Tomáš Hradečný, Petr Hájek, Jan Šépka / HŠH
Reportáž z prohlídky rodinného domu, který vyvolá diskuze, ale zapíše se do dějin architektury.

Mezi českými architekty vznikla velmi příjemná tradice – po dokončení realizace autoři pozvou na prohlídku domu kolegy, kamarády, studenty, teoretiky a novináře. Na několik hodin se stavba otevře odborné veřejnosti a stává se místem setkání lidí, kteří o architekturu mají skutečný zájem. Projít si domem, osobně nasát atmosféru, na vlastní oči vidět prostor a vyslechnout si názory majitelů je zcela jiný zážitek než prolistovat časopisem a prohlédnout si fotografie doplněné výkresy a krátkou autorskou zprávou.

Vilu Hermínu představíme tímto klasickým způsobem, až budou dokončeny profesionální fotografie. Připadá mi ale škoda nepodělit se s čtenáři o první pocity z návštěvy, třebaže reportážní fotky mají jinou výpovědní hodnotu a „plné lidí“ nemohou postihnout dům v jeho skutečné funkci, v soukromí rodinného života.

Vila Hermína nepatří k rodinným domům, které se zalíbí široké veřejnosti. Dokonce i mezi architekty zřejmě najde mnohé odpůrce, rozhodně vyvolá četné diskuze, a ty nebudou jen na úrovni „líbí-nelíbí“. Prostorové uspořádání domu je totiž zcela jiné, než jaké máme u bydlení zakódováno v kolektivní paměti. Více než polovinu domu tvoří šikmá podlahová plocha, která vyloučila schodiště a stala se vlastně novým prvkem, nahradila tu obývací pokoj. Řešení je natolik specifické, že nemůže být návodem na „nové bydlení“ (jen málokterý klient chce, nebo dokáže žít na šikmé ploše), je ale převratné novým pojetím, odlišným pohledem na prostorové uspořádání. Myslím si, že vzbudí zájem i zahraničních odborných časopisů a zapíše se do dějin architektury jako zcela výjimečná a experimentální stavba. Její hodnotu však může ocenit jen ten, kdo je ochotný přemýšlet a snažit se jí porozumět.

Prostorový dům

V dubnu 2000 proběhla v Galerii Jaroslava Fragnera výstava Prostorový dům, která představila šest autorských studií týmu HŠH spolu s Petrem Burianem – hledání nových přístupů k projektování domů, vyjádření vlastních názorů na prostor v architektuře.

O prostoru do konce 19. století architekti nemluvili a nepsali, jako by architekturu tvořily jen fasády a půdorysy. Teprve ve dvacátých letech 20. století se objevily představy jednotného nebo otevřeného prostoru a ovlivnily vývoj moderní architektury. Adolf Loos představil svůj Raumplan (prostorový plán) jako řešení půdorysu v prostoru, jeho prostor už netvoří jednu horizontální vrstvu, ale rozpíná se nahoru a dolů v kaskádách nebo spirálách, jednotlivé úrovně jsou propojeny systémem krátkých schodišť. S prostorovým řešením (vysoký obytný prostor opatřený vzadu galerií) pracoval Frank Lloyd Wright, pro Le Corbusiera se toto řešení stalo hlavním motivem tvorby, samu podstatu architektury s jednotným a otevřeným prostorem ztotožňoval Ludwig Mies van der Rohe. Role architekta pak spočívá v tom, jak dát jednotlivým prostorům náležitou velikost a tvar, umístit je správně vedle sebe, nad sebe, jeden do druhého, anebo je prolnout navzájem, vyjádřit jejich vztah.

Výstava měla ukázat prostorové řešení v pojetí čtyř současných architektů, jejich přístup k projektování, kde primárním skladebním materiálem je objem, trojrozměrná jednotka. Z tohoto pohledu je vila Hermína dotažením konceptu prostorového domu do další polohy: dům tvoří jediný otevřený prostor, jehož jednotlivé úrovně už nemusí být vzájemně propojeny schodišti, protože některé z nich jsou zešikmené, a funkci schodiště tak nahrazují.

Struktura jediného prostoru

Majitelé domu dali architektům jako zadání „malý rodinný dům s otevřeným prostorem, kde by se přímo do interiéru vepsal prudký svah pozemku“. Na návrh prostorového řešení s šikmými plochami okamžitě zareagovali vstřícně, dokázali se s ním ztotožnit. Rodina s malou holčičkou je po prvních dvou měsících životem v domě nadšená.

Dům je založen na dálkových výhledech do krásné krajiny, kromě severní strany se vstupními dveřmi má každá stěna jedno velké okno s bezrámovým zasklením. Uvnitř prostoru na kterémkoliv místě vidíte ven alespoň jedním z oken, jinde dvěma, někde k vám krajina vchází i všemi okny najednou.

Na vstupní horizontální plochu domu s kuchyní a jídelnou volně navazují dvě šikmé „rampy“, oddělené pouze bezpečnostní sítí, která nebrání volným průhledům. První rampa stoupá od kuchyně nahoru k ložnici rodičů a stává se hlavním obytným prostorem, který je jako hlediště nasměrován na velké jižní okno s panoramatickým výhledem. Šikmá plocha není místem pro běžné sezení s pohovkou či křesly, je velmi intimním prostorem, kde se člen rodiny zaboří do svého fatboye, nebo se zavěsí do plátěné houpačky. Může se věnovat četbě, anebo jen tak meditovat s uklidňujícím obrazem krajiny před očima.

Ložnice zcela nahoře je jakoby otevřenou zásuvkou na lůžko, opatřenou policí na knihy, na ni volně navazuje šatna a uzavřená koupelna s toaletou.

Druhá rampa klesá dolů od vstupní části, je dalším hledištěm, tentokrát domácího kina, kam se může usadit nejenom celá rodina, ale i spousta přátel. Na plátno se promítají filmy a programy televize, může sloužit i jako pracovní nástroj pro klienty majitele domu. Soustava úchytů ve stropu umožňuje zavěsit množství sedaček na libovolných místech v prostoru.

Ve spodní části rampy se kus podlahy „zvedá“ a vytváří zářez pro malou pracovnu (deska stolu se může zasunout a uvolněná rovná plocha s matrací slouží jako rezervní lůžko pro návštěvy). Navazující spodní rovná úroveň je dětským pokojem s kajutou lůžek, šatními skříněmi, pracovními stolky u okna do anglického dvorku a koupelnou dětí. Tady pod úrovní terénu je i technické zázemí domu.

Bydlení i hra

Při hromadné návštěvě domu v bláznivém počasí s deštěm i sněhem dostali všichni návleky, přes které chůze po šikmé ploše trochu klouzala. Povrch podobný tartanu ve sportovních halách ale neklouže v běžné obuvi, majitelka domu už rampy zvládá i v pantoflích. Na rozdíl od některých dospělých se tu zcela samozřejmě pohybovaly děti, pro ně byl svah stejně přirozený jako ten venku, dům jim připadal jako úžasné hřiště. Krásná mi také připadla reakce starší paní ze sousedství – nejprve odmítla na rampu vstoupit, pak si ale zula boty i ponožky a bosa bez potíží vyběhla nahoru.

Usměvaví majitelé ochotně sdělovali první dojmy z bydlení, autoři domu zase vysvětlovali konstrukční řešení a popisovali materiály na fasádě i v interiéru. Tyto detaily ale ponecháme až na příští „oficiální“ představení domu s výkresy a novými fotografiemi.

Věra Konečná

Foto Jiří Schmidt

Použitá literatura:

Prostorový dům (katalog k výstavě), Galerie Jaroslava Fragnera 2000