Na mezinárodní výstavě Bienále architektury v Benátkách, která probíhá od 29. srpna do 21. listopadu, zastupuje Českou republiku a Slovensko Přirozená architektura, projekt studia e-MRAK.

Autorský tým: Martin Rajniš, David Kubík, Martin Kloda / e-MRAK
Jana Tichá, Irena Fialová / Zlatý řez
Spolupráce: Pavla Pokorná, Michal Smilek

*

Koncept dřevěné a k přírodě šetrné architektury zvítězil v soutěži vyhlášené Národní galerií. České umění se v Benátkách tradičně prezentuje v česko-slovenském pavilonu v areálu Giardini di Castello, národní pavilon je dílem architekta Otakara Novotného z roku 1925. Češi a Slováci se na bienále střídají.

Na výstavě letos nebudou fotografie, ani plány a vysvětlivky. Návštěvník se ocitne přímo v dřevěných stavbách. Kromě duté hráně, kterou se prochází,  je vystaveno šest modelů v měřítku 1:6 – tří až pětimetrové modely skutečných staveb: Stodoly Maxov, Hráně u Slavonic, Věže Blanka, Věže Scholzberg v Jizerských horách, Věže Mamka v Krušných Horách a Věže Bára II v Chrudimi.

Popis expozice

Vstup „Preshow“
Divák vstupuje mezi dvěma „víry“ prken – jak se blíží ke vstupu do pavilonu, jeho cestu vymezuje dvojice stěn z nasucho poskládaných prken s prokládky.

„Zenová cesta“
Vstup zavede diváka do duté hráně (3 x 3 x 16 m). Je to místo soustředění, divák vidí celou expozici průzory mezi prkny. Může se posadit a pozorovat celý prostor.

Cesta vzhůru
V boku hráně je výstupní otvor, za ním spirálové kruhové schodiště (š. 190 cm, v. 6 m), po kterém divák stoupá na střešní plato duté hráně, zde může pozorovat celou expozici z nadhledu (výška očí cca 4,8 m).

Zrcadlící stěny
Před oběma bočními stěnami jsou v celé ploše napnuty zrcadlící folie. Tím vznikne iluzivní „nekonečný“ prostor, při sedmi odrazech bude šíře prostoru cca 15 x 10,5 m = 155 m!

Modely staveb
V expozičním prostoru je instalováno 6 modelů staveb (4 realizované, 2 ve výstavbě). Modely jsou v měřítku 1:6.

Nekonečný pás

Fotografie reálných staveb (věž Bára I, věž Bára II) uspořádaných na cca 30-ti metrový pás, který visí od stropu a divák si jej pomocí tlačítek posunuje.

„Cesta dál“
Na stěně na konci tunelu je velký plakát (3,5 x 3,5 m) s vizualizací duté hráně rozkračující se k obzoru, která se po určité vzdálenosti mění znovu na vír prken.

Film
V klidové části horní terasy je projekce filmu na LCD obrazovce a cca 9 křesel pro diváky.

Hry dětí
V prostoru mezi boční zrcadlící stěnou a hrání je prostor pro hry dětí, které si mohou skládat vlastní stavby ve stejném měřítku, jako jsou modely (metr dlouhé latě 25 x 4 mm).

*

Rozhovor s Martinem Rajnišem

Jak jste se k výstavě v Benátkách vlastně dostali?

Od roku 1925 stojí česko-slovenský pavilon na výstavišti, kde se koná jednou za dva roky výtvarný bienále, jednou za dva roky bienále architektury. Dá se říct, že to je nejvýznamnější výstava architektury na světě.  Přes osmdesát národních expozic. Za českou stranu se o tenhle pavilon, kterej byl postavenej podle návrhu pana architekta Novotnýho, stará Národní galerie, peníze na jednotlivý expozice poskytuje ministerstvo kultury (v letošním roce to bylo 1 600 000 korun) a během loňskýho listopadu vypsala Národní galerie volnou soutěž na letošní expozici. Tak jsme si řekli s klukama „zkusíme to“, a zároveň jsme se spojili s  Janou Tichou a Irenou Fialovou ze Zlatýho řezu, který nám už před několika rokama jen tak do klidný vody říkaly „co kdybychom se jednou pokusili udělat bienále“, a s velkým entuziasmem se do věci pustily.  My jsme dali dohromady návrh, vocitovali jsme různý věci, co už v knížce nebo na přednáškách byly, taky jsme použili stavby, který už stojej. Já jsem klukům říkal, aby si nedělali moc velký iluze, že to je jak střelit vrabce v černý bedně bez míření.  Protože u baráků jsme si aspoň jistý, jak to téma uchytit, zatímco tady jsme nevěděli, jestli odborná porota bude naladěná podobným způsobem, ani jsme nevěděli, jak moc velká konkurence a kolik věcí se tam vobjeví. Ale vyšlo to. Topolánek by řek, že máme silnej mandát, v poměru 5:1 nám přiřkli první cenu.
Musím říct, že soutěž, jak proběhla, na mě dělala férovej dojem. To asi vždycky na vítěze dělá férovej dojem… Ale zcela bez vtipkování – v Čechách si vždycky člověk říká, jestli v těch klientelistickejch systémech není nějaká předem domluvená věc. Řada lidí mně ale řekla, že se hraje na férovku, a hrálo. Oproti těm řečem, jak je v Čechách všechno uplacený, tentokrát nic takovýho nebyla pravda.

Na internetu proběhly různé diskuze o ceně expozice…

Člověk, když se do toho pustí, se stane takovým hogo fogo somrákem. Začal jsem nosit vopraný džíny, na jedněch mám i záplatu na koleni, aby bylo vidět, že skutečně potřeba peněz je akutní, a oslovili jsme desítky a desítky lidí. Protože ministerstvo kultury na to dá milion šest set tisíc, ale reálný rozpočet na výstavu je tři a půl milionu. Někdo by řek, proč děláme výstavu za tři a půl, když je od začátku jasné, kolik na ni máme. Jednak si člověk ze začátku vždycky dělá iluze, že to bude levnější. Pak teprv pod vlivem dost jednoznačnejch čísel, který se dávaj dohromady, jsme si uvědomili, že jsme hodně nad tímto limitem. Ale podstatný je, že to téma a pavilon si vyžádaly určitý nasazení. A jakmile by člověk to nasazení zmenšil, tak ubírá kvalitu. My tu expozici nemáme ukecanou, aspoň doufám, že není. Ale dostala se na takovou mez, že by ubírání citelně snížilo její úroveň. Může se říct, proč tam třeba nejsou jen tři věže, ale vony ty čtyři věže si spolu zvláštním způsobem povídaj a každá má svůj zajímavej příběh. Nebo proč tam jsou dva baráky, a ne jeden. Ale ten jeden, stodola v Maxově, to byl úplně první sklad dřeva ve tvaru domu. A ten druhej je hráň u Slavonic, která se dokonce vyšvihla mezi nominace na cenu Miese. A oba dva jsme chtěli ukázat.

Můžete přiblížit téma expozice?

To téma je jasný, v posledním desetiletí ode mě lidi moc jinýho neuslyšeli: přirozená architektura. Přirozená architektura tentokrát podaná jako hráně a věže, jako nesmírně levný stavby, technologicky hodně jednoduchý, celá výstava je z jednoho materiálu, dřeva, jen doplněná kovovejma detailama na spojení a zrcadlama. A zrcadlo, jak dobře víme, je vlastně vzduch. Vždycky se znova a znova objevuje otázka, proč to vlastně děláme. I kamarádi říkají: „Martine, proč neděláš seriozní domy, proč děláš takový ptákoviny?“ Dalo by se říct, že je to hledání od samýho začátku. Jednou z cestiček, jak se dostat z krize architektury u malejch staveb, je začít znova a od začátku, od přírodních inspirací, začít od přírody. Pak je to, jako by člověk stál na takový nulový hladině. Todle jsou pokusy, jak z tý nulový hladiny těma nejjednoduššíma prostředkama vztyčit věž nebo udělat hráň. Je to hledání prvopočátků, hledání základů toho, co se dá samozřejmě rozvíjet. S velkou chutí si teďka čtu knihy o kolapsu složitejch společností. Když se některý věci stanou příliš složitejma, z mnoha navazujících systémů, tak si myslím, že se uvnitř těch systémů rodí krize. Rodí se věci, který zničily Římskou říši. A v současný společnosti ničej i architekturu. To, co děláme, není nějakej definitivní výsledek, není to nic jinýho než kameny podél cesty, která kamsi vede. Její cíl se nám rozplývá daleko za obzorem, ta cesta není jediná, je to jako delta řeky, která se rozvětvuje. Ale zároveň tím, jak nelistujeme v zahraničních časopisech, tak se dá říct, že příroda a my jsme jediní pachatelé těhle staveb.

Najde tohle téma pochopení v konkurenci zahraniční architektury?

Na mezinárodní výstavě by mohla dojít ocenění jednoduchost staveb, jejich lapidárnost, nekopírování cizích vzorů. I způsob vyprávění je tomu přizpůsobenej. Je strašně jednoduchej. Neděláme složitý teorie, neděláme složitý plány, je to jedna hráň a šest modelů, krátkej film a několik fotografií. A jeden tubus, kterej se jmenuje Inspirace, do kterýho člověk vleze a kouká se. Je to vyprávění, jak jsem se vod řady mistrů snažil naučit, jak se dělají výstavy. Je to celostní. Muzika by měla bejt dřevěná muzika, vůně by měla bejt vůně dřeva, alkohol, kterej se tam bude podávat, bude lesana. Zároveň se přihlásily víc než dvě stovky studentů, který tam budou dělat animaci, povídat si s lidma. Studenti dělali i modely. Ideál, kterej nosím dlouho v hlavě, a kterej je vo vytváření huti architektury, kde se architektura vymejšlí, ale zároveň i dělá rukama, se s myšlenkou týdle výstavy velmi prolíná.

Jak reagovali na téma výstavy sponzoři?

Jsem mile překvapenej, že se našlo dost sponzorů soukromejch i institucionálních. Je to možná tím, že dřevo a tenhle typ domů lidi oslovujou, možná i propojení studentů a nás dohromady. Zároveň na nás viděj, že když už jsou nějaké peníze, tak je dáme na experimenty a baráky. Takže když nám věnujou nějaký peníze, vrátí se zpátky do práce.
K naší velký radosti se Národní galerie přihlásila k tomu, že pokud modely najdou svýho sponzora, ráda je vystaví ve sbírce soudobý architektury, zájem je i od Národního technickýho muzea. Pro věž Báru je sponzorem město Chrudim a uvažuje o tom, že by ji nějakou dobu vystavovalo i v Chrudimi. Představa soukromýho vystavovatele a výstava Národní galerie mi přijde normální, patrně takhle se to v normální zemi vodehrává a musím říct, že mě to těší.

Máte zkušenosti z mnoha mezinárodních výstav. Využil jste je při expozici v Benátkách?

Třeba na Expo ve Vancouveru jsem pracoval v rámci velkejch produkčních štábů, přes 500 lidí se na tom podílelo, to byla výstava tak za tři a půl milionů dolarů. Tahle je profesionálně to samý, jen je to celý dělený řekněme dvaceti. Je nás jen pár, co ji dáváme dohromady. Ve srovnání s Vancouverem je tahle výstava podstatně jednodušší.
Těch sedm let, co jsem dělal jednu mezinárodní výstavu za druhou, tady našlo zhodnocení. Ty výstavy jsem dělal s nesmírnou chutí a zaujetím, a teď vím, kam šáhnout. Proto jsem si nechal poradit od lakýrníka, co se týče modelů, od Jirky Černýho, co se týče technickejch věcí, od Jaromíra Hníka, co se týče koncepce. To jsou lidi, který to v současný době nejlíp uměj. Jirka Černý dělal teď výstavu v Šanghaji spolu s Mirkem Švarcem, to všechno jsou kamarádi. Takže vím, u koho se mám zeptat. U nich jsem našel bezvadnou atmosféru, zájem o věc.
Nechci expozici moc chválit, určitě dojde k nějakejm průserům, s tím musí na výstavě člověk vždycky počítat. Ale snad nebudou tak elementární, abychom je nedokázali zvládnout. Čeho bude málo, jsou peníze, čeho bude dostatek, bude zdravý jídlo a dobrý spaní, aby lidi mohli hodně pracovat, prakticky bez přestávek, a přitom nebyli naštvaný. Takhle jsme to vždycky dělali na všech výstavách a doufám, že to bude podobný.
Montáž výstavy pojmem trošku jako takovou letní cestu do Benátek: pronajmutí lodi, spaní mimo Benátky, kde je to levnější, ráno do práce naší lodí, loď přiveze v poledne oběd, večer lodí zpátky, mezitím se bude montovat. Pro desítky lidí by to měla bejt specifická zkušenost, mezi těma desítkama jsem samozřejmě i já.
Takže nás čeká léto v Benátkách. Budeme tam mít i sestřičku na vyndávání třísek. Nejenom při montáži, ale i během výstavy. Návštěvníci s dětma budou připravovat svý vlastní produkce, takže když si zadřou třísku, krásná sestřička s červeným křížem na krásnejch prsou a v krásný uniformě halící krásný tělo jim pomůže. Vytáhme, vydesinfikuje, zalepí.

Co se stane s modely po ukončení výstavy?

Výstava bude trvat tři měsíce, v listopadu se zavře, přiveze se zpátky do Čech. Radka Sedláková by ráda výstavu zopakovala v určitým rozsahu i v Praze, no a potom se modely 1:6 podporovaný svejma sponzorama ocitnou u nich, nebo ve sbírce moderního umění. S tím, že jsem si vymínil, aby bylo možný je půjčovat. Takže pokud je někdo nerozmlátí, vznikne docela zajímavej soubor exponátů dokumentující jakejsi nulovej stav architektury začátku jednadvacátýho století.

Proslýchá se, že si do Benátek jedete pro nejvyšší ocenění…

Na výstavě vždycky nejlepší pavilon dostane Zlatýho lva. Já jsem neprozřetelně řek, že usilujeme o Zlatýho lva. Samozřejmě o něho budeme usilovat, rád bych, ale evropská architektura a moderní architektura přináší pořád nová a nová překvapení, tak co já vím… Možná geniální Rumun nebo Japonec nebo Jihoameričan nás může úžasně překvapit. Pokud to bude bezvadný, tak budu jedině rád, že Zlatej lev přijde do pravejch rukou. A doufám, že se i tady hraje na férovku.

Filmy: http://www.vimeo.com/emrak