Bytový dům Labutí

21.04.2009 Bytové domy

Roman Koucký, Libor Kábrt, Šárka Malá

Při řešení bytového domu schází přímý kontakt architekta a uživatelů bytů. Vymyslet takový dům, aby ho příští obyvatelé měli rádi, je pro architekta jeden z nejtěžších úkolů.

Dlouhé období výstavby panelových sídlišť a jejich neúměrné zvětšování vedlo až ke ztrátě lidského měřítka: bloky naprosto stejných domů znemožnily snadnou orientaci, člověk bydlící v tak anonymním prostředí nemohl získat ani osobnější vztah ke svému domu a svým sousedům. Dispozice bytů nevyhovující ničemu a nikomu způsobily degradaci a všeobecné odmítání takového způsobu bydlení. Výstavba po roce 1990 se proto obrátila především k individuálním rodinným domům, jejichž soubory však městům a okolí způsobily řadu nových nepříjemných problémů. Jednotlivé domky se zahradami zabírají příliš velkou plochu, zvláště pokud se neřeší formou úspornější řadové zástavby, města se rozrůstají za svoje původní hranice a ukrajují kusy volné krajiny, kterou bychom měli uchránit pro příští generace.

Ozdravění skupinového bydlení a jeho opětovnou oblibu může přinést jenom nová kvalita. Architekti Roman Koucký, Libor Kábrt a Šárka Malá proto hledali možnosti, jak
i v bytovém domě řešit individuální potřeby konkrétních obyvatel. Zdánlivě protichůdné požadavky (jednoduché technické řešení a opakování stavebních prvků, tedy levná výstavby, ale také možnost obyvatel ovlivnit svůj vnitřní prostor a měnit ho podle potřeb rodiny) vyřešili v bytovém domě Labutí ve Šternberku formou „individuálních šuplíků“ zasunutých do „superstruktury“.

Vlastní byty jsou v základních objemech shodné: obdélníkové prostory s velkými nepravidelnými okny na obou kratších stranách a vstupem ze strany delší. Vnitřní členění ale může být prakticky libovolné, je závislé pouze na místě napojení k jednotlivým médiím (voda, elektřina, kanalizace, větrání) ve vnitřní nosné stěně podél schodiště. Byt může být zcela otevřený, ale také standardně rozčleněný na samostatné místnosti. Architekti předem vypracovali třináct základních variant, z nichž si klienti mohli vybírat.

Celý objekt je sice jednoduchou „krabicí“ z monolitického betonu, ve výsledku však jeho vnější vzhled působí velmi vstřícně. Okna získala dynamický rytmus, sřídavá výška parapetů a okenních otvorů vytváří dojem, že každé okno má jinou velikost, i když se tu použilo jen několik základních typů. Navíc se v průběhu fasády mění také barva okenních rámů, nenásilně a pozvolna v návaznosti duhového spektra. Kratší stěny domu jsou bez oken, ale celý štít do Labutí ulice pokryl reliéf vytvořený různou tloušťkou omítky: obraz Lédy s labutí se inspiroval názvem ulice.

Snad nejvýraznějšími a nejméně obvyklými prvky stavby jsou spojovací články se vstupy do jednotlivých sekcí. Plně prosklené stěny chodby dovolují průhled z ulice do zahrady i skrze volné schody bez podstupnic, jednoramenná schodiště jsou v polovině přerušena podestou, z níž se vchází do bytů. Zvláštní efekty vytvářejí chodby večer, kdy z ulice vidíte nejenom prozářené schody, ale také nasvětlené niky se vstupními dveřmi do bytů. Uvnitř chodby se v obou prosklených stěnách schody odrážejí a zrcadlení vyvolává dojem nekonečného prostoru, ničím neohraničeného a nikde nekončícího.

-věk

Foto Ester Havlová