- Bydlení IQ - http://www.bydleni-iq.cz -

Café Nábřeží na Smíchově

Klára Nedvědová, Jindřich Sadílek, Petr Nosek, Filip Ditrich / A ČR
Přestavba zdevastované boudy veřejných záchodků na příjemnou kavárnu v parku na nábřeží Vltavy.


Zatímco ve Vídni vznikl podél Dunaje na kilometry dlouhý pás pro rekreaci a v Českém Krumlově je Vltava obklopena poetickými hospůdkami, půjčovnami loděk nebo raftů, pražská nábřeží zůstávají využitá jen málo. Každý počin, který by tuto situaci maličko napravil, je velmi vítaný. Není náhoda, že i v projektu „Městské zásahy Praha 2010“ [1] se většina autorů zabývá nábřežím Vltavy.

Řeka výrazně ovlivňuje podobu města. Nabízí nepřeberné množství aktivit, u kterých už samotné propojení s vodou navozuje výjimečnou atmosféru. Výhled na parníky, labutě a racky vyvolává dojem „dovolené“ jen malý kousek od běžného ruchu velkoměsta. Jiná evropská města mají ke svým řekám podstatně blíž než Praha. Tady si řeka protéká odtrženě od života lidí a vzbuzuje spíše obavy ze záplav než jakékoliv příjemné pocity. Zvláště na smíchovské straně, kde zástavbu domů od řeky tvrdě odděluje ještě rušná silnice.

V místech, kde Strakonická přechází v ulici Hořejší nábřeží, zůstává mezi ní a řekou protáhlý trojúhelník parku, zelená oáza zvláště pro maminky s malými dětmi. Tady v původní pobřežní zdi vybudoval osvícený investor Galerii Nábřeží, jejíž výstavy nekonvenčního umění a občasné společenské akce přilákaly k řece mladé lidi. Nedaleko odsud, hned vedle dětského hřiště, stála zdevastovaná bouda bývalých veřejných záchodků se skladem. Majitel galerie se rozhodl do nového života nábřeží zapojit také tuto stavbičku, přestavěl ji na komorní kavárnu a obnovil i její původní využívání. Sousedstvím obou objektů navíc mezi nimi vznikl otevřený komunikační a kulturní prostor (koncerty, divadelní představení), který parčík s výhledem na řeku oživil i pro každodenní nebo náhodné návštěvníky. Přestavby veřejných záchodků na Café Nábřeží se ujali architekti z Ateliéru A ČR.

Terasa pod stromy, kavárna i záchodky

Objekt maličký svou plochou a objemem by mohl být velkým příkladem: jak kultivovat městské prostředí, jak adaptovat nevyhovující prostory a jak dostávat život do míst, jejichž atraktivitu si společnost prozatím ani neuvědomuje. Při své práci nebyli architekti zatíženi žádnými tabu ze strany památkářů či jiných úřadů, ošklivá stavbička nebyla předmětem ochranářských zájmů, její nová podoba nemohla „ohrozit“ ani jiné historické hodnoty, žádné poblíž nestojí. Mohlo tu tedy nerušeně vzniknout svěží moderní dílko, odpovídající své náplni – neformálnímu prostoru především pro mladé lidi.

Dlouhý půdorysný obdélník zůstal tvarově zachován, ale nově byl rozdělen na tři základní části: největší prostřední díl se stal kavárnou s barem, na ni z jedné strany navazuje zázemí pro obsluhující personál. Ze strany druhé se připojuje hygienické zázemí, které má vlastní vstup, a tak může sloužit i jako samostatně fungující veřejné záchodky. Vtipné řešení dokázalo zachovat i původní účel objektu a využít ho vlastně pro dvojí funkci (kavárna také potřebuje toalety).

Na rozdíl od dříve zcela uzavřeného domečku se nové pojetí otevírá do parku dřevěnou terasou, která jako by volně procházela napříč kavárnou. Prosklené stěny po obou stranách kavárny prolamují uprostřed hranol domu a velkým průhledem propojují obě části parku; v létě se stěny otevírají a prostor se stává jakousi krytou zahrádkou. Z kterékoliv židle z 24 míst u stolků či u baru je vidět do korun stromů, maminky u kávy mohou sledovat své děti na pískovišti a prolézačkách.

Objekt dostal nový plášť z panelů Cetris (cementotřískové desky), nalakovaných na výraznou červenou barvu. U velkých domů by celá červená fasáda mohla působit až dráždivě, ale na malé stavbě mezi stromy je veselá a vstřícná, zvláště v kombinaci s přírodními dřevěnými rámy francouzských oken. Dalším materiálem, který se podílí na vzhledu stavby, je šedivý kov. Objevuje se na dveřích a jako pororošt na okéncích obou plných částí (toalet a zázemí baru), po uzavření kavárny také na venkovních žaluziích, chránících skleněné stěny.

Atmosféra bez přetvářky

Přívětivost si Café Nábřeží ponechává i večer, kdy po setmění mizí barvy a ztrácí se jejich efekt – nahradí je velké svítící plochy a otevřený pohled do života uvnitř stavby.

Nahlédnutí do interiéru rozhodně od vstupu do kavárny neodradí, jednoduché zařízení nevzbuzuje dojem okázalosti, a přitom prostor nepostrádá atmosféru, kterou moderní kavárny často nemají a „stylové“ ji zase uměle navozují jakoby historickým nebo selským nábytkem. Tady příjemné prostředí vytvářejí především barvy, kontakt s parkem přes den, večer zase kombinace rafinovaného nasvětlení s tmavými stěnami (a tmou za velkými okny).

Zázemí baru a toalety mají praktické betonové podlahy, podlaha kavárny ze smrkových palubek zase dává najevo sounáležitost s venkovní terasou, která jí prochází. Bílé židle a stolky na kovových nohách na ní nepůsobí nijak sterilně, naopak potlačují trochu venkovský charakter palubek a jednoznačně usazují interiér do správného prostoru a času, do městského parku v jednadvacátém století. Tomuto současnému pojetí odpovídají také další doplňky, kovová bodová svítidla a záměrně odhalené potrubí vzduchotechniky, stejně jako zvolená barevnost. Do neutrálních barev nábytku a stěn jako výrazný bod září červená pohovka na tmavém pozadí, která tak promítá barvu z fasády až dovnitř do interiéru.

Věra Konečná
Foto Václav Chudáček a Filip Ditrich