohém vylepšuje „milosrdná zeleň“. Vzrostlá zahrada
u chaty čp. 0513 prošla postupem času četnými terénními úpravami a byla obohacena o řadu prvků Vaculíkovy volné tvorby i drobné architektury, čímž nabyla osobitého půvabu.

Postupným přistavováním otevřených pracovních aj. přízemních přístavků byla vyvážena původní vertikalita stavby hmotou horizontální. Tato změna dává, byť nezáměrně, vzpomenout na „dům prérie“ – architektonický typ dalšího velikého architekta 20. století a jednoho z největších Le Corbusierových odpůrců, Franka Lloyda Wrighta.

Matěj Kotalík; citace z knihy Jaroslav Vaculík, architekt, designér, výtvarník; vydalo Muzeum umění a designu Benešov, 2010
Foto Jan Šépka, Rostislav Zapletal a Lenka Folvarčná

*

Jaroslav Vaculík
se narodil 22. 3. 1921 ve Vrchoslavicích – Dlouhá Ves. V roce 1937 vyučen zedníkem u fy Baťa ve Zlíně. Tamtéž v letech 1937–1943 studoval na Vyšší průmyslové škole stavební. V letech 1943–1945 byl projektantem u fy Baťa v ateliéru F. L. Gahury ve Zlíně a 1945 složil stavitelskou zkoušku na Zemském úřadě v Praze. V letech 1945–1946 studoval architekturu na ČVUT Praha, ale po roce přestoupil na VŠUP do ateliéru profesora Pavla Smetany. Ve 4. ročníku obdržel státní stipendium na studium architektury na L´Ecole des Beaux Arts
v Paříži. Na doporučení F. L. Gahury přešel k Le Corbusierovi a pracoval v jeho ateliéru rue Sevres 5. V roce 1950 složil závěrečnou zkoušku na VŠUP v Praze a byla mu uznána zahraniční praxe v Paříži. V témže roce nastoupil do Kovoprojekty, posléze do Projekty Praha. Projektoval tovární objekty, zabýval se barevností výrobního prostředí a strojů – viz výstava Stroj a nářadí v UPM Praha, 1953. V roce 1954 založil vlastní družstevní ateliér A7. V roce 1956 se spojil s ateliérem architekta Tobka a založili Ateliér 13.
V letech 1960–1972 pracoval pro Český svaz mládeže, podařilo se mu realizovat své projekty rekreačních objektů a doplňujících betonových skulptur, vytvářených v duchu Le Corbusierovy tvorby. Od roku 1972 do 1980 pracoval ve výstavní komisi Kramářovy galerie, v letech 1980–1995 v oblasti sociálního bydlení (nástavby panelových domů a humanizace sídlišť, spolupráce s ing. Emilem Kovářem). V roce 1991 obdržel cenu BSHF HABITAT AWARDS 90 v japonské Hirošimě za projekt Půdní byty pro 500 000 obyvatel Československa.
Zemřel v Praze 18. 7. 1995.