Byt v secesní vile

17.12.2019 Individuální bydlení

Martin Daněk, Martin Doležel, Barbora Ponešová, Jan Foretník / ARCHANTI / Přestavba bytu proběhla živelně, návrh interiéru zůstal na papíře. Pro čtenáře možná bude poučné, v čem spočívá role architekta.

*

První pomoc

S našimi posledními klienty zažíváme zvláštní zkušenost.

Secesní vila, sedmimístná částka za byt tvořící její polovinu, velkorysý rozpočet (vlastně od momentu jeho přibližného stanovení o něm dále nebyla řeč), adaptace interiéru bytu pro potřeby rodiny, manželé, tři děti. Prostor na cokoliv.

Fáze konceptu proběhla relativně hladce, mírná nedůvěra, varianty… Samozřejmě vítězí ta námi nechtěná. (Nikdy žádné varianty! Pokolikáté si tohle připomínám?) Ale možná nicméně to bude fungovat. Těšíme se na další fázi. Dispozice, provoz, detaily, 170 m2 a čtyřhodinové debaty o dvou centimetrech v koupelně. Budiž, patří to k věci a bude to stát za to.

Nebude. Paní domácí totiž ví přesně, že jediná přijatelná umyvadla jsou tahle. Že v hale musí být jedině dlažba, neboť cokoliv jiného bude nenávratně zničeno drápy (potenciálního) psa. A protože žila dosud obklopena světlým bukem (ve všech možných odstínech), nelze samozřejmě uvažovat o žádném jiném barevném pojednání. Zjišťujeme, že řešení povrchů, barev a materiálů dávno existuje – ale nikoliv v našich hlavách jako součást nezbouratelně koherentního konceptu, ale jako přenos zažitých zvyků, pocitů a podvědomých zkušeností v hlavách budoucích uživatelů. Jestliže jsme ve fázi mírných přestřelek dokázali vybojovat, že kuchyně nebude do „L“, zjišťujeme, že už nám ve finální bitvě nezbyla munice na to, aby nebyla z rustikálně profilovaných kazet. Dovídáme se o dalších jedině správných řešeních, absolvujeme výběry povrchů končící nákupem úplně jiného než pracně dohodnutého materiálu, a ptáme se sami sebe, jaký to má smysl.
S překvapením zjišťujeme, že se nás naše původní role už netýká, že byla naplněna, aniž bychom si toho všimli. Naplněna ne totálním designem, důmyslnými nápady a dosud neviděnými experimenty, ale naprosto bazálními rozhodnutími ohledně organizace vznikajícího prostoru. Najednou si uvědomujeme, že tito lidé nepotřebovali architekty, aby ze svého nového obydlí vytvořili pecku roku, ale potřebovali skutečně onu „první pomoc“ při rozhodnutí, zda má být obývák tady a záchod tam. Je to zvláštně technokratický pohled na naši roli, ale jde po její podstatě. Kdo je architekt? Ten, kdo klade správné otázky. Ten, kdo správně organizuje prostor. A hmotu. A vztahy.

Ve vzájemné shodě v tom, že už si nemáme co nabídnout, naše spolupráce skončila. Poměrně vesele. Realizace probíhá dřív než tisk odsouhlasených výkresů. Všechno velmi živelně. Všechno ale velmi férově.

Ale mít víc prostoru, důvěry a paličatosti – to by teprve bylo něco!

Autorská zpráva